Deník vrabce, 5. kapitola: Košile je bližší než kabát

Uběhly tři dny od útoku v hostinci a tým třináct byl dávno na cestě. Nakonec zvolili původní trasu, neboť jinudy by postupovali daleko déle. Yuujiro pečlivě zamazával stopy a nyní, ke konci cesty, se zdálo, že útočníci se již neobjeví.
Čím blíž se nacházeli vesničce Fudai, tím horší měl mladý jounin pocit. Pocit, že je nikdo nepronásleduje, nýbrž že na ně někdo čeká. Zřejmě stáli proti opravdovému problému.
„Za touhle skalou je má rodná vesnice," vyrušil jej z myšlenek léčitel.
Yuujiro vzhlédl a nepřítomně kývl. „Vím."
„Co se děje, sensei?" zamrkala Suzume, jdouc vedle něj. „Něco je špatně?"
„Celou dobu jsme nikoho nepotkali, tak se trochu usmějte," přidal se Satoya.
„Právě to mi vrtá hlavou," věnoval mu pohled plný starostí. „Ten chlap prostě bez mrknutí zabil svýho parťáka, nejspíš aby utajil, proč jde po Ryuunosukem-san. Mám z toho fakt špatnej pocit."
„Jsme tady," upozornil je Ryuunosuke.
Fudai vypadala jako součást skal, na nichž byla vystavěna. Domy se od kamení odlišovaly pouze doškovými střechami a dohromady jich bylo možná dvacet. Skupina se pomalu přibližovala a Suzume začínala rozeznávat pohybující se postavičky. Vypadaly podobně šedivě jako žula všude okolo.
Místní si velmi brzy všimli nově příchozích a nenápadně si je prohlíželi. Jeden z nich jim byl povědomý, ale nikdo se neměl ke slovům.
Zrzka se tázavě obrátila na Ryuunosukeho. Šlo o malou vesničku, tak proč ho nezdravili? Chovali se spíš odtažitě. Jako kdyby ho nechtěli znát.
„Ryuunosuke!" Tíživé ticho protrhl výkřik a šoupání bot v písku.
„Hibiki?" zamračil se rusovlasý na přibíhajícího shrbeného muže, který se zastavil přímo před ním. Ani tenhle člověk nevypadal příliš nadšeně.
„Neměl jsi sem chodit, Ryuunosuke. Měl jsi zůstat v bezpečí vesnice," ztišil hlas a teprve pak si všimnul léčitelova doprovodu. „A co jste vy zač?"
Yuujiro zkušeně zachoval neutrální výraz, ale rýpnutí si neodpustil. „Taky nás těší. Jsme ninjové z Konohagakure, momentálně Ryuunosukeho-san doprovod. Objednal si nás a řádně zaplatil. Nic nelegálního na to, jak se právě tváříte."
Hrbáč povolil obočí, aby se mohl zase zamračit. „Jsi drzý," věnoval hnědovláskovi pár slov a obrátil se na léčitele. „Kliď se odsud a opovaž se vylézt. Jinak to takhle zůstane."
„Co takhle zůstane?" nechápal Ryuunosuke. „Jdi mi z cesty, Hibiki. Ayako na mě čeká."
„Ayako tu není!" sykl Hibiki, div muže naproti němu nepoprskal.
Ryuunosuke zbledl. „Chceš říct, že...?"
Hrbáč zahýbal ústy, ale nic neřekl. Uhnul očima a zavrtěl se. „J-jo, zemřela."
Léčitel vycenil zuby, odstrčil ho a rozeběhl se ke svému domu. Už ho nemínil dál poslouchat.
Čekalo ho nepříjemné překvapení. Z jeho domu zbyly sutiny. Zdi byly ohořelé a střecha se propadla dovnitř.
Ryuunosuke na výjev nevěřícně zíral. Takže opravdu zemřela? Ne na nemoc? Zabil ji požár? Nebo sutiny? Ale jak?! Celou tu dobu hledal lék zbytečně. Co bude teď dělat? Život bez jeho ženy přeci neměl smysl!
„Uklidněte se," stanul vedle něj Naoto.
Přicházející panika se rozkazem malého dítěte přetavila ve vztek. „Já se mám uklidnit?!" obořil se na chlapce. „Ayako... Moje milovaná Ayako je mrtvá! Byl tu požár a...!"
„Ostatní domy jsou v pořádku!" zvýšil hlas chlapec. „Hořel jen váš dům!"
Muž se zarazil a trhnul očima zpět ke spáleništi.
„Líbí se mi, jak seš všímavej, Naoto," zastrčil si ruce do kapes Yuujiro a rozešel se ke zřícenině. „Satoyo, Suzume, podívejte se po Ayako-san. Naoto, ty se soustřeď na stopy okolo domu. Já najdu ohnisko."
Ryuunosuke zůstal stát na místě a neschopen čehokoliv jen zíral. Něco v hlase toho hnědovlasého chlapce mu dodalo maličké zrnko naděje. Možná jeho milovaná žena ještě žila?
Suzume opatrně našlapovala a bez problémů zvedala těžké ohořelé kusy, které házela na stranu. Satoya hledal z druhé strany. Naoto mezitím prošel několikrát kolem dokola hranic domu a soustředěně se mračil.
Yuujiro po nějaké době stanul vedle léčitele a trpělivě počkal, až se k nim děti připojí. Přiběhly skoro nastejno.
S hlášením začal blonďák. „Nikde jsme nenašli nic, co by nasvědčovalo, že by v domě někdo při požáru zem..."
„Zůstal!" přerušila ho zrzečka. „Ayako-san v době požáru v domě už nebyla!"
Naoto kývnul. „Našel jsem jen starší stopy."
„Já našel ohnisko," přidal svou trochu jounin. „Byl to krb, kterej hořel jako první. A někdo byl moc šikovnej, že zařídil, aby se plameny rozlezly všude po baráku."
Ryuunosuke sklopil pohled k zemi a stiskl ruce v pěst. „Co to teda znamená?"
„Byla Ayačina nemoc nakažlivá?" obrátil se na něj Yuujiro.
„Ne, to ne," zavrtěl rudovlasý hlavou. „Je způsobena mutací."
„Pak by zdejší neměli potřebu váš dům po její smrti zapalovat. Tím chci říct, že je vysoká pravděpodobnost, že je vaše žena stále naživu."
Muž zavrtěl hlavou. „Jak to víte tak jistě?"
Shinobi jen pokynul rukou svým studentům.
Naoto se okamžitě chytil příležitosti a popondal si brýle na nose. „Takže nejprve. Napadli nás chlapi, ze kterých se vyklubali ninjové. Šli po vás a bylo to tak vážný, že abychom od nich nezískali informace, jeden zabil druhýho. Dál. Celou cestu po nás nikdo nešel. To bylo divný, ne? A..."
„Co to milý přivítání doma, hm?!"
„Já vím, Suzume, nepřerušuj mě."
„Promiň."
„Jak říká tady naše nedočkavá kolegyně, nezdálo se vám, že ten Hibiki mluvil divně? Dost se zadrhával a já osobně si teda myslím, že si informace cucal z prstu."
„Cucal. Mám v tom praxi, poznám to."
„Už i vy, sensei?" otočil se na mladíka Naoto dotčeně.
„Promiň."
„A nakonec to, co jsme tu našli. Nebo spíš nenašli," pokračoval s povzdechnutím.
Suzume pár vteřin počkala, jestli nebude její kamarád náhodou pokračovat. Všichni však mlčeli. „Takže co teď?"
„Teď," odvětil Yuujiro, „se cíl mise trochu změnil, ale ukousli byste mně hlavu, kdybych chtěl domu a mně se ani nechce. Takže najdeme Ayako-san. A začneme v hospodě," významně povytáhl obočí a prokřupnul si pěsti.
„Co chcete dělat?" zamračil se nechápavě Ryuunosuke.
„Ále... Jen trošku zmáčknu vašeho kámoše Hibikiho."

„Ptáčci si štěbetají, žes nám něco zatajil."
„N-nerozumím!" Hibiki marně zkoušel odolat pohledu Yuujirových očí, které se nacházely sotva pár centimetrů od jeho obličeje, jak jej mladík chytil za límec a přirazil ke sloupu, jenž podpíral střechu hostince. To zmáčknutí myslel doslovně.
