O otcích a synech

Tiše, tak krásně tiše se čeřily drobné vlnky na hladině rybníčku, kam na okamžik přilétly ptáci. Shikaku věděl, že by se měl vrátit k těm zatraceným papírům, protože je Kakashi potřeboval co nejdřív, ale nedokázal odvrátit hlavu. Bylo až moc lákavé odejít nad hladinu, odejít pod hladinu, potopit se do milosrdné tmy a nevylézt. Kolikrát nad tím už v minulých letech přemýšlel a kolikrát přemýšlel, že o tom řekne kamarádům ve zbrani. Jenže Chouza s Inoichim by to nepochopili.
Nikdo by to nepochopil.
Nikdo, protože slova někdy prostě nestačí a nedokážou vyjádřit.
Násilím odvrátil hlavu, až mu luplo za krkem a zjistil, že na něho z druhé strany pokoje napjatě zírá syn.
„Táto,“ pronesl podivně odhodlaně dřív, než ho stačil oslovit sám. Stál opřený o zárubeň dveří a nejistě pohupoval rukou. Nervózní Shikamaru se často neviděl.
„Hm,“ zabručel Shikaku na znamení, že poslouchá a protáhl si záda. Žádná pitomá válka, to sezení ho jednou zabije.
„Táto, jak moc špatnej je větší věkovej rozdíl?“
Shikakovi ztuhla ramena a zdálo se mu, jako by se v pokoji na okamžik zvedl vítr a otřel se mu o tvář. „Cože?“
„Vím, že jsi o několik let starší než máma, spousta rodičů takhle je, ale... co když je to naopak?“ Shikamarovy pichlavé oči neuhýbaly. „Co když je starší žena? A nejen třeba o pět let...“
Shikakovi se v tu chvíli před očima zjevily ohnivé kadeře a oči barvy lesa. Pohrdavý škleb a dlouhé štíhlé prsty. Pořád na mě myslíš, jelene? zasmála by se a pohodila hlavou. Je to marný, jelene. My jsme marní, strašně marní.
A najednou tu bylo všechno zpátky.
„Třeba o dvanáct?“ vydechl těžce něco, co ho pronásledovalo přes osmnáct let a nesmělo se říct. Neříkej jí to. Tohle jí neříkej.
Synovy oči ho napjatě sledovaly. „Jo, třeba o dvanáct. Nebo spíš... o třináct.“
Třináct let. Kdo by dokázal zrovna Shikamarovi – Shikaku zamrkal.
„Máš ji rád?“
Shikamaru strnul. A pak se ušklíbl a strčil neklidné ruce do kapes. „Jo, táto. Mám,“ přiznal.
„Přijde ti stará?“
„Ne!“
Ještě méně vídal Shikamara jakkoliv rozvášněného.
Stojatá voda, říkával jeho děda. Jestli chceš vědět, jací jsou Narové, podívej se na stojatou vodu.
Takoví jsou Narové.
Ale každá voda se rozvlní, když do ní hodíš kámen.
I takoví jsou Narové.
(A někdy začne stojatá voda hnít. I takoví mohou být Narové.)
„Hm...“ Shikaku přejel bříšky prstů po dokumentech na stolku. Nikdy by neřekl, že věci, nad kterými kdysi dávno, tak strašně dávno sám uvažoval, vysloví jednou nahlas.
„Je ti jasný, že mládnout už nebude,“ začal tiše.
Natož by nikdy neřekl, že je svěří vlastnímu synovi.
„Samozřejmě.“
„A že za deset let bude vypadat jinak, zatímco ty budeš v nejlepších letech,“ pokračoval.
„Všechno to vím.“
Shikaku se podíval na svého syna. Ano, ví. Přece jen je Nara. Nara a jeho syn.
„A pořád ji chceš?“
Shikamaru poklesl v kolenou a sedl si na podlahu k otci. „Jo. Chci. Jenže ještě -“
„Má dítě, co patří jinýmu klanu,“ doplnil ho otec nevzrušeně.
„Jak...“
„Líbí se ti Kurenai, kdo taky jiný. Navíc si to umím spočítat.“
Shikamaru se zasmál a projel prsty po temeni hlavy. „Jo, jasně.“
Někdy, když šel Shikaku navštívit předky a stál před jejich studenými kamennými pomníky, se jich v duchu ptal, jestli je to jen on, on sám, nebo řešili totéž i oni. Jestli je jediná černá ovce on, dávný nevěrník zamilovaný do starší ženy a opilec čpící levným chlastem, zahalený do mlhy nevědomí, která mu dovoluje ležet vedle oficiální ženy. Jestli jen on, nebo jich bylo víc. Zdědil to po někom? A dala se taková věc vůbec zdědit?
