Dobro a zlo 03 - Nový život

Nestačili udělat ani deset kroků a už je zastavil nějaký muž. Zřejmě strážce brány.
„Kdo jste,“ zeptal se.
„O-oni… její příbuzní znič-“ začala hned Jigoku.
„Sklapni, ty huso hloupá!“ okřikla jí ihned Naku. „Někdo zničil naší vesnici… a my nemáme kam jít,“ řekla muži.
Strážce kývl svému společníkovy nalevo od něj, obě přejel pohledem a ne moc přesvědčeně řekl: „Dobrá tedy, pojďte semnou, uvidíme, co se s vámi dá dělat,“
Obě kývly a rozešly se za ním.

Nešli ani moc dlouho a už se před nimi vynořila větší budova oplocená vysokým plotem. Muž otevřel masité dřevěné dveře a ochotně je podržel oboum dívkám. Vešli a následně vystoupaly po schodech, načež prošli dlouhou chodbou, která se stáčela na levou stranu až ke dveřím. Muž zaklepal a vešel první.
„Počkejte tady,“ řekl k Jigoku.
Ta jen kývla.
Muž za sebou zavřel dveře a šel ke stolu Hokageho.

„Naruto-sama, do vesnice přišli dvě dívky. Prý zničili jejich vesnici a oni nemají kam jít,“ řekl.
Světlovlasý mladík zvedl hlavu od papírů a energicky odpověděl: „Ať jdou dál,“
Muž se otočil, došel ke dveřím, otevřel je a pozval Naku a Jigoku dál.
„Brej,“ řekla vyšší černovlasá dívka.
„Takže vám zničili vesnici? Chudáčkové, pojďte, já vám dám nějakej pokoj na ubytovně, jo? A v Konoze jste vítáni.“
„Super,“ přistoupila k němu a vzala klíče.
„Izuma vás tam zavede.“
„Cože? Proč já?“
„Protože jsem to řekl.“
„Chjo.“

Muž odvedl dívky k menší budově, otevřel dveře a vstoupil dovnitř, ony ho následovaly. Stoupali po schodech asi tři patra. Na konci chodby se zastavil.
„Zde je váš pokoj.“
„Díkes.“
Odešel.
Pokoj měl dvě postele, koupelnu a nějakou skříň. Naku ihned zamířila do koupelny, po asi dvou hodinách vyšla ven. „Jdu se rozhlédnout po vesnici,“ řekla.
„Můžu jít s tebou?“
„Ne,“
„Proč?“
„Proto,“
„Stejně půjdu,“
„Ty si fakt kráva…,“

Obě dvě sešly po schodech zase dolů a vydaly se do ulic. Potkávali různé lidi, ale jedna skupinka je vážně zaujala, teda respektive Jigoku, Naku měla svůj obvyklý pesimistický výraz.
„Ahoj,“ řekla nejistě Jigoku.
„Ahoj, tebe jsme tu ještě neviděli, jsi nová?“
„A-ano. Jmenuji se Jigoku a to je moje nevlastní sestra Naku.“
„Aha, já jsem Kiba, tamhle stojí Shikamaru s Choujim, to je Hinata, Neji, Sakura, Sasuke, Ino, Shino, Tenten a tamhle to pako je Lee,“
„A-ahoj všichni.“
„Čau,“ „Nazdar,“ „Těší mě.“
„Hele Jigoku, jestli se tu chceš kamarádíčkovat tak klidně, ale beze mě, dělá se mi špatně,“ odplivla si Naku.
„Ty jsi hrozná,“
„Jak říkám, jdu,“
„Ta je ale nevrlá,“ řekl Chouji.
„Říkal jsi něco, tlusťo-“ někdo jí zacpal pusu.
„Tohle nikdy, nikdy neříkej…,“
„Nešahej na mě, si budu říkat, co chci!“ vyprostila se ze zajetí Ino a odešla.

