Žánr

Dechy mu hlasitě hvízdaly plícemi. Kolenní klouby trpěly pod tvrdými dopady a rychlými odrazy. Tmavé prameny se úlisně lepily na upocené čelo a tváře. Srdce poplašeně lomcovalo s klecí z žeber.
Pod spěchajícím chodidlem se prohnula větev a zlověstně zakvílela. Sotva se muž znovu vznesl do vzduchu, dřevo se oddělilo a s ohlušujícím hřmotem se začalo propadat do podrostu. Mužův obličej se stáhl do grimasy. Přesto však překotně pokračoval v běhu.
Musí to stihnout!

Bílý tesák stál uprostřed široké komunikace a se zakloněnou hlavou vzhlížel vzhůru. Obrovský měsíc se vyjímal na bezhvězdné obloze, sám samotinký.
Navzdory pokročilé noční hodině bylo na konožské hlavní třídě stále rušno.
Výhody i nevýhody hlavního města.

Sakura vyšla po schodoch a zaklopala na zničené drevené dvere. Keď nikto neotváral, priložila ucho ku dverám. Spoza nich sa ku nej blížil dupot, ktorý sa čím ďalej stupňoval. Kľučka sa pohla a Sakura sa od dverí rýchlo odtiahla. Stál tam Naruto s cestovinami na hlave aj tričku. Udivene sa na chlapca pozerala, ale potom si uvedomila, že je to Naruto a toto nieje neobvyklá situácia. Preto sa rozhodla neriešiť rámen na jeho žltých vlasoch.
"Sakuro-chan. Prišla si v nevhodný čas," zopár cestovín mu spadlo z hlavy.

Keďže už bolo neskoro večer, trojica odprevadila dievča späť k jej domu. Na kraji cesty, vedúcej na ulicu s domom, kde býva, sa zastavila.
„Ďakujem vám. Už je to blízko. Ďalej už pôjdem sama. Nechcem, aby ste mali problémy. Nie ste v tejto dedine veľmi obľúbení.“
Juniko sa im jemne poklonila na prejav vďaky a rozlúčila sa.
Tam sa ich cesty rozišli. Juniko išla domov a trojica sa tiež vrátila späť.
Skoro ráno sa otvorili dvere na jednej z izieb. Vyšiel z nej Sasuke. Vzal si bundu a potichu odišiel preč.

„Musíš se na to pořádně soustředit. Na vodu ve vzduchu, která je všude kolem tebe. Na to, jak vibruje. Zavři oči a představ si jednotlivé kapky, jak neuspořádaně kmitají. Máš to?“
Keitaro se zhluboka nadechl a zavřel oči. Už dvě hodiny ho Kyoudou mučila přípravou na mizu bunshin a on začínal být frustrovaný. Voda, voda. Jak má vidět kmitající vodu? „Tak co, vidíš?“

Zpočátku by mě nikdy nenapadlo, že naše setkání skončí tak, jak skončilo. Byla to náhoda? Každý jsme měli svůj cíl a naše sny se nevyhnutelně střetly. Asi to tak mělo být. Když nad tím teď uvažuji, nikdy jsem neměl šanci ti poděkovat. Zvláštní.
Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky z dob, kdy pro mě čas měl ještě význam a kdy jsem možná vypadal šťastně, ale uvnitř jsem byl prázdný. To vše jsi změnil.

Tiše, tak krásně tiše se čeřily drobné vlnky na hladině rybníčku, kam na okamžik přilétly ptáci. Shikaku věděl, že by se měl vrátit k těm zatraceným papírům, protože je Kakashi potřeboval co nejdřív, ale nedokázal odvrátit hlavu. Bylo až moc lákavé odejít nad hladinu, odejít pod hladinu, potopit se do milosrdné tmy a nevylézt. Kolikrát nad tím už v minulých letech přemýšlel a kolikrát přemýšlel, že o tom řekne kamarádům ve zbrani. Jenže Chouza s Inoichim by to nepochopili.
Nikdo by to nepochopil.
Nikdo, protože slova někdy prostě nestačí a nedokážou vyjádřit.
Násilím odvrátil hlavu, až mu luplo za krkem a zjistil, že na něho z druhé strany pokoje napjatě zírá syn.

Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.

Had se proplétal trávou zcela neslyšně. Jemná stébla prozradila jeho přítomnost jen mírným zhoupnutím, které se dalo stěží postřehnout, a had tak mohl zcela nerušeně mířit ke svému cíli. Byl si vědom toho, jak nápadně na lidské oči působí jeho bělostná kůže? Nezdálo se. Soustředěně postupoval dál, kmitajícím se jazýčkem ověřoval směr své cesty.
Tak doputoval až k nohám onoho muže.
Pozvedl hlavu.
A jejich oči se setkaly.

Zprudka se posadil, celý zmáčený potem. Oči ho pálily, jako by celou noc nezamhouřil oka, ač opak byl pravdou. Ve skutečnosti spal dobře, ani jedinkrát se neprobudil, což se mu dlouho nestalo. A přesto si vůbec nepřipadal odpočatě.
Zavřel oči. Bylo mu zle.

Čekal, až se mu trochu zklidní nervy, až se mu vrátí pravidelný dech a odezní ta bolest hlavy.
Bolest hlavy? Proč?

