Kde zastavil se čas

Po tvářích jí stékaly slzy a mísily se s krví. Nejasně si uvědomovala, že její milý stojí přímo za ní, cítila jeho tělo, jeho neohrabané objetí. Zvolna opřela hlavu o jeho hruď, opatrně, aby mu ještě více neublížila. Na tváři jí zašimraly zlatavé pramínky jeho vlasů – sklonil k ní hlavu a láskyplně si položil bradu do její rusé hřívy.
Věděla, že jim oběma zbývají poslední okamžiky života.

„Miluji tě,“ zazněl jí u ucha jeho slabý hlas, podbarvený úsměvem, který nemohla vidět, ve tváři, kterou už nikdy nespatří. Pokusil se jí pevněji obejmout, ale ona jen zavrtěla hlavou. Pochopil.
„I já tebe.“ Doufala, že v jejím hlase slyší všechnu lásku, co k němu chová, všechny ty city, které žádná slova nikdy nesvedou vyjádřit.
„Miluji vás oba,“ dodala. „Jste jediní dva mužští, které jsem kdy milovat.“
Ve vlasech ji pošimral jeho tichý smích. Oba se zadívali na malého chlapečka, který poplakával na lůžku před nimi. Jejich budoucnost.
Jejich odkaz.
Byl tak droboučký. Tak bezmocný.
„Nechci ho tu nechávat samotného.“ Ta slova opustila její rty dříve, než je stihla zastavit. Styděla se za ně.
„Nebude sám,“ pokusil se ji utišit.
Ale my tu pro něj nebudeme. Neuvidíme ho vyrůstat. Nepoznáme jeho přátele. Nebudeme u něj po večerech sedávat a dívat se, jak usíná.
Zmizíme a on si ani nevybaví naše tváře. A přitom nás jistě bude tolik postrádat – dva lidi, které nikdy doopravdy nepoznal.

„Minato?“
„Ano?“
„Děkuju ti.“ Za domov, který jsi mi poskytl. Za to, že ses se mnou dal do řeči, když jsem se cítila nepatřičně ve světě, který jsem neznala. Za syna. Za to, že jsem měla tu čest být tvou ženou. Za to, že jsem tě poznala. Za to, že ses stal mým sluncem.
„Já děkuju tobě,“ šeptl jí.
Zvedl ruku. Cítila na paži jeho doteky, jak hledal její dlaň. Propletl své prsty s jejími.
Pozvedla jejich propletené dlaně. Sklonila hlavu. A vtiskla mu na hřbet ruky polibek. Poslední. Už navždycky.
Na to slunce za jejími zády navěky zhaslo.
Téměř v téže chvíli zemřela i ona.

Čekala.
Netušila, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy přišla o život. Na tomto místě čas nehrál roli a její tělo, které už necítilo hlad, žízeň ani únavu, brzy ztratilo jakékoli povědomí o tom, jaká doba uplynula ve světě tam venku.
Ačkoli… ne docela. Někdy k ní pronikaly útržky toho, co se odehrávalo mimo tuto překrásnou, ale osamělou dimenzi. Byly to pro ni drahocenné střípky, které ji umožňovaly nahlédnout do života jejího malého chlapce.