Bylo to jedno, říkal si vždycky nakonec. Bylo to úplně fuk. I kdyby, už se to nedozví.
I kdyby...
Možná to dědičný fakt bylo. A jeho syn to měl po něm a nedalo se nic dělat.
Povzdechl si. „Nesnažíš se jen nahrazoval Asumovu roli, přičemž ti to přerostlo přes hlavu?“
Shikamarův dech se zadrhl. Tohle téma bylo pořád jistým způsobem tabu, ale Shikaku musel. Musel kvůli všem, svému svědomí, synově životě, Asumově klidu, Kurenaininým citům i tomu nenarozenému cvrčkovi.
„Napadlo mě to,“ uslyšel. „Přemýšlel jsem o tom, už když – Já... Totiž...“ Když došlo na Asumu, Shikamaru se pořád neuměl obrnit tak, jak by chtěl. „Když jsem ji začal vnímat, jako ženu víš, styděl jsem se. Myslel na něho a styděl se i před ním, protože byla jeho. Ale on už prostě není... my jsme. A po těch zbytcích musíme chodit a něco na nich znova postavit.“
A na tom místě může něco vyrůst. Musí, uslyšel své vlastní třiadvacetileté já odhodlané žít tak, jak by měl a ne, jak by chtěl.
Shikaku vstal a zpaměti přešel ke skříňce, z níž vytáhl z poloviny plnou láhev a sklenici, žádný nanicovatý pidikalíšek, jakými byla naditá komoda v obývacím pokoji. Nalil si, ještě než usedl zpátky ke stolku. V medově zbarveném moku se odrážela jeho unavená tvář.
Už jsem taky starý, pomyslel si. Starý blázen. A když se podaří, bude jednou starý i Shikamaru.
Ten ho zatím mlčky pozoroval a vyčkával.
Narové umí čekat.
Umí čekat.
Čekat.
Umí si počkat.
Ale do hajzlu, nač pořád čekat, když to pak za nic nestojí?
Shikaku do sebe kopl polovinu sklenice a hlasitě ji položil na stolek. „Víš, že se ti nelíbí jenom proto, že ji lituješ? Nebo sis na ni zvykl?“
Shikamaru se zamračil. „Není mi jí líto. Nebo samozřejmě že je... ale...“
Čekat.
„Netáhne mě k ní lítost ani zvyk. Jednoduše... Chjo,“ vylétly mu ruce k hlavě.
Problematické, slyšeli oba.
„Něco v ní je, táto,“ zrůžověly Shikamarovi špičky uší. „Něco, co jsem předtím neviděl a nikdy bych neuviděl, kdyby Asuma... žil. Ale po jeho smrti jsme jiní. Svět je jinej.“
Svět se otevřel a zavřel zároveň.
„Barvy křičí a barvy nejsou,“ vylétlo ze Shikaka a otcovy oči se střetly se synovými v nenadálém překvapivém porozumění. Vyčetl z nich i skrytou otázku. Kdys ty?
Shikaku je radši zavřel. Jelene, nepleť si pojmy..., volalo mu v hlavě cinkavě. „Věříš, že to nezmizí, až se s ní párkrát vyspíš a zvykneš si?“
Slyšel, jak se jeho syn sykavě nadechl, ale nakonec nevybuchl. „Nejsem jasnovidec. Ale myslím si, že ne.“
„A klan? Lidi? Rozumíš tomu, do jaký pozice ji stavíš? Lidi budou svalovat vinu na ni, právě protože je starší.“
„Nemyslím, že by něco takovýho dokázalo Nary jakkoliv... zneuctít,“ pronesl Shikamaru poslední slovo s opovržením. „A lidi ve vesnici ať se jdou bodnout,“ dodal ponuře. „Přijde mi horší být na všechno sám. Kurenai je silná.“
Nara, to je všech mozků hlava, zanotoval v Shikakovi jeho otec. Když jdou věci do tuhýho, Nary všichni potřebujou! A to si pamatuj, Shikaku, vesnice si jen tak nedovolí postavit zády k něčemu, co potřebuje. A Shikaku si to pamatoval.
