Horror

Nebo plakalo...

Oprel sa o strom a nastavil svoju tvár dažďu. Neudržal svoj vzlyk. Ale prečo vlastne plače?Zachránil predsa Konohu, svojich priateľov... A teraz tu stojí slabý, bez chakry a zúfalý. Skúsil spraviť krok vpred. Vzdialiť sa od temnoty, ktorá mu pomaly trhala srdce. Podlomili sa mu kolená.

Ticho ležal v blate, schúlený do klbka. Nevedel, čo má robiť. Asi by tu mal zomrieť. Sám, špinavý od krvy, nenávidený sám sebou...

Uvolněně vydechl a otřel si pot z čela. Poté opatrně odsunul dveře a zul se. Je doma.
Doma...
„Chouji!“
Zase na něj křičela. Zase ho obviňovala z hloupostí. Rušila ho po dlouhém, únavném dni. Nesnášel ten jekot. Ale co s tím nadělá? Přece jen, to on ji požádal o ruku. To on chtěl, aby se stala jeho ženou. Možná toho nyní litoval? Nebo litoval sám sebe...
Ino. Byli spolu v týmu – on se do ní zamiloval. On chtěl její pozornost. Nemůže si stěžovat, protože jedině on by potom byl ten hlupák...

Opatrně si sundala oblečení a přitom hleděla na poličku, na které seděla jediná hračka. Malá panenka oblečená v krajkovaných bílých šatech na ni hleděla obrovskýma černohnědýma očima. Okolo kulatého obličejíčku jí ochable visely hnědé kudrny, ve kterých byla ještě vpletena bílá stužtička. Na dlouhé dřevěné polici vypadala osaměle a uboze, ale přece krásně a vznešeně. Alespoň pro některé. V Shizune vzbuzovala pouze strach. Nejraději by ji vyhodila, ale to jí její matka zakázala už dávno.

[i]Smrť. Jediné slovo, ktoré ešte má význam. Na všetko ostatné sa zabudlo. Slová ako láska, radoť, štatie, priateľstvo. Tie už ľudia nepoznajú. Poznajú len smrť, strach, zúfalstvo a bolesť. Vojna trvá už dvadsať rokov, ale nikto zatiaľ nevyhráva. Všetci spolu bojujú, nikto neverí nikomu. Dediny sú zahrabané v mŕtvolách ľudí, ktorý položili život za svojic priateľov, za svoj kraj . Zem je presiaknutá krvou. Je to hrôza. Všeci sa zabíjajú navzájom, priatelia bojujú proti sebe a ľudí stále ubúda. Vojna sa za chvíľu skončí.

Pomalu došel k polorozpadlému domku, kde před chvíli nechal Sasuke. Doufal, že mezitím neudělal nějakou pitomost. Nestalo se nic, našel ho sedět v koutě. Kolena měl přitiskla k tělu a opíral se o ně bradou. Když dovnitř vešel Naruto, nijak nezareagoval, dál hypnotizoval špinavou podlahu. Naruto se opatrně posadil vedle, něj vůbec nemohl odhadnou, co právě udělá.

Sídlo se otřásalo v základech. Náš boj se docela zajímavě vyhrotil, ze začátku jsme byli v celku vyrovnaní, ale když mu začala docházet trpělivost, začal to brát vážně a v tu chvíli se naše síly brutálně oddálily, abych vám to přirovnala, představte si batole a dospěláka. Po jeho útocích stěny jeskyně praskaly a sypaly se.
"k***a!"
"Copak?"
"Ničíš mi domov..nechtěl bys být trochu ohleduplnější k této místnosti?"
"Hm...řekl bych, že ne..."
"Grrr...stejně tě zabiju!"

Předem se omlouvám za tento dlouhý odklad a nevím, jestli tenhle díl bude takový jaký by být měl, přeci jenom, pět týdnů jsem žádný nepsala, tak se na mě když tak nezlobte, pokud by to nebylo podle vašeho očekávání. Děkuji. :D

_____________________________________________________________________________

"Uf...mise splněna, jde se domů."
"Midori, stále nedokážu pochopit, jak lehce zvládáš tyhle náročné mise."
"Co já vím, nejspíš je to zvyk nebo to mám po otci."

Jaká je definice šílenství? Existuje nebo je šílenství tak iracionální, že nic jako definice ani existovat nemůže? Pakliže připustíme její existenci, kdo by mohl být schopen ji definovat. Ten, kdo ji prožil, není již schopen nezakaleného úsudku. A ten, kdo ji neprožil, nemá zkušenost, kterou by ji mohl popsat. Přesto se říká, že blázen je mnohdy chytřejší než ten nejmoudřejší stařec. V čem tedy hledat pravdu? V šíleném úsměvu černých slz nebo klidném pohledu bělavých kadeří?

