Beauty of the beast life 14 - Krajní meze

Po dvou týdnech šéfování mi to už trochu začalo jít. Vlastně to nebylo tak těžké. Jídla kolem bylo, vodu jsme čerpali z nedaleké studně. Asi za další tři měsíce jsem si vzpomněla na slib, co jsem dala Yondaimemu: Připravte se na brzkou ofenzívu Konohy.
Tu vesnici a její obyvatele jsem nesnášela… Sebrali mi rodinu, chtěli mě zabít a pohrdali mnou. Chtěla jsem jí zničit za jakoukoli cenu, proto jsem dalšího dne všechny svolala. Vyskočila jsem na jeden ze sedmi kvádrových kamenů a nechala je, aby se mi poklonili.
Já vím, ale tohle jsem prostě milovala.
Pak jsem pronesla krátkou řeč: „Kdo z vás pochází z Konohy?“
Přihlásila se polovina lidí.
„Takže jistě víte, že když se ostatní dozvěděli, kdo jste, začali se vás bát a nakonec by vás i zabili, kdybyste neutekli, že?“ zeptala jsem se.
Pokývali hlavami na souhlas.
„A chtěli byste se nějak pomstít? Třeba jejím zničením?!“ pokračovala jsem.
„Ano…!“ odpověděli.
„Takže… kdo jde se mnou?!“
„Já!!!“ zahlásali všichni sborově.
Chtěla jsem ještě říct, kdy to bude, ale zničehonic se mi udělalo zle, takže jsem rychle udělala několik pečetí a objevila se v mém bytě. Rychle jsem doběhla na záchod a vyzvracela se do mísy. Vedle mě se objevil Kyoko. To byl můj podřízený.
„Jste v pořádku Adria-sama?“ zeptal se.
Otřela jsem si pusu do ručníku a narovnala se. Otočila jsem se k němu a řekla mu krutou pravdu: „Jestli to není jen nějaká nevolnost, nebo důsledek stresu, tak jsem těhotná…“
Kyoko otevřel překvapením pusu. „A-a s kým…,“ zeptal se pochvíli.
Před očima se mi vybavili tři muži… Zaleskly se mi oči a já dostala výraz… jak to jen říct… že se strašně stydím a strašně toho lituji…
„S Tyrosim samozřejmě…“ zalhala jsem. „vyřiď ostatním, že se nikam nejde,“ řekla jsem mu a vyšla z domu.
Šla jsem tam, kde vždycky někdo je… do nemocnice. Zašla jsem za nejlepší sestrou tady. Jmenovala se Shinju a vždy měla pravdu, co se jejího oboru týče.
„Dobrý den Adria-sama… tak co to bude dnes,“
„Ahoj Shinju… mám takové… podezření… myslím, že jsem těhotná,“ vybalila jsem to na ní.
Shinju se usmála. „Tak pojďte,“ vybídla mě.
Šla jsem za ní, až do jedné místnosti, kde byl ultrazvuk. Polkla jsem, na její příkaz si lehla na lehátko, sundala vršek kimona a vyhrnula triko. Shinju ten přístroj zapnula a na břicho mi napatlala nějaký gel.
„ ... “
„Vidíte to?!“ řekla mi a ukázala na obrazovku.
„A-ano,“ odpověděla jsem jí.
Do očí se mi nahrnuli slzy… zaplavila mě vlna radosti a plna mateřských pocitů jsem šťastně odcházela z nemocnice. Ještě jednou jsem se podívala na fotku z ultrazvuku. Znovu se mi do očí nahrnuli slzy. Tentokrát jsem ale nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně mít dítě… Co když budu špatná matka… nebo… co když umřu dřív, než stačím mého chlapečka něco naučit… (doufám, že to bud chlapeček )
Oklepala jsem se. Naše počty se zoufale snižovaly… Každá těhotná žena, která byla nebo to měla se zrůdou, byla vítána…
Nesmím na to myslet, pomyslela jsem si a šla domů.
Jakmile jsem se s tím definitivně smířila a uznala, že to je správné mít dítě – a je to celkem i moje povinnost nechat si to - dostala jsem na něco chuť… Hladově jsem otevřela ledničku a podívala se do ní. Za pár vteřin mi zrak padl na plechovku s čokoládovou zmrzlinou. Vzala jsem si jí a došla i pro lžičku. Pak jsem si ale vzpomněla, že jsem ještě pořád kage této vesnice a mám povinnosti. Sešla jsem tedy o jedno patro dolů a zasedla za svůj stůl.
Asi po pěti minutách jsem se ale usadila pořádně, nohy dala na stůl a začala si vychutnávat studenou pochoutku. Náhle se ozvalo zaklepání. Lekla jsem se, ale na to hned odpověděla hlasitým „Dále.“
Dovnitř vstoupil Kyoko. „Dobrý večer Adria-sama,“
„Co potřebuješ Kyoko,“ zeptala jsem se ho.
„Chtěl jsem se vás jen zeptat, jestli je to vaše těhotenst-“ nedokončil.
„Jo… bude ze mě máma…“ pousmála jsem se, napůl smutně, napůl vesele.
„ ... “
Měsíce plynuli jako voda, ale když sem měla tři týdny do termínu porodu, objevili se problémy.
Válela jsem se jako vždy po svém křesle a přemýšlela. Najednou se ale dveře rozrazili a dovnitř vběhl udýchaný Kyoko.
„Adria-sama… napadli naší vesnici!“ přiběhl ke mně.
„A-a kdo?!“
„Organizace upírů… ti, se kterými jste před měsícem uzavřela mír!“
„Tsubasa Marise?!“
„Ano přesně ta! Pojďte, musím vás ochránit!“
Hlavou mi projeli snad ty nejhorší představy. Když se mi ale konečně podařilo zvednout a následně jsem došla s Kyokem ke dveřím, otevřeli se znovu. Kyoko na nic nečekal a stoupl si přede mě.
Náhle se země otřásla a ve vzduchu se roznesla obrovská, téměř neuvěřitelně silná čakra. Upír na nic nečekal a zmizel za dveřmi. I já s Kyokem jsme zmateně vyběhli ven.
Všichni se zastavili a mlčky, se spadlými čelistmi pozorovali to něco obrovského, co se rýsovalo v dáli.
„T-t-to je přeci…“ zašeptal někdo.
„Devítiocasý démon…“
„Kyuubi no Youkou…“
Dalších pár minut jsme jen nečiníce stáli a pozorovali, jak to řádí… Všichni, včetně mě jsme zapomněli na nějaké napadení… obrovská čakra, která se nesla i přes těch několik desítek kilometrů nám připadala mnohem hrozivější než nějaké ubohé napadení upíři vs. wenery…
Kyuubi mocně zařval. Bylo to tak silné, že jsme si museli zacpat uši… Jenže pak se stalo to, co byla v téhle situaci opravdu krajní meze… totiž… přišlo to na mě.