Železná kunoichi 32: Poznání

Pár vteřin se nic nedělo. Hametsu klidně stála a propalovala Gattsuka ocelovým pohledem. Ten, stejně jako všichni ostatní, napjatě čekal na to, co přijde. Chtěl vědět, co bylo v těch obrovských bednách... Ale došlo mu, že určitě nic pěkného. A dívčiny rty roztahující se do zlého úšklebku ho v tom jen utvrdily.
„Tak zabijte ji! Na co čekáte, vy budižkničemové?!“ zaburácel vztekle.
Zkoprnělí muži sebou trhli a znovu se s napřaženými katanami rozběhli vpřed. Hametsu sklonila hlavu, zavřela oči. Pomalu rozpažila, zápěstí nechala volně viset. Vypadala skoro jako ukřižovaná. V té chvilce se truhly po jejím boku silně otřásly, něco v nich hlasitě zařinčelo. Nejrychleji blížící se muž znejistěl.
Okované bedny se třásly dál, když vtom z nich začaly jako tmavá hejna ptáků stoupat podlouhlé ocelové věci - zbraně. Klidně se vznesly vzhůru, načež jako vycvičení vojáci zaujaly své pozice. Shurikeny byly úplně nahoře, po nich těsně následovaly kunaie, krátké i delší jehlice, a formaci pak uzavřely dlouhé lesknoucí se katany. A než se kdo nadál, vznikl za dívčinými zády pár obrovských ocelových křídel měřících přinejmenším přes deset metrů.
Muži v pláštích se opět zastavili, přičemž zírali na to dílo s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy. Pár z nich upustilo své katany na zem, jak se jim roztřásly ruce. Někteří začali pomalu couvat.
Hametsu se hrozivě ušklíbla a prudce otočila zápěstí dlaněmi vzhůru. V té chvilce se křídla široce rozevřela. To už muži ani trochu neváhali, bleskově se otočili a rozběhli se zase zpět. Bylo však příliš pozdě. Dívka natáhla pravou paži dozadu a trochu se za ní otočila horní polovinou těla, načež s ní prudce máchla směrem k utíkajícím. A pravé křídlo její pohyby přesně kopírovalo - napřáhlo se, načež švihem vyslalo k mužům několik kunaiů. Ty skoro nepostřehnutelnou rychlostí vystřelily vpřed a naprosto přesně zasáhly každého muže doprostřed zad. Do jednoho se pak svalili na zem těsně ke Gattsukovým nohám.
Ten na to všechno zíral s šokovaným výrazem. Chvíli se nezmohl na jediný pohyb, jen se potil. Poté ucouvl o krok vzad, přičemž zuřivě zařval z plných plic: „Zabijte tu holku! Zabijte ji a budete volní!“
Dělníci překvapeně zvedli hlavy. Vyměnili si mezi sebou pohledy, které pak jeden po druhém začaly chladnout a tvrdnout. Chopili se kladiv, tyčí, někteří dokonce popadli ostré úlomky skal. První kroky činili pomalu, ovšem pak se se zuřivým jekotem na dívku rozběhli. Touha po svobodě je hnala vpřed jako smečku hladových vlků.
Šedovlasá se krátce rozhlédla. Poté se přikrčila, zkoncentrovala chakru. Ta se jí najednou v mocných proudech rozlila po těle, až to s ní trhlo. Udržela se však. Propnula pravou nohu a pak na ni stoupla. Druhou nohou po zemi opsala půlkruh. A vtom se kolem ní utvořila obrovská spirála chakry, která pak v silných modrých provazcích vystřelila vysoko ke stropu. Její síla byla tak veliká, že se tlak z ní pulzující změnil v uragán. Ten Hametsu rozevlál šaty i vlasy, jednotlivé prameny jí v divokém tanci poletovaly kolem hlavy a šlehaly ji do obličeje.
Chakra kolem ní chvíli jen tak kroužila, ovšem pak těsně přilnula k jejímu tělu jako folie. Současně dívčiny oči stříbrně zazářily, kolem ocelově lesklých duhovek se utvořil jasný modrý prstenec. Byla to ta samá chakra, jež obklopovala její tělo.
Hametsu se zhluboka nadechla a zavřela oči. A zničehonic se začala prudce otáčet kolem své osy, přičemž stále nabírala na rychlosti. Natažené ruce po chvíli připomínaly rychle otáčející se vrtule. Spolu s dívkou rotující ocelová křídla kolem ní najednou vytvořila hotové ocelové tornádo, z nějž se ani ne za vteřinu na všechno kolem spustil déšť zbraní. Kunaie, shurikeny a jehlice vystřelovaly do všech stran, zasekávaly se do kamenných stěn, do země, strefovaly své cíle jeden po druhém - jedno tělo schytalo přinejmenším tři čtyři zásahy, - letící katany na sebe nabodávaly i několik lidí najednou.
