Operace Privilegium

Vítr lehce zasvištěl, zatímco několik párů noh dosedlo na větve.
„Ne, fakt. Je to tak. Nekecám.“
„V*le, jaks mohl? Ta ženská je škaredá jak noc.“
„Cos to o ní řek?“
„Slyšels.“
„Tak o ní nemluv, ty-“
„Držte huby, kre*éni. Máte prohledávat oblast a ne kdákat jak tetky na trhu.“
„Jo, jasně, nějaká veverka si use*e a my musíme hnedka ven do téhle kosy.“
„A co čekáš? Máš půlnoc.“
„Hiroi, pro vaše dobro. Držte ku*va hubu, nebo půjdete do hlášení.“
„Ano, pane!“
Vítr opět zasvištěl, jak se hlídka vydala na další část své patroly, nevšímaje si mezi jehličím spadlého smrku páru hnědých očí. Dlouho a trpělivě je sledoval, než se ztratili z dohledu. Poté se vysunul ze svého úkrytu. Byl oděn do šatů, jenž takřka dokonale splývaly s okolním rostlinstvem. Tvář měl pokrytou blátem a zelení. Z úst mu vyšlo několik obláčků páry.
„Idioti,“ pomyslel si a začal se plížit dále houštinami za svým cílem.

„Standardní operace typu Mirákl,“ poslal dvojici desek přes stůl. Protisedící si ji otevřel a začal listovat.
„Další?“
„Ano. Hříšník byl odhalen pár hodin zpět. Podle informací má skrze skoky namířeno k Osamě.“
Krátce přelétl očima popis:
Typ: pozorovací stanoviště…
...Úroveň: 2E
Pozn. Silná přítomnost senzibilů potvrzena, nízký stav posádky…
„Takže mají namířeno přímo do Kumy. Kamenní začínají být poslední dobou nějak drzí.“
„Rozvědka na tom již pracuje. Jak je psáno, jedná se o pozorovací stanoviště. Hříšníci zde čekají pouze na eskortu do hlubšího zázemí.“
„Rozumím.“
„Na celou akci máš tři hodiny. Pak už započne transport a Hříšník bude mimo náš dosah.“
„Chápu. Ještě něco?“ Odpovědí mu bylo pouze položení malé tabletky a svitku na stůl.
„Už tak jsme hluboko v týlu. Nemusím snad vysvětlovat, co je sázce?“
„Bez obav.“

Pomalu se přiblížil k plotu. Stále stál v houštině opodál, přesto však sáhl do sumky. Vytáhl z ní malý kovový šroubek. Rozhlédl se ještě jednou kolem a bedlivě zaposlouchal. Až po chvilce nakonec hodil šroub do plotu. Nic se nestalo. Drobný úsměv mu prolétl tváří. Přišel tedy k plotu, zatímco již v rukou držel štípačky.
„Čím blíže domova, tím sebejistější.“ Zatímco vítr mlátil se stromy seč mohl, pomalu ale jistě zanikalo cvakání drátů. „Někteří by si doteď mysleli, že podobná mise je sebevražda. Že z toho nejde vyváznout živý. Já mám na to jednoduchou odpověď. Nehraj podle jejich pravidel. Tři hodiny. Víc než dost času...“
Měsíc visel přesně nad hlavami všech, kdo se dívali k nebesům. Žal bůh nebylo jich příliš mnoho.
Pomalu tedy vkročil do jedné ze tří budov.

Opatrně takřka neslyšně se otevřely dveře. Muž sedící zády ke dveřím pozoroval měsíc a oči mu nezadržitelně těžkly. Ničeho si nevšiml. Vetřelec přivřel dveře. Pomalu se k němu přiblížil. Bez zaváhání mu zacpal ústa kusem látky a zabodl své kovové drápy levé ruky do jeho ramene. Krátký výkřik látka spolehlivě zadusila. Vytáhl drápy. Sedící nejevil žádné známky pohybu. S úplným klidem přešel vetřelec celou místnost zpátky k vchodu, který již konečně zavřel. Nenuceně si sedl na stůl čelem ke svému cíli. Ten stále seděl bez sebemenšího odporu a s nezvykle vytřeštěnýma očima.
„Asi ti teďka proudí hlavou miliony myšlenek, otázek. Kdo? Jak? A podobně,“ otřel si své drápy od krve o jeho košili. „Hnedkaj tě však zklamu. Nepovim ti nic. Nechám tě těch pár chvilek hloubat. A věř mi, na rozdávání jich zrovna nemáš,“ vytáhl menší čepel. „Normálně by stačila prostá zpráva. Ale ty,“ pozvedl ji a namířil směrem k němu. „Ty si výjimečný,“ začal se k němu opět přibližovat. Stoupl si opět za něj, pevně chytl hlavu a přiblížil čepel ke krku. „Teď by se asi slušelo říct, že to bude rychlé a bezbolestné. No, i tím tě budu muset zklamat.“

Už se chystal odejít, když v tu se otevřely dveře a stál v nich voják. Vetřelec nečekal a tasil svou druhou zbraň.
„Hni se a seš mrtvej!“ voják se zastavil. Pozoroval podivnou zbraň mířící přímo na něj. Vypadala jako nějaký podivný luk. Ale držel jej jenom jednou rukou. „Tak je to správně,“ pokračoval dále a už klidněji narušitel.
„Ninja. Jak ses sem sakra dostal?“
„Sklapni.“
„Vždyť... já z tebe necítím žádnou chakru.“ Narušitel se jenom křivě usmál.
„Popojdi pár kroků ke mně. Ano a-“ než však stačil cokoliv říct, pokusil se voják se tasit zbraň. Následoval už jenom stisk koutku té podivné zbraně. Šipka zasáhla neomylně krční tepnu. Voják jen slabě hlesl, než se svalil k zemi. Zaposlouchal se. Naštěstí jen ticho. Vtáhl jej dovnitř a vytáhl druhý svitek.

Dveře se otevřely: „Tak je čas,“ přepnul spínač: „Co to sakra?!“ Ztuhl. Světlo žárovky představilo scénu jako z noční můry. Uprostřed místnosti seděl na židli muž. Přesněji řečeno ostatky muže. Měl rozdrásané oblečení. Na ramenou měl stopy jako po zubech. A chyběla mu hlava.

Temnota nebe začínala ustupovala prvním paprskům nového dne, když muž v maskovacím oděvu vešel do místnosti, kde na něj již netrpělivě čekal druhý. S dvěmi jizvami táhnoucí se přes celý obličej.
„Takže?“ otázal se.
Nově příchozí sáhl do sumky. Položil na stůl dva svitky. „Problém vyřešen.“