„Chce tě ona vůbec?“ obrátil se na syna přímo.
Shikamaru začal vyhlazovat látku na napnutých kolenou. Zbytečné gesto. Nervózní.
„Řekla, že je stará. Že jsem blázen,“ ušklíbl se. „Neřekla, co si to dovoluju.“
Zbytečná slova. Nervózní.
Záchranná.
„Řekla, že ve svým věku nemůžu bejt táta cizího dítěte.“
„Hm.“
„V tom úplně neminula, protože si nedokážu představit být otcem, ale chtěl bych se o ně postarat. Stejně bych to dělal.“
„To dítě je Sarutobi.“
„Když Naru vychovával Sarutobi, může Nara vychovávat Sarutobiho.“
Správný zásah. Shikaku znovu sáhl po sklenici. „Takže s ní umíš mluvit?“ podíval se na něho přes okraj.
„Cože?“
„Dokážete si povídat? Opravdu povídat?“ zdůraznil. „A dokážete spolu mlčet? Poklidně mlčet.“ Žádné napjaté večery a vyčítavé pohledy, tiché večeře a Yoshinin štěbetavý hlas plný snahy, zamčené dveře pracovny a příliš rychlá nucená objetí ve studené posteli.
Možná by ho už dávno opustila, kdyby nebyla tak hrdá a tvrdohlavá. A možná, podezíral ji léta, by ho opustila, kdyby ho kdoví proč stále nemilovala. Ve zlatavém moku se odrážela jeho unavená tvář a Shikaku si strašně moc přál, aby tohle jeho syn nikdy nezažil.
Je to pitomý, jak si berem lidi, který jsou nám asi nejvíc vzdálení, slyšel stejně jasně jako tenkrát.
„Myslím, že jo,“ probudil ho Shikamaru. „Hodně jsme mlčeli, když Asu -“
„- zemřel a svět se změnil.“
„Jo,“ souhlasil váhavě.
„Shikamaru...,“ nadechl se Shikaku. Syn ztuhl, ale Shikaku zavrtěl hlavou. Nemohl mu nakázat, co jako hlava klanu měl; najdi si panenskou nevěstu a dělej rodině čest. K čertu se ctí a k čertu s cizími děcky cizích žen, ber, dokud jsi volnej a drží tě to při smyslech. Jednoduše nemohl.
Jestli Nara něco umí, tak se poučit.
„Chci jenom dvě věci.“ Zrzavou ženu ze svých vzpomínek a tvoje stáří. „Musíš mít dědice vlastní krve. Musíš,“ zdůraznil, než se syn stačil ohradit. „Nejsme princezny, jsme vojáci. Povinnost především a klan potřebuje dědice stejně jako vesnice klan. Rozumíš?“
Shikamaru velice pomalu kývl.
„To druhý je spíš přání. Najdi si ženu, která tě dělá takovým, jakým jsi. Žádná strojenost, žádný přetvářky.“ Zničí tě to zevnitř, nemohl říct. „Je mi jedno, kdo to je. Vyber si sám. Já vím, že to teď tolik nepochopíš,“ mávl rukou nad dalším pokývnutím, „ale když se tím budeš řídit, možná to jednou oceníš. A možná ne,“ zamručel spíš pro sebe a podíval se na dno nedopité sklenice. „Protože nikdy nevíš, kdy se ten podělanej svět zase roztočí a změní.“
„Můžeme doufat,“ ozval se Shikamaru tiše.
Shikaku to donutilo odlepit oči od ohmataného skla. Když Asuma zemřel, Shikamarova ramena už znala tíhu různých barev odpovědnosti, ale v tu chvíli okusila novou. Teď se mu zdálo, jako by jeho syn pod tou tíhou před jeho očima náhle zmohutněl. Zesílil.
„Jo. Někdy ani nezbývá nic jinýho.“
Ticho naplnilo i jejich místnost a Shikaku si uvědomil, že se svým synem dokáže smysluplně mlčet. Bylo to tu. Mlčíme, protože víme, a mlčíme, protože slova nedokážou vyjádřit.
Shikamarova ruka se natáhla dopředu a jeho zhrublé prsty plné drobných jizviček objaly otcovu sklenici. A pak ji syn na jeden lok dopil. Když se střetl s otcovýma očima, Shikaku se hořce pousmál.
Ne, slova často nedokážou vyjádřit.