Viděla synovu osamělost, jeho ponuré dětství, tolik podobné tomu jejímu, a rvalo jí to srdce.
Spatřila prvního člověka, k němuž syn pocítil náklonnost, jistého učitele na akademii, a byla za něj šťastná.
Se zájmem si prohlížela spolužáky, které upoutali synkovu pozornost – pobledlého tmavovlasého chlapce, který býval také často sám, a ráznou dívenku s růžovými vlásky a zelenýma očima, k níž syn poprvé zažehl dětskými – ale o nic méně opravdovými - náznaky romantických citů.
Pobaveně přihlížela prvním misím, které synáček podnikal se svým novým týmem, jeho nekonečné snaze, která se ne vždy setkala s úspěchem.
Měla radost z pevného přátelství, jež se zvolna formovalo mezi Narutem a chlapcem jménem Sasuke, synem její kamarádky Mikoto, a těšilo ji, že synka začínají přijímat i ostatní lidé, s nimiž přicházel do styku.
Sdílela žal, který Naruto zažíval, když bojoval proti svému nejlepšímu příteli, jeho vztek na sebe samého, že Sasukeho nebyl schopen zastavit.
Radovala se, že si Naruta vzal na starost starý dobrý Jirayia – a představovala si, jak by reagoval Minato, kdyby se to dozvěděl.
A po celou dobu, při každičkém záblesku synkova života, který se jí naskytl, na něj byla bezbřeze pyšná. Milovala ho pro dobrotu a laskavost, kterou zdědil po Minatovi spolu se zlatavými vlasy a modrýma očima, a v hloubi duše ji těšilo i to, že převzal její vlastní bouřlivost a prudkou povahu.

Toužila mu říct, jak moc ho miluje. A v tomto směru ji uklidňovala jen představa, že jednou, jednou se snad konečně dočká, že se setkají a že ho k sobě bude moci přivinout.
Tak jako kdysi Minata.
Jestlipak se také dívá? Kde vlastně je?
Čas od času pocítila jeho přítomnost. Slabou a vzdálenou, jako vůni linoucí se odkudsi zdaleka, vůni, jíž se nemohla dotknout, nemohla ji uchopit a zadržet po svém boku. Neviděla ho, neslyšela jeho hlas. Ale jeho přítomnost ji hladila po tváři jako hřejivý jarní větřík a vyprávěla jí příběh vzpomínek. Příběh o nadaném chlapci, kterému byla dána do vínku krása, talent a milá povaha, o chlapci, který měl všechno, a přesto si připadal prázdný. Příběh muže, který se zamiloval do rozpustilé rusovlásky, která byla jiná než kdokoli, koho kdy potkal. Příběh života po jejím boku. Příběh štěstí, který byl zakončen příliš náhle a bez varování.

Kushina stále vnímala jeho láskyplné objetí. Čas od času mu šeptala, jak je na jejich malého synáčka hrdá a jak je ráda, že je tu Minato s ní. A přestože odpovědi se jí nikdy nedostalo, celým srdcem věřila, že i Minato vnímá její přítomnost, že slyší její slova, i kdyby se k němu měla donést pouze jako laskavý šepot, jehož význam už není s to rozeznat.
Oba se stali jen střípky vědomí, které zbyly po jejich lidských schránkách. A Kushina – přesněji řečeno tato její část – si dobře uvědomovala, že jejím údělem je už jen toto – vytrvat, předat synovi své vědomosti… a pak nadobro zmizet. Byla s tím smířená. Věděla, že není jiné cesty. Jenže jak poručit srdci, aby veškeré logické důvody a nevyhnutelnost situace, v níž se ocitla, prostě přijalo? Někdy ji zmáhalo zoufalství, přála si znovu žít – kráčet po boku svého muže a svírat v dlani drobnou ručku jejich milého synka.
Byla to právě Minatova neznatelná přítomnost, která jí v takovýchto chvílích poskytovala útěchu.
Vědomí, že jednou tohle všechno skončí… a ona pak odejde s ním.
A tak čekala. Dokud nepřijde její čas a ona ty dva muže znovu nespatří. Dokud jednomu z nich nedá své první a poslední sbohem a s druhým navěky neopustí tento svět.

Po nějakém čase se Minatova přítomnost vytratila.
Vyděsilo ji to.
Zářivé slunce z jejího života opět zmizelo.
Poprvé po dlouhých letech byla znovu sama.
Nedokázala vyjádřit, co to pro ni znamenalo.

Zlaté vlasy, do nichž jako by se neustále opíraly sluneční paprsky. Modré oči průