Žánr

Reiko už chybělo k poli jen pár desítek metrů. Musela jen projít malou zalesněnou oblastí mezi loukami a poli. Byla na sebe pyšná, řekla mu, že při něm bude stát. Najednou se zarazila. Naježily se jí chloupky na rukou. Tasila svou zbraň, kterou nosila u pasu.

„Suiton: Mizu Rappa!“ Nishin s nezájmem sledoval, jak jeho týmový kolega z posledních sil dotvořil pečetě a prudce z úst vychrlil silnou vodní vlnu. Tmavovlasý sensei technice bez problému uskočil a Nishin se neubránil posměšnému úšklebku. Kdyby nebyl Nentou takovej dement, tak nejdřív senseie nějakou technikou zpomalí nebo spoutá.
Nishin sáhl do sáčku s chipsy pro další hrst křupavé pochoutky a s rostoucím potěšením sledoval, jak neúspěšný Nentou zatnul zuby a odskočil, aby měl prostor na zanalyzování situace.

Než popíšu události následujících dní, které mi ještě dnes působí bolest, tak vám musím říct, že jakmile se objevila první vážnější překážka, dovolil jsem svým emocím převzít vládu a přestat logicky uvažovat, znovu jsem byl tím starým já. Tady jsem totálně selhal. Měl jsem věřit Sakuře a ne tomu důkazu… možná by to nezašlo tak daleko.

Krok sem, krok tam. Vlasy se zavlní. Paže podivně zkroutí. Bosá noha následuje druhou, kameny ignoruje. Les zpívá svou krásnou píseň. Praskání větví doplňuje uklidňující šumění. Konečně je volný od bolesti a osamění. Nic ho neohrožuje. Krok sem, krok tam, pokračuje v rytmu lesa. Krk se mu protáhne, vlasy se zavlní jako černí nebezpeční hadi. Už tam skoro bude. Přál by si proměnit v malé háďátko a hřát se na slunci. [i]Slunce!

„No a pak prostě bouchnul pěstí do stolu a zmizel. Šéf zuřil, že ho nechali odejít bez zaplacení, a dal jim všem místo osmiček celej tento tejden dvanáctky. A zrušil volno.“
Setsuyaku položil na bar čistě umytou sklenici, naplnil ji vodou a rukou ji posunul před Nentoua. „Což nebylo úplně fér, chápeš. Věděl, že Manina dcera má narozeniny a že Akira potřeboval volno, protože jel navštívit nemocnou matku na venkov.“
Nentou usrkl vody a zašklebil se.

Pein jejich neúspěch přijal bez řečí, k překvapení všech přítomných. Věděl, že se Sasori ještě nezotavil, tudíž doufal spíš v nějaké informace než v zachycení jednoocasého Jinchuurikiho.

Sasori mlčel. Až pak, o něco později, si odchytl Konan. 

„Konan,“ popadl ji za paži a ucítil, jak ztuhla, připravená na boj. Rychle ji pustil, aby nepřišel k úrazu. Modrovlasá kunoichi se k němu prudce otočila, v očích blesky. 

„Co tady na mě číháš,“ zasyčela. Shovívavě se na ni usmál; pobavilo ho, že automaticky začala šeptat. 

Než byla neděle, byl jsem pořád nervózní, dokonce jsem z toho dva dny nešel na vyučování. Nemohl jsem se pořádně soustředit a potkávat Sakuru na chodbě by to všechno ještě zhoršilo. Nemohl jsem se toho dne dočkat. Už tři dny dopředu jsem se domluvil s Kaiem na vhodném oblečení.
„Máme vás čekat na večeři?“ ptal se mě Kai na ten den.
„Ano, stihnu to,“ Kai se uklonil, byl na odchodu, když jsem ho ještě zastavil. „Kaii?“
„Co si račte ještě přát?“

Hashirama se spolu se svými kolegy vrátil po třech dnech do Konohy. Mise byla neúspěšná. Mito se o jeho návratu dozvěděla velice milým způsobem. Když vešla do svého pokoje, našla na konferenčním stolku ležet zbrusu nový čistý malý svitek. Z radosti si zavýskla, ale rychle se otočila, jestli ji náhodou někdo neslyšel. Svitek byl klasický, určený pro psaní a ne pro udržování ninjovských pečetí. Ale i tak stačil. Navíc, kdyby své přání definovala konkrétněji, mohlo by to vyvolat otázky. Dostala i kalamář a psací potřeby.

„Skuzavka!“ Zapištělo dítě nadšeně a rozběhlo se k prolézačce.
„Počkej, Keitaro, neutíkej!“ napomenula ho jeho ustaraná máma a rychle ho zvedla do náruče, aby zabránila případné katastrofě v podobě pádu a rozedřeného kolene. Chlapec ale jejím počínáním očividně vůbec nebyl potěšen; v jejích rukou sebou nepokojně házel a nespouštěl pohled ze skluzavky.
„Já ci kouzat!“ Dožadoval se chlapeček dotčeně a nepřestával se ošívat.

Po poslednom incidente, kedy Boruto (znova) zrovnal akadémiu zo zemou tým, že vyvolal Garagu, aby sa pred kamarátmi predviedol a ten chvostom premenil budovu akadémie na trosky ako po vojne, som sa rozhodol postaviť novú školu. Povedal som si, že tu v Konohe chýba aj obyčajná škola okrem akadémie vychovávajúcej mladých nindžov. Predsa len časy vojen sa skončili a dúfam, že ďalšie tak skoro neprídu. Už nie je treba toľko veľa nindžov ako kedysi.

Po utichnutí řevu začali přeživší obyvatelé vycházet z různých úkrytů a zjišťovat, jaké napáchal drak škody.
Zřeli, jak se démoní holka sklání k jedné osobě. Poznali ji, Shibuki. Přišli blíž, stále dostatečně daleko od něho. Vystrašilo je jeho zranění. Všimli si taky, že se Fuu rozbrečela, mohlo to znamenat jedinou věc, zemřel vůdce Vodopádové vesnice.

Nečekala ani sekundu a rozběhla se k dvojici stojící před ní.
„Naruto! Stalo se něco Sasukemu?“
Kamarád se zastavil a otočil se směrem k ní. Volnou rukou se chytil zezadu na hlavě a nervózně se zahihňal.
„Nic hrozného. Trénovali jsme tu naší techniku a Sasuke to trochu přehnal, a asi se kapku popálil. Ale říkal, že mu je fajn,“ snažil se to nadlehčit.
Podívala se na bezvládně visícího člena týmu. Byl celý bledý a pomlácený. Ruce měl poškrábané, se spoustou drobných popálenin.
„Musí do nemocnice!“ razantně rozhodla.

Raiu nabral do dlaně vodu z misky, umyl si obličej a osvěžil se. Cestování s karavanou mělo výhodu, že tu bylo více pohodlí než v táboře uprostřed pouště. Celá kolona byla jako mobilní město. Vůz byl jako dům na kolečkách pro každého obchodníka, takže bylo místo i čas na osobní hygienu, tudíž pocit čistoty i Ikazuchiho probral. Protože zde byli další ochránci, nemusel Raiu zůstávat na hlídce polovinu noci tak, jako dělal doteď. Bez svého zavedeného rytmu měl Raiu problém usnout a navíc bylo hrozné horko.

Doprovázela Noharu cestou na hřbitov. Při zakládání Konohy se prázdná louka za vesnicí bohužel hodila. Bylo tu už pár náhrobků. Nohara měla za úkol chodit odemykat každé ráno hřbitovní bránu a večer zase zamykat. A také kontrolovat jestli je všechno v pořádku. Bylo to logické. O Noharách se vědělo, že mají blízko k smrti. Blíž než kdokoliv jiný.
Reiko pusu nezavřela. Pořád mluvila o jarní slavnosti, komu se narodilo dítě, o tom jak probíhá stavba ninjovské akademie nebo že Nara je možná v očekávání, ale že to není jisté.

„Tak nakonec dobrý, ne?“
Hinata si pohodila Keitara v náručí a upevnila svůj úchop pod jeho kopajícími nožičkami. Pousmála se.
„Nebylo to zlé.“
Tai nevěřícně zakroutil hlavou a jemně ji drcnul do ramene. „No dobře. Bylo to lepší, než jsem původně čekala,“ protočila očima.

Prebudil sa v prázdnej miestnosti. Nebol tu prvýkrát, ale tentoraz si konečne myslel, že si zaslúži starostlivosť a trochu odpočinku. Jeho mysel bola voľná a čistá. Asi minútu iba hľadel na strop, ale v tom sa mu zobrazil obraz. Nebolo to skutočné, iba záblesk jeho minulosti. Videl seba v ruke držiac ľadový nanuk, sedel pod stromom a opieral sa o červený plášť muža. Muž sa otočil a on si uvedomil, komu ten plášť patril. Prešiel ním akoby chladivý blesk. Chlpy sa mu postavili a zaliala ho ľútosť. V hlave mu prebehli posledné dni ako vo filme.

Zatímco se mé služebnictvo, již nyní, muselo starat o Sakuřino pohodlí, jsem jel za jejími rodiči, informovat je, proč byla pryč celou noc.
Ani se mi tomu nechtělo věřit, že já velký Uchiha Sasuke se sníží na takovou úroveň a jde dobrovolně navštívit chudé lidi. Nikoho jsem neodsuzoval, byli prostě lidi bohatí a chudí. Leč nepočítal jsem s jakou mě přivítali její rodiče…

Plán byl jednoduchý. Najít mapu a zjistit, jak se z Konohy dostat do Země Vodních Vírů a vypařit se odtud. Jenže oni všichni na ni byli až tak dotěrně milí. A hlavně, ji nenechali ani minutu samotnou. Na paty se jí hlavně přilepila Megumi nebo Reiko, prováděly ji po vesnici, chodily spolu na procházky, zvaly ji k sobě domů a víceméně si z ní udělaly zmrzačenou kamarádku, lomeno mazlíčka. Pravděpodobně si kompenzovaly svou aktuální bezdětnost. Nebyly však až tolik otravné.

Hinata seděla na dece ve stínu stromů a na kolenou houpala dítě. Ani jeden ovšem nevěnoval plnou pozornost tomu druhému – přes tupé zvuky úderů, škrčení zbraní a vykřikované rozkazy to ani dobře nešlo. Oba páry očí tak byly upřeny na dění na nedaleké mýtině.
„Nechoď do útoku tak bezhlavě, přesně vidím tvůj záměr ve tvém postavení.“ Poučil Neji Nishina, zatímco se mladý chlapec se zuřivým vrčením škrábal ze země, kam ho již po několikáté svalila senseiova rána.

Díl jedenačtyřicátý – Nejhorší narozeniny