Skalami otřásly hromadné výkřiky bolesti a rámus řinčících zbraní. Zděšení dělníci se rozprchli do všech stran jako krysy a nezapomněli u toho pořádně řvát. Schovávali se za velké vozy s rudou, někteří se vrhli k východům v naději, že se jim podaří uniknout tomu masakru. Ne každému se to povedlo. Vlastně vůbec nikomu. I ten nejrychlejší padl mrtev k zemi ještě dřív, než stačil v temném tunelu zmizet.
Tornádo začalo zpomalovat. Ještě několika rotacemi vrhlo pár zbraní, načež opět nabralo podoby pomyslných křídel. Teď ovšem byla mírně ,opelichaná‘. Dobré dvě třetiny zbraní byly pryč. Zůstalo jen pár kunaiů a shurikenů.
Šedovlasá se pak zastavila úplně. Celá se zakymácela. Rozkročila se, aby udržela rovnováhu. Paže jí poklesly, čímž se křídla také svěsila. Třásla se po celém těle, po obličeji jí tekly pramínky potu, prudce popadala dech. Zbyla jí asi jen polovina nashromážděné chakry.
Pozorně se rozhlédla do všech stran. A vzápětí spatřila hotové peklo. Stěny byly propíchané zbraněmi, všechno kolem potřísněno krví. Na zemi ležely desítky mrtvých rozbodaných těl. Poslední plápolající louče vrhaly na okolí slabé světlo, které spolu s temnými stíny tvořilo na skalách hrůzostrašné obrazce. Hametsu při pohledu na ně napadlo, že připomínaly duše těch mrtvých dělníků.
Z myšlenek ji vytrhl odporný smích. Zaťala pěsti, až se jí hubené paže roztřásly. Pomalu se otočila. Když pak spočinula onomu smějícímu se tváří v tvář, zuřivě se zamračila. Narovnala se. Rázem ji obalila nová vrstva chakry, vlasy jí zavlály v neviditelném větříku, křídla za ní se opět zvedla a roztáhla do stran. Vtom se zbraně zasekané všude kolem nich zachvěly, vyprostily se, načež s řinčením přiletěly zase zpět a vrátily se do původní formace. Ve vteřině se železná křídla obnovila.
Zatímco dívka shromažďovala svou nevelkou zásobu chakry, Gattsuku jen stál u zadní stěny a hleděl na ni. Koutky rtů mu cukaly v jedovatém úšklebku, oči nebezpečně svítily. Očividně se nechystal k útoku, neměl u sebe ani zbraň. Jen tam tak stál a koukal.
Po chvilce už měla Hametsu pod kontrolou i tu poslední kapku chakry. Rozkročila se, mírně pozvedla ruce. Tu pravou pak natáhla za sebe, připravena k seslání další smrtící vlny. Jenže zrovna když se chystala švihnout, z postranních východů se vynořily tucty nových samurajů. Zaskočeně se rozhlédla. Na přemýšlení, odkud se vzali, však neměla čas. Natáhla ruce do stran a zatnula pěsti. Několik bojovníků se začalo dusit ve vlastní zbroji, která se vmžiku scvrkávala a všelijak prohýbala. První řady padly s duněním k zemi. Ty další je jen přeskočily a pokračovaly dál, ale dopadly úplně stejně.
Hametsu začal po chvíli docházet dech. Sice tam jen stála a zatínala pěsti, ovšem i na to potřebovala chakru. A ta velmi rychle ubývala. Pokud to teď hned nějak neukončí, mohla by se dostat do nemilých potíží.
Namáhavě rozdrtila i poslední řadu, načež se spolu s nimi vrhla k zemi. Padla na kolena, rukama se opřela o zem a začala těžce oddechovat. Celé její tělo se třáslo. Na chvíli se jí zmocnily obavy, jestli se bude moct ještě postavit. Pak ale prudce zatřepala hlavou a s vypětím sil se začala zvedat. Sotva se však pevně postavila na nohy, levým lýtkem jí projela ostrá bolest. Vyjekla a svalila se na bok. Zapřela se na loktech, očima sklouzla dolů. Pak si úzkostně skousla ret. Lýtkový sval měla dost ošklivě rozseknutý až na kost a jenom za tu chvilku už vyteklo hrozné množství krve. Bez pomoci na tu nohu nestoupne, jenže na léčení jí nezbyla chakra. Zoufale přitiskla okraje rány k sobě.
Pomoz mi...!

