Úplněk 9. Nevrlý společník

Kráčeli jsme zvláštní polopouštní krajinou, byla noc. Mým společníkům více vyhovovalo chození v noci, takže jsme přes den spali. Mě to bylo jedno, ani jedno mi nedělalo problém, spíš mi vadilo, že se semnou nikdo nebaví. Už jsem párkrát zkoušela nějak navázat kontakt, ale buď mě nevnímali, nebo mě poslali někam. Začala jsem se bavit s Banken.
"Nevíš, kdo je ten pako, pro kterýho jdeme?"
"Ne, už jsem párkrát ucítila záchvěv jakési energie, ale ta téměř ihned zmizela."
"Aha a něco o Chikakovi nemáš?"
"Jo, něco by tu bylo."
"Povídej."
"No, dal se do pohybu."
"Cože?!"
"Asi tě hledá."
"Sakra, jestli nás najde...,"
"...bude to pěkně ostrý, má sebou i menší armádu experimentů. Když už jsem u toho, co to sérum, působí nějak na tebe?"
"Bych se spíš měla ptát já tebe, ne?"
"Popravdě, je mi fajn."
"Je pravda, že jsem poslední dobou trochu podrážděnější, ale to nevadí."
"Hm. Dávej si radši bacha, může to být známka účinků toho séra."
"Nejsi ty nějaká vzdělaná?"
"Jo, pamatuješ, byl další Úplněk, teď jsem třikrát chytřejší než před tím a navíc, existují knihy."
"Počkat, ještě mi řekni, že máš u mě pokoj s knihovnou, plazmou a dalšími věcmi."
"Však jo, zapomněla jsi na koupelnu, počítač a další."
"Hele, neměla bych začít chtít nájem?"
"Ha, ha."
"Ne a teď vážně, jak jsi tam ty věci dostala?"
"Sama nevím, prostě jsem si to upravila. Jediné, co mi vadí, jsou ty srdeční stěny, kvůli nim nemůžu mít žádné plakáty na stěnách."
"Musíš mě tam někdy vzít."
"Dobře, co třeba, když půjdeš spát?"
"To jde?"
"Jasně."

"Co to tam furt meleš? Jseš normální?"
"He? Sakra, já mluvila nahlas?" "Ops, sory?"
"Ježiš."
"Co jsi tak nabručený, nic ti nedělám a to jsem se vám ještě podřídila, že půjdeme v noci."
"Drž hubu."
"Víš, co si můžeš, demente."
"Co jsi to řekla?"
"Demente! Chceš to vyhláskovat? D-e-m-e-n-t!"
"Ty blbá krá.o!"
"Ha, ha, to nic jinýho neumíš, než urážet? Jseš nasra.ej, že? Nakopaly jsme ti p***l."
"Tak jo, rozdáme si to znovu, bez bariéry, bez zábran."
"S potěšením."
"Héj, Enrin, Senko, pojďte sem."
"Co chceš?" zeptala se taková vysoká holka, to byla asi Enrin.
"Budeš dělat rozhodčího."
"Trenosi, na to nemáme čas."
"No tak, Senko, to nás nezabije, bude to chvilka."
"To jsi vystihl správně, ale pak ke mně nechoď plakat, že jsem ti nakopala prd.l."
"Ty mrcho."
"Chceš kecat nebo bojovat?"
"Jen počkej." proměnil se. Zase přede mnou stál ten Hipogryf. Tentokrát byl trochu větší a asi i silnější, ale na Banken nemá, přece jenom on je nějaký mix s ptákem a koněm a Banken je téměř čistokrevný drak.
"Banken, mohla bys prosím?"
"Jseš si jistá? Jsi rozčílená."
"Klid."
"Fajn." mé tělo se začalo různě tvarovat a prodlužovat. Celá kostra se změnila, stoupla jsem si na všechny čtyři. Má mysl nahradila ta od Banken, já jsem se mezitím ubrala do toho hezkého pokojíku, co tam měla, divila jsem se, že moje srdce ještě funguje. A pak mi konečně došlo, že ty divné vibrace, co jsem cítila, byl hlasitý rámus z beden od rádia. Však já jí dám.

Banken se s radostí pustila do boje, měla ho ráda. Ten Trenos nebo jak se jmenoval, dostával pěkně na prd. l, jako obvykle. Vyskočil do vzduchu, Banken ho následovala. Letěli rychle. Pak se ozval náraz, padali jsme k zemi, na poslední chvíli se spamatovala a zase vzlétla, ten haj. l ji kopnul. Ten jsem se vážně naštvala, všechen můj vztek Banken posiloval, trochu se zvětšila a s otevřenou tlamou se na něj vrhla.
"Trochu tě upravím." zachrčela a vypustila na něj sloupec plamenů. Zařval, asi to nečekal, celý popálený se začal řítit k zemi. Rána jak z děla a obrovský povlak písku, když ustal, šlo vidět jeho již lidské trochu zmrzačené tělo, Banken přistála a proměnila se. Přistoupila jsem k němu.
"T..y...,"
"Nemáš si začínat, na mě nemáš. Seberte někdo tu hromadu s**č.k, půjdeme."
"Odkdy ty tady velíš?"
"Odteď. Jdeme, nebo si to chceš taky rozdat? Já problém nemám."
"..."

Šla jsem rychlým rozvážným krokem, pokaždé se kolem mé šlápoty zvířil písek, teď už to nebyla polopíšečná krajina, ale poušť.
"Hej, rozednívá se."
"A co jako, teď se půjde ve dne."
"Cože."
"Slyšel jsi dobře, jdeme."
Neochotně se vydali za mnou, připadala jsem si divně, ještě nikdy jsem nešéfovala starším lidem no spíš mutantům, ale to je jedno, před námi se vytyčily obrovské písečné hradby.
"To jsme šli tak rychle? Super."
"..."
Zamířila jsem směrem k malému průchodu do vesnice, ostatní mi byli v patách.