Žánr

„A soustřeď ji do dlaně. Měl bys cítit, jak celá ruka brní a jak se ti zahřívají konečky prstů.“

Keďže sa vojna blížila, vyššie akadémie začali byť otvorenejšie a prijímali čoraz viac študentov na základe menej prísnych kritérií. Povoľovali dokonca aj prestupy z iných škôl. Zhodou okolností boli aj Naruto s Choujim vo veku, kedy kritériá povoľovali prestup. Žiaci z A-čka a B-čka sa išli potrhať, aby sa dostali na lepšiu školu. V Narutovej a Choujiho triede sa takýmito vecami ani nezaoberali. Vedeli, že je to pre nich strata času.

Kalíšek od saké s cinknutím dopadl na desku stolu. Jeho dno opsalo několik kružnic, než se konečně zastavilo na místě. Černé oko ho ale i přesto stále probodávalo chladným pohledem.
Dnešní den stál za ho*no.
Od rána do soumraku stepoval na mraze jako idiot. Vyplýtval kvanta chakry jenom kvůli tomu, aby dohlídnul dál. Debilní vítr mu ošlehal tváře tak, že už teď cítil, že kůže na nich se bude loupat. A všechno ku*va zbytečně.

Probudila mě bolest, která se linula z ramena a stehna do celého těla. Byla jsem si stoprocentně jistá, že mě bolí i vlasy na hlavě. Pootevřela jsem oči, ale jen trošku, protože víc to nešlo. Byla jsem strašně unavená. Viděla jsem jen obrysy věcí v pokoji, kde jsem ležela. Zřejmě je asi noc.
„Kde to jsem?“ zašeptala sem si sama pro sebe a znovu zavřela oči.

Pětačtyřicátý díl – Ještě furt je lepší vstát, než už se neprobrat

Když jsem se probudila a namáhavě od sebe odlepila pláčem nateklá víčka, hleděla jsem do tmy. Párkrát jsem dezorientovaně zamrkala a zatěkala očima po místnosti, jenž se díky měsíčnímu svitu pozvolna rýsovala v Narutův obývák. Za pomoci loktu pravačky a dlaně druhé ruky jsem se opatrně nadzvedla. Bolelo mě za krkem a necítila jsem ucho. Pomalým, krouživým pohybem jsem si protáhla krční páteř, načež jsem si prsty promnula rozhycovanou a částečně odumřelou tvář; obojí následkem dlouhého ležení na mladíkově stehně. Napřímila jsem se do plného sedu a pohlédla na majitele skromného apartmánu, s bezvládně svěšenými pažemi se zády opíral o gauč, hlavu měl přitom zakloněnou v evidentně nepříjemné pozici, pootevřenými ústy mu sem tam uniklo zachrápání.

Naruto si nepriznal, že má Choujiho rád. Najmä pre jeho šialenstvá a odvážnu povahu. Veď kto iný by sa odvážil do testu napísať také somariny a riskovať tým výsmech celej triedy? Kto iný by sa opovážil vydať čo i len hlásku na hodine s Ibikim? To si teda riadne zavaril...

Smysl života? Každý má nějaký jiný. Každý má něco pro co žije, bez čeho by byl jeho život smutný a opuštěný. A já ten smysl našla před pěti lety. Nevěděla jsem, jestli mám plakat smutkem a nebo štěstím, když jsem se tu novinu dozvěděla. Přece jen, bylo mi teprve dvacet. Nevěděla jsem, jak to budu všechno zvládat. Ale nakonec, nakonec jsem ta nejšťastnější žena na celém světě a teď vím, že tehdy to určitě byly slzy štěstí…

Dřevěná hůlka klapala o kamennou dlažbu se stejnou důležitostí, s jakou se jouninovy oči upíraly k sídlu Mizukage. Žluté tetelivé světlo naléhavě protínalo setmělé ulice a hnalo mladíka vpřed, přestože zraněná noha stále bolela.
Jak míjel křižovatku za křižovatkou, začali se k němu postupně připojovat další. Čtyřicetiletý muž s kruhy pod očima. Zamračená žena se světlými vlasy ostříhanými na ježka. Svalnatý dlouhán s černými brýlemi. Vousáč, nesoucí se se založenýma rukama na obláčku mlhy.

Plavba pokračovala v klidu a pokoji. Všichni si užívali chvíle, kdy se nemuseli ohlížet za rameno a být neustále na pozoru. Nouzu se už téměř uzdravil a trávil více času lenošením na hlavní palubě. Tayuya tam byla také a procvičovala, nebo jen hrála pro zábavu na svoji flétnu. Enza si četl v poznámkách srolovaného papíru, který měl uložený ve svém velkém svitku, kde byly taktéž ukryty jeho loutky. Raiu trávil více času v podpalubí, kde se bavil s členy posádky, nebo prostě jen odpočíval.