Kopie se už delší dobu silně třásla. Těžce se opírala o ustaraného Dakena, který ji sice pevně držel, ale na jejím stavu to nic neměnilo. Několikrát se ptal, co jí bylo, ale neodpovídala. Jen se slabě usmála. Teď však cítila, že šlo do tuhého. S námahou se vyprostila z chlapcovy náruče a malátným krokem zamířila ke skříním. Sotva však byla v půli cesty, na levém lýtku se jí zničehonic objevila hrozivá sečná rána. S bolestným výkřikem se vrhla k zemi. Kabuto sebou zuřivě trhl, ale na víc se nezmohl.
Zato hnědovlásek byl vmžiku u dívky. Poplašeně zíral na tvořící se kaluž krve. „Co...?!“
Hametsu zasténala a přitáhla si zraněnou nohu blíž k tělu. Jednou rukou k sobě přitiskla okraje rány, tu druhou, obklopenou světle zeleným jasem, podržela těsně nad ní. Po chvíli se zranění začalo uzdravovat, pomalu se zacelovalo, až se nakonec spojilo úplně. Nezbyla po něm ani jizva. Jen krev.
Zkusila se postavit. Byla by to zvládla i sama, jenže chlapec ji vytáhl na nohy během vteřinky. Letmo se na něj usmála a pomalu zamířila ke skříním. Pak vytáhla jednu ze spousty zásuvek a vzala z ní drobnou krabičku.
„Ty ne!“ zhrozil se Kabuto.
„Ale ano,“ zamumlala šedovlasá. Vysypala si do ruky tři červené tobolky velikosti fazole.
„Víš, co způsobují?! Jejich užití má nedozírné následky, berou se jen v případě krize -“
„Vždyť já vím, Kabuto-kun. Sledovala jsem tě přece, když jsi je dělal.“
Zoufale stáhl obočí. „Tak proč...?“
Obličejem se jí mihl vážný zasmušilý výraz. „Protože teď je krize... Navíc, z tohohle nevyvázneme tak jako tak,“ pronesla naoko lhostejně a rychle spolkla všechny tři tobolky.

Najednou se rána sama od sebe zavřela. Šedovlasá se pousmála a postavila se na nohy. Pořád se cítila velmi slabě kvůli nedostatku chakry, věděla ale, že kopie se o to opět postará. Pár vteřin poté už začala cítit změny. Tělo postupně sílilo, doslova se nabíjelo energií. Mysl se rozjasnila a zbystřila, začalo se jí i lépe dýchat. Její hladina adrenalinu značně stoupla.
Pohled jí padl na toho vysokého muže s pichlavýma očima, který na ni promluvil poprvé. Až teď si ho pořádně prohlédla. Byl vysoký, mladý - asi jen kolem pětadvaceti, - měl neurčitou barvu očí a pískové vlasy v ohonu. Přeměřoval si ji s takovým prazvláštním výrazem ve tváři. Rozeznala v něm nevěřícnost, zamyšlení, obavu, vztek a... radost?
Najednou ji přepadl podivný pocit. Pozorně se na něj zadívala. Pak neznámo proč stočila oči na Gattsuka za ním. A vtom si uvědomila, jak si byli ti dva podobní. Ty rysy, ty oči...! Musel to být jeho syn... S tou myšlenkou se jí najednou udělalo nevolno. Žaludek se jí úzkostně stáhl. Proč měla takové divné tušení...?
Vtom k ní popošel pár kroků a nepříjemně se zachechtal. „Copak ty si nevzpomínáš?“
Hametsu stáhla obočí. Ten hlas jí byl povědomý, ale nemohla si ani za nic vzpomenout.
Najednou kolem ní s ostrým hvizdem proletěla šavle a překvapivě přistála onomu muži přímo v nastavené ruce. Šedovlasá se s prudkým vydechnutím popadla za paži, na níž se jí zjevila tenká řezná rána. Vyteklo z ní pár kapek krve. Nevěřícně na to zírala, pak trhla hlavou zpět a pozorně se zadívala na Gattsukova syna. Ten po chvíli přimhouřil oči. Zablýskly se mu.
Zničehonic jí na jazyku vyvstalo jakési jméno. Ani nevěděla proč, ale vyslovila ho nahlas. „Kamisori*...“
Muž povytáhl obočí. „Á, konečně sis vzpomněla.“ Potěšeně se usmál. Byl to však falešný úsměv. V pichlavých očích mu byl vidět hněv, odpor, nenávist...
Hametsu se rozhodla ho ponechat v omylu. Nevzpomněla si totiž na nic, krom toho jména. Pak jí ale došla jiná, závažnější věc. Nervózně si ho změřila. „Ty... tvoje šavle,“ zamumlala.