Co definuje člověka?
Jak pojmenovat onen zásadní rozdíl, který vyčleňuje člověka z masy přírody? Jak zachytit to fluidum, díky němuž dýcháme, žijeme a trváme? Jak to, že myslíme?
A co je to vlastně myšlení? Tvoří snad součást oné esence lidské podstaty? Co nás žene dál v existenci, co nás pohání k nevyhnutelnému konci?
Chci to poznat, uvidět na vlastní oči, nahmatat prsty a ochutnat vlastním jazykem.
Proto jsem sem přišel.
* * *

Reťaze ticho zacinkali. Snažila sa vyslobodiť ruky z pút. Zúfalo zakňučala, nešlo to. Do očí sa jej hrnuli slzy. Železný obojok na krku ju nepríjemne tlačil, okovy na rukách a nohách sa zarývali do mäsa, kov v žiadnom prípade nechcel povoliť a pustiť ju. A k tomu tá čudná nakreslená vec na jej hrudi tak veľmi pálila...

„Proč ji vlastně potřebujeme Sasuke?“ zeptala se Karin a vrhla na Deeyu nevraživý pohled. Štvalo ji, že Sasuke si v posledních dvou dnech všímal jen jí a sem tam Juuga, i když to bylo zase jen kvůli ní. Kvůli tý bělovlásce. A na ni úplně zapomněl.

Akira byla obyčejné devítileté devče, měla však jeden velký cíl, jako před ní spousta dětí z ninjovských vesnic - stát se nejsilnější kunoichi na světě. Poslední den před svými desátými narozeninami byla čím dál tím nervoznější. Bloumala po domě sem a tam, když už to doma nemohla vydržet, vyšla na ulici. Vzhlédla k obloze, na které jasně svítilo slunce.

[i]S napětím sledoval, co se dál bude dít. Jejich velitel zval do rukou obří louč a přiložil ji k zemi. Předtím jsem si toho nevšiml, ale celá zem byla pokryta dřevem a malými větvička. Hned mi došlo, co se chystá udělat.

Kráčeli jsme vyprahlou pouští již několik dnů neustále zužování hladem a žízní, poněvadž jsme si nevzali dostatek vody. Má kůže byla popraskaná a suchá, měla jsem pocit, že chodíme v kruzích, obrovských kruzích. Ani Nori si už nebyl tak jistý kudma vlastně kráčíme. Nejvíce trpěli Shiro a Aoi, vůbec bych se nedivila, kdyby se Aoi vypařil a Shiro rozpustila, naopak Akaru byl v klidu, neustále brblal něco o Slunci a dalších věcech. Za celou dobu nevyronil ani jednu kapičku potu. Zhruba taková byla naše situace.

Po chvíli zmizel a já s žuchnutím dopadám na zem.
...

"Ne, Midori!!!!" řvala Shiro, hledajíc mě v oblaku prachu, ani nevíte, jak ráda bych zařvala:´Jsem v pořádku. ´, ale nemůžu. Celé mé tělo, jako by zkamenělo. Viděla jsem jejich siluety v oblaku prachu. Představa toho, co bude následovat, byla velice deprimující. Zabije je, všechny a já jsem proti tomu neudělala nic...smutné. Chmurné myšlenky mi vířily hlavou. Už zase jsem nevěděla, co mám dělat. Hýbat jsem se nemohla, ale má mysl plně vnímala, byla jsem vězněm ve vlastním těle.

Kolem mě je samá temnota. Ať se podívám kam chci je tady temno. Tohle místo neznám a nechci na něm pobývat. A je tady vůbec někdo? Zkusím zakřičet.
„ Haló, je tu někdo?“ čekám na odpověď, která nepřichází a nepřichází. Zkusím to ještě jednou. Třeba mi jenom nerozuměl.

Kráčela jsem potemnělými ulicemi, hledaje náměstí, přeci jenom, stále jsem se zde nevyznala. Sněhové vločky se mi zachytávaly ve vlasech a konečky prstu mi mrzly. Těkala jsem očima po malinkatých úzkých uličkách. Nakonec jsem se vydala jednou z nich, byla to ta správná. Dostala jsem se na náměstí. Vystoupala jsem pár schodů, přistoupila k velkým dvoukřídlým ebenovým dveřím a zatlačila do nich. Vešla jsem dovnitř a zamířila rovnou do pracovny.
"Oh, Midori, co tady děláš?"
"Shiro, Akaru, Aoiraku...jsou pryč."
"Jak pryč?"