Vlak sa pomaly blížil do svojej zastávky. Keďže som bol myšlienkami inde, takmer som si ho nevšimol. Nastúpil som až v poslednej chvíli, keď ma z hlbokých myšlienok vytrhol ruch okolo idúcich, ktorý striedavo vystupovali a nastupovali na vlak.
Posadil som sa a dumal ďalej. O práci, o rodine a podobne. Teraz som mal na takéto veci času a času. Odkedy som odišiel zo svojej funkcie Hokageho na dôchodok som mal akosi veľa voľného času. Prenechal svoje miesto Sarade Uchihovej, dcére môjho teraz už dobrého kamaráta (nebolo to tak vždy).

Následujícími řádky nechci nějak zpochybnit umění kolegů umělců, ani to nemám v úmyslu, ale přiznejme si to veřejně. Už se nám to někdy stalo. Aspoň jedinkrát v životě.
Ano, mluvím o neschopnosti něco napsat. Koukáte na ten zatraceně provokativně bílý nepopsaný papír, zcela vnímáte jak se vám potutelně vysmívá, a zpropadeně nevíte, kde byste měli začít vyprávět svůj příběh. Ať už píšete brkem, nebo na stroji, je to je pořád ten čistý papír, kde není ani vidu ani slechu po nějakých slovech, natož písmenkách, která ne a ne přijít. Víte, co psát, ale slova nikde. Víte přesně o čem chcete psát, máte postavy, hlavní zápletku, konec, ale co začátek?

Popravdě už ani nevím, kdy to začalo, a ještě víc popravdě, je mi to úplně jedno. Babča se svým typickým patentem na rozum řekla, že se mnou tříská puberta, a já jí řekla, že to teda fakt netuším, protože na sobě žádný modřiny nepozoruju. Poslala mě s košem, prej vystřízlivět.
Před barákem jsem narazila na Yukatu a čahly jsme obě. Absolutně mi nezáleželo na tom, že ten pytel v chodbě páchl ještě dva dny a babča demonstrativně omdlévala při každým kroku. V Rudým údolí pálilo slunce a připíkalo nás dozlatova.
„Vidělas ho dneska, Matsuri?“ přetočila se Yukata na bok.

Dívám se na něj a je mi zle. Tak rychle se změnily mé city.
Kde je ten muž, který vášeň v mém nitru dokázal rozdmýchat?
Kde je ten muž, který lásku ve mně probudil a spolu se mnou ji v extázi vykřičel do černočerné noci?

Už sa blíži trinásteho piatok,
všetkých poverčivých je to sviatok.
Aj v Konohe žijú taký,
poverčivci - vieme aký.

Naruto už od rána
vôňu ramenu nasáva.
Bol to však bohužiaľ len
jeho obľúbený chutný sen.
Na obed už rýchlo beží,
od Ichiraku na ramen sa teší.

Zamyšleně procházel nočním městem a přemýšlel. Zkoumal své vnitřní, temné prázdno, v kterém slabě, téměř bez života poblikávala jiskřička. Orochimaru ji neznal, objevila se teprve před nedávnem.
Co byla zač? Jaký byl její význam?
Nevěděl, a to ho trochu děsilo.
Myšlenky mu ledabyle zabloudily k jeho zbrusu novému citu. Touze. Po vědění, poznání nepoznaného.
Poznání zakázaného.

Trmácím se ulicemi, už ani nevím, kde přesně jsem. Snažím se soustředit, vnímat, přemýšlet, ale je to tak těžké. Zatřepu hlavou s nadějí, že se vše vyjasní, docílím jen pravého opaku. Vše je nesrozumitelně nejasné. Hlava se motá, srdce splašeně buší, ruce něco pevně svírají a nohy. Ach, ty mé ubohé nožičky se do tohoto všeho snaží tančit. Světlo lamp mě bodá do očí. Snažím si je zakrýt, ale docílím jen toho, že se do hlavy něčím praštím.

Bojoval jsem s bohy a démony, ale to, čemu mám čelit teď, je daleko horší. Pořád nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Vlastně vím, jak se to stalo, ale nedokážu to pochopit.
Oknem nemocniční chodby se dívám na zuřící bouři venku. Je stejná, ne, je menší, daleko menší než ta, která zuří v mém nitru.
Bouře strachu a obav, která mi svírá útroby z pocitu, že vše bude jiné. Už ne stejné a klidné, jako to bylo dřív.

Itachi a Hinata sa rozbehnú za ním. Chvíľu spolu bojujú súbojom dvaja na jedného. Shei-tan sa šikovne uhýba ich útokom a vracia im to. V tom uskočí a uteká do hustého lesa.
„Ako sme predpokladali,“ pousmeje sa Itachi a otočí sa na Sasukeho.
„Sasuke!“
Zmieňovaný kývne hlavou a odíde iným smerom. Itachi a Hinata prenasledujú Shei-tana.
„Podľa tej Juniko by mala o pár metrov byť jaskyňa. Tam to skončíme,“ hovorí počas prenasledovania Itachi.