Zachechtal se. „Takže sis toho všimla? No ano, skvěle svou šavli ovládám. Stejně jako jiné zbraně, kov...“ Nepříjemně se ušklíbl. „Už nejsi jediná, kdo ovládá železo. Tetsu-chan.“
Na pár vteřin zavládlo ticho. Šedovlasá chvíli přemýšlela o významu jeho slov a jestli se náhodou nepřeslechla. Když jí to ale došlo, nevěřícně vytřeštila oči. Ačkoli ještě neznala všechny podrobnosti, ta jediná věta ji málem srazila k zemi. Byla jí tak vyvedena z míry, že si až se zpožděním uvědomila, že se na ni Kamisori rozbíhal. Rychle si pravou rukou zakryla tvář. Křídlo její pohyb napodobilo a jen těsně zablokovalo útok. Hned nato se dívka ohnala, křídlo prudce švihlo proti muži a seslalo na něj spršku kunaiů. Ten rychle odskočil zpátky, pak se zastavil a natáhl před sebe levou paži s co nejvíc roztaženými prsty. Soustředěně přimhouřil oči. V tu ránu se zbraně zastavily, načež s řinčením dopadly na zem. Hametsu se úzkostně zamračila.
Narovnal se, na tváři se mu opět usadil ten protivný škleb. „A co teď?“
Zaťala pěsti a začala usilovně přemýšlet. Vtom se Kamisori napřáhl a vší silou na ni vrhl svou šavli. Pozvedla ruku. Křídlo se natáhlo dopředu a šavli bezpečně zachytilo, ta se pak přiřadila do formace k ostatním zbraním.
Zničehonic dívka bolestně vykřikla a zhroutila se na zem. Z očí jí vytryskly slzy. Začala se dusit nedostatkem kyslíku a zároveň i vlastní krví, jež se jí v proudech valila z úst. Zděšeně se zajíkla. Pak ale ihned zaměřila pozornost na železná křídla, která se ji chystala zasypat kunai. Se zaťatými čelistmi rozdělila svou mysl na dvě části. Jedna hlídala její vlastní zbraně, které se do ní chystaly zabodnout, druhá se zaměřila na ty, které už tuto úlohu splnily. Uzdravování nechá na kopii. Pokud by ale ty kunaie nevytáhla, nemuselo by k léčení vůbec dojít.
Šlo to zhurta, navíc hrozilo, že Kamisori podnikne další útok, ovšem nezbylo jí, než to udělat takhle. Po chvíli se přece jen povedlo. Jakmile kunaie vyletěly z jejích zad, vrátily se zpět na svá původní místa. Přitom se začaly bodné rány zacelovat, stejně jako řezná rána na dívčině paži.
S námahou se postavila, přitom pořád držela všechny zbraně pod kontrolou. Až potom jí došlo, že to Kamisori způsobil jejich ,vzpouru‘. Opět měl levou paži nataženou před tělem, prsty co nejdál od sebe. Usilovně zatínal čelisti, takže se zdálo, že neovládal Hametsinu schopnost tak dobře. Dokonce by se dalo říct, že mu to dělalo menší obtíže.
Po chvíli neviditelného boje se muž zakymácel, načež jeho ruka klesla. Rozkročil se a začal oddechovat. Třásl se po celém těle, zřejmě se jen tak tak držel na nohou. Zato na dívčině tváři teď pro změnu panoval úsměv. I na křídlech bylo vidět, že je už nedržela žádná další síla.
Hametsu pozvedla paži, načež s ní kolem sebe opsala půlkruh. Vzápětí se už na Kamisoriho řítilo několik kunaiů a shurikenů. Tentokrát je nezastavil, musel odskočit stranou. Na jeho zpocené tváři bylo vidět, že se ho pomalu zmocňovala panika.
„Co to děláš?! Přestaň před ní utíkat jako srab, bojuj!“ zaburácel hrubý hlas.
Až teď si Hametsu zahanbeně uvědomila, že Gattsuku tu byl vlastně taky. Pak se ale zamračila a seslala na něj několik zbraní.
V té chvíli zesinal. Trhl hlavou ke svému synovi. „Kamisori!“
Pozdě. Nebo spíše bez významu. Kunaie přesně trefily svůj cíl - Gattsukovu hruď a břicho. Ten vytřeštil oči. Z koutků úst se mu spustily pramínky krve. Pomalu, s nevěřícným výrazem ve tváři, pohlédl směrem dolů na své probodané tělo. Poté se mu oči zvrátily vzhůru. Zaklonil hlavu, načež se zaduněním padl na zem. Znehybněl.
Hametsu tiše přihlížela. Kamisori překvapivě taktéž. Poté ti dva ve stejnou chvíli pootočili hlavy a zadívali se na sebe. Ani jeden z nich však delší dobu nepromluvil.
Šedovlasá se k němu pak otočila čelem a pozvedla paži. „Zbýváš už jen ty...“
Zamračil se. „Nápodobně.“