„Copak nemluvím srozumitelně? Není mi rozumět?" procedil skrze zuby jounin.
„Ayako-san nebyla v době požáru v domě," přidal se Naoto nahněvaně. Ve srovnání s jeho učitelem vypadal trochu roztomile. „Někdo dům podpálil, že? Kde je Ayako-san?"
„Ta paní umírá," naléhal Satoya. „Vezmete si na krk její smrt?"
Suzume odtrhla zrak od napjatého Ryuunosukeho a rozhlédla se po šenku. Všichni hosté jim věnovali svou pozornost a tvářili se odmítavě. Někteří dokonce znechuceně. Ne z muže, který zapíral. Byli znechuceni Ryuunosukem a ninji z Konohy.
„Raději jedna žena než celá země," vypadlo konečně z Hibikiho.
„Prosím?" povytáhl obočí Yuujiro.
„Země země není jednotná jako ta Ohnivá!" roznítil se. „Jsme roztříštění na stovky zemí, městských států a oblastí. Mnoho z nich nemá nikoho, kdo by v nich udělal pořádek. Horní Okira zrovna tak! Pod palcem nás má mafie!"
Ryuunosuke zavrtěl hlavou. „Tohle přeci vím. Jsem jeden z vás! Ale jak to souvisí se mnou a Ayako?"
„Muramoto ji nechal unýst!"
Hostincem se rozlehlo ticho, které prolomila až nejzvědavější osoba v celém širém okolí.
„Muramoto?" nechápala Suzume. „To je jako kdo?" otočila se s důvěrou v čích na Naota.
Ten jen pokrčil rameny. „Hele, já fakt nevím všechno."
„Muramoto, jo?" pokračoval ve výslechu Yuujiro, jako kdyby otázku své žačky vůbec neslyšel. „A copak pan Muramoto chce výměnou za Ayako-san? Nebude to nějaká medicína?"
Hibiki uhnul pohledem, načež vykřiknul, jak ho jounin znovu přirazil ke sloupu.
„Jen nás chrání, copak to nevidíte?!" nevydržela jedna ze servírek a třískla dřevěným korbelem o stůl. „Muramoto je smrtelně nemocnej. Stejně nemocnej, jako je Ayako. Ryuunosuke má lék a ten chlap o tom ví! Ale když se mu ten lék nedostane do ruky, bude po něm. Horní Okira bude volná!"
Ryuunosuke po ní trhnul pohledem a v jeho očích se usadil nepopsatelný smutek. „Chisato," oslovil ženu. „Co bys dělala, kdyby na Ayačiném místě byl tvůj manžel? Co kdyby umíral a tys ho mohla zachránit, ale tvoji sousedé by tě nutili myslet na vyšší dobro? Hibiki? Co ty a tvá žena? Já... Já vám rozumím. Ani já nechci, aby ten odpad dál sužoval naše životy. Ale moje srdce mi říká, abych ji zachránil."
„Na úkor nás všech?!" nedala se žena, i když ji Ryuunosukeho námitka na chvíli zarazila.
„Vás všech?" uchechtnul se Yuujiro, který nechal Hibikiho jít. „Beztak myslíte jen na sebe. Nutila byste do toho kohokoliv okolo, jen kdybyste to nemusela dělat vy sama. Chápu, košile je bližší než kabát."
„Ty pomlč, mladíku. Ty žádnou ženu nemáš!" vykřikla Chisato pohoršeně.
„Já ne, ale Ryuunosuke-san jo. A tohle po něm vy tady všichni chcete. A já stále ještě neslyšel, jestli by někdo z vás udělal to samý. Obětovat život někoho, koho milujete a ceníte si ho nade vše."

Toho dne už žádnou jinou odpověď nedostali. Pětice opustila hostinec doprovázena nenávistnými pohledy.
Suzume se zamračila a postavila se vedle senseie. „A co to udělat jinak?"
Všechny zraky se upřely na nejmladší osobu. Na dívku s velkýma modrýma, a hlavně naivníma očima. „Prostě dojdem pro Ayako-san a až budem tomu Mamutovi, nebo jak se jmenuje, dávat lék, prostě ho sundáme." oznámila svůj plán zcela vážně. „Co vy na to?"