Potulovala se vesnicí až do pozdního večera, když šla kolem jedné malé restaurace, uslyšela známý hlas. Přišla blíž a nadzvedla malou záclonku, uviděla to, co popravdě nečekala. Jigoku se v klidu bavila, smála a kamarádila s o dva roky staršími kluky a holkami.
„Jé, ahoj Naku, přidáš se k nám?“
„Ne, nemám peníze a ty je taky nemáš…,“
„Oni mě pozvali,“
„Jashine…,“
„No tak přidej se,“ ozvalo se z davu.
„Ne, jdu domů.“
„No ták… bude sranda…,“ lákali jí.
„Ne! Nesnáším legraci, nesnáším kamarádství, nesnáším nic z těhle zas*anejch lidskech vlastností!“
„Není nějak retardovaná?“ opět se ozvalo.
„Kdo to řekl?!“ zvýšila hlas a zaťala ruku v pěst.
*ticho*
„Se*u na vás!“ křikla naštvaně a obrátila se k odchodu.
„Chudáčku, takovou ségru bych nechtěla,“ řekl někdo Jigoku.
„Jo přesně, to byla vždycky taková?“ ozval se někdo další.
„Jo…,“ řekla Jigoku sklesle, ale opět se připojila k zábavě.

Naku seděla na posteli a skrz okno sledovala měsíc. Uslyšela cvaknutí kliky, byla to Jigoku, vysmátá a šťastná.
„To ses rychle vzpamatovala ze smrti svý milovaný matky.“
„Aspoň žiju, na rozdíl od tebe, ty emouši.“
„Polib si.“
Opět svůj zrak stočila k noční obloze. Jigoku mezitím ulehla a okamžitě usla.

Dny plynuly jako voda. Dnes to byl přesně týden od té doby, co sem přišly. Naku se chovala stále stejně, pesimisticky a Jigoku se v Konoze strašně líbilo, její noví přátelé si ji natolik oblíbili, že ji dokonce začali učit různé jejich techniky, strašně se jí to líbilo.

Jednoho krásného rána, no spíš odpoledne, Naku ještě pořád spala, když ji někdo ze spánku vytrhl, nemohl to být nikdo jiný než Jigoku.
„Naku, Naku.“
„Jashine. Co chceš?“
„Normálně víš co, dneska jsem se naučila chodit po vodě,“
„A co jako?“
„To je přece super ne?“
„Ne není a k čemu ti to jako je?“
„K hodně věcem ty jen závidíš, protože nemáš chakru,“
„Když myslíš.“
Jigoku odběhla a Naku se vyhrabala z postele. Oblékla se a vyrazila ven, ostré paprsky spalovaly její bledou kůži. Už zase procházela kolem toho hloučku trapáků, všichni se na ni podívali.
„A hele, mrzout jde.“
„Máš problém, pane vysoký ego?“
„Co jsi to řekla?“
„Ha a teď to Sasukemu dala teda…,“ šuškali si mezi sebou ostatní.
„Co jsi to řekla našemu milovanému Uchi-Sasí?“ ozvaly se ty dvě nány.
„Jashine za co? Pane vysoký namyšlený dementní ego, stačí?“
„Tak to ti nedaruju!“
„Chceš si to rozdat? Rozdrtím tě na prach,“
„S radostí,“

Kolem nich se utvořil kruh z lidí, všichni řvali „Boj, boj, boj.“
„Připrav se.“ Sasuke nasadil vysokou rychlost a začal na dívku útočit, všem útokům se bez problémů vyhnula.
„Slaboch, to jsi ty,“
„Ještě jsem neskončil,“
Jeho oči se zbarvily do červena. Útoky ještě zrychlily a teď už používal i jednoduší ohnivé jutsu.
„To je všechno co umíš? Myslela jsem, že ty vaše pověstný „cool červený“ oči něco umí, ale tohle je slabé,“
„Grrr…,“
*zív* „Už mě to unavuje…!“ natáhla ruku před sebe a čekala na vhodný okamžik. Všichni čekali, co se stane. Najednou z její ruky vystřelil černý paprsek, který zasáhl svůj cíl. Zvedl se oblak prachu, když ustal, šel vidět pouze nějaký zbytek, co možná kdysi připomínalo Sasukeho.
„Ops, možná jsem tomu dala trochu moc velké grády…,“
„A další z Uchihovců je mrtvej.“
„Ty krávo, co jsi to udělala, tohle byl poslední kus!“
„Nemluv s ním jako o věci a navíc Madara ještě žije.“
„Aha, jo vlastně.“
„Naku, co jsi to udělala?“
„Drž hubu, Jigoku.“

Najednou se kolem Naku seběhla tlupa ANBU. Spoutali ji nějakou technikou, nečekala to. Dotáhli ji až k Hokagemu.
„Pane, tahle dívka zabila Uchihu Sasukeho,“
„Cože? Jak? To není možné!“
„Určitě to nebylo jutsu, z jeho mrtvoly moc nezbylo.“
„Ne, ne, to není pravda, zavřete ji, ne rovnou ji popravte, tady a teď!“
„Pa-pane, jste si jist?!“
„Ano jsem!“
„Ale já ne…,“ ozvala se Naku. Lehce povolila pouta a vyřídila ANBU, nechala si narůst křídla a proskočila oknem, párkrát jimi zamávala a byla pryč.

Při letu se nakonec proměnila celá, v duchu nadávala, že zase ona, nikde ji nechtějí a ten otrava byl stejně k ničemu. Věděla, kam má namířeno, asi jí tam nepřijmou s otevřenou náručí, ale bude mezi svými. Přidala, vítr ji vanul do křídel, takže byla rychlejší. Letěla stále rychleji a rychleji, najednou však musela prudce zabrzdit, před ní se tyčilo obrovské okno obrovského hradu, věděla kde je a zamířila si to rovnou k cíli.

„Kde je? Co jste s ní provedli? Kde je Naku?!“
„Utekla,“
„Cože?“
„Chtěl jsem ji popravit, ale utekla, nebo spíš uletěla, nikdy jsem nic takového neviděl, co jste vlastně zač?!!!“
Jigoku se stáhly zorničky. „No víte… já… já nevím jak… jak vám to říct,“
„Radši to ani vědět nechci.“
Úlevně vydechla. „Dobře… a co já? Můžu tu zůstat?“
„Ovšem.“
„Moc děkuji,“

Přistála na balkóně, v nejvyšším patře hradu, vešla dovnitř a naskytl se jí nevídaný pohled, na velkém černém trůně seděl její otec a úlisně se culil.
„Á Naku, co ty tady?“
„Ehm. Omlouvám se za minule.“
„To je v pořádku.“
„Víš, přišla jsem na to, že lidi jsou pěkní hajz*ové…,“
„To říkáš dobře.“
„Nemohla bych se k vám… přidat?!“
„Cože? Hm… Ale jistě, jsi přeci jenom má dcera, takže vítej na temné straně.“
„Vždy jsem na ni byla,“ zlomyslně se usmála.
„To je má holčička…,“
„Mám se přeměnit?“
„Ne, tady jsou všichni ve své pravé podobě, vidíš snad mě přeměněného?“
„Ne, promiň,“
„Nevadí, pojď. Odvedu tě do pokoje,“
„Jo,“

„Naku… kde můžeš být? Chjo, nemusela jsi mě takhle opustit…,“
„Ťuk, ťuk,“ ozvalo se.
„He? Dále.“
„Ahoj, to jsem já.“
„Chouji? Potřebuješ něco?“
„Ne… já jen… jak ti je?“
„Mizerně,“
Přisedl si blíž k ní.
„Musí to být hrozné…,“
„Jo to je…,“
„Co to bylo? Ten záblesk z její ruky,“
„Jo to, neřeš…,“ podívala se na něj a mírně se pousmála.

Chvíli jen tak seděli, v trapné chvíli ticha, ale pochvíli Chouji odněkud vytáhl balíček brambůrků, rozdělal ho a nabídl ji. Pousmála se a vzala si. Další tichou chvíli strávili šaháním do pytlíku a chroupáním jeho obsahu, ale pak se jejich ruce střetly. Jigoku střelila pohledem po své ruce a s pootevřenou pusou trochu zrudla. Pak ale pomalu otočila hlavou, zadívala se Choujimu do očí, mírně vražedně se pousmála a vrhla se na něj.