Po tvářích jí stékaly slzy a mísily se s krví. Nejasně si uvědomovala, že její milý stojí přímo za ní, cítila jeho tělo, jeho neohrabané objetí. Zvolna opřela hlavu o jeho hruď, opatrně, aby mu ještě více neublížila. Na tváři jí zašimraly zlatavé pramínky jeho vlasů – sklonil k ní hlavu a láskyplně si položil bradu do její rusé hřívy.
Věděla, že jim oběma zbývají poslední okamžiky života.

Sakura z diaľky zbadala Saia, ako sa opiera o strom a v dlani zviera štetec.
"Sai!" zakričala a zdvihla ruku nad hlavu.
"Ahoj. Hľadala som ťa. Až potom mi došlo..."
"Ako si vedela, kde sa nachádzam?"
"No, až potom mi došlo, že na toto miesto chodíš často. Prečo sa ti to tu tak páči?"
"Neviem. Asi je tu pekné prostredie a ticho. Rád som tu sám." Sakura si uvedomila, že to môže byť narážka na to, že Saia otravuje.
"Aha. Rozumiem."
"Prečo si prišla? Čo potrebuješ? Ak chceš vedieť, kde je Naruto, išiel..."
"Nie!" povedala hlasnejšie, ako mala v pláne.

Hlava mu klesla mezi ramena a víčka se únavou zavřela. Půlka kanceláře se topila v oranžovém světle stolní lampy, zatímco druhou halila tma.
Povzdechl si a po slepu nahmatal sklenici s vodou; při pokusu o napití skončila jedna třetina na jeho plášti a druhá na otevřené složce se záznamem z mise. Frustrovaně zavrčel.
„Práce blbá.“
Rukávem vysušil papír i desku stolu a unaveně si promnul oči.
Hodiny na stěně ukazovaly půl dvanácté.
Další povzdech.
Hanabi ho zabije.

Sakura ležala na posteli s otvorenými očami a premýšľala nad hádkou medzi Narutom a Sasukem. Tak dlho sa nevideli a hneď si idú po krku. Skoro akokeby sa vôbec nič nezmenilo. Práve naopak. Pomaly si začala uvedomovať, že už nič nebude tak ako predtým. Aj keď sa Sasuke vrátil.
Rukou sa dotkla čelenky konožských ninjov a zdvihla sa s postele. Čelenku si zaviazala okolo hlavy a upravila si rúžové vlasy, ktoré jej padali do očí. Pohľadom prechádzala po svojich veciach na stole. Zrak sa jej zastavil na zarámovanej fotografii týmu sedem.

Uběhly tři dny od útoku v hostinci a tým třináct byl dávno na cestě. Nakonec zvolili původní trasu, neboť jinudy by postupovali daleko déle. Yuujiro pečlivě zamazával stopy a nyní, ke konci cesty, se zdálo, že útočníci se již neobjeví.
Čím blíž se nacházeli vesničce Fudai, tím horší měl mladý jounin pocit. Pocit, že je nikdo nepronásleduje, nýbrž že na ně někdo čeká. Zřejmě stáli proti opravdovému problému.
„Za touhle skalou je má rodná vesnice," vyrušil jej z myšlenek léčitel.
Yuujiro vzhlédl a nepřítomně kývl. „Vím."

Od Sasukeho odchodu ubehol takmer rok. Naruto po celú tú dobu myslí na ešte stále nedodržaný sľub, ktorý dal Sakure.

"Naruto! To je ale hlupák. Chceš prespať celý deň?" kričal Kiba cez pootvorené okno.
"Au! Au!" Ospalý Naruto sa skotúľal z postele a dopadol na misku s nezjedeným Rámenom. "Kiba! Čo tu tak skoro ráno robíš a prečo ma nenecháš spať!"
"Vraj ráno. Sú tri hodiny. Obleč sa."
"Ha?"
"Máš sa dostaviť k Tsunade-sama."

Trojica šla spať až takmer nad ránom. Pred obedom ich zobudili kriky z vonka. Všetci traja vstali, niečo na seba hodili a vyšli von, kde sa zhromaždili ľudia na ulici tak natesno, že sa Hinata so Sasukem a Itachim ledva pretlačili dopredu. Na nosidlách vyrobených z dvoch drevených tyčí obviazaných a pevne upevnených prestieradiel odnášajú mŕtveho muža ležiaceho na kožušine. Muž má v sebe zabodnuté dva šípy. Jeden šíp je v ramene, pravdepodobne po nepresnom zásahu. Ten druhý mal v hrudy, len pár centimetrov od srdca.

„Tak za týden. V pořádku se vrať, tati.“ Muž kývl a naposledy se na dívku usmál, než za ním dveře nadobro zapadly. Brunetka si odevzdaně povzdechla a otočila se zády k mizící ozvěně kroků.
Její vlastní nohy záhy zamířily do kuchyně. S povzdechem opláchla hrnek od otcova vypitého čaje i opuštěný talíř s drobky od pečiva. Teprve potom se posadila na židli a zasmušile se pustila do svojí snídaně.

Vítr lehce zasvištěl, zatímco několik párů noh dosedlo na větve.
„Ne, fakt. Je to tak. Nekecám.“
„V*le, jaks mohl? Ta ženská je škaredá jak noc.“
„Cos to o ní řek?“
„Slyšels.“
„Tak o ní nemluv, ty-“
„Držte huby, kre*éni. Máte prohledávat oblast a ne kdákat jak tetky na trhu.“
„Jo, jasně, nějaká veverka si use*e a my musíme hnedka ven do téhle kosy.“
„A co čekáš? Máš půlnoc.“
„Hiroi, pro vaše dobro. Držte ku*va hubu, nebo půjdete do hlášení.“
„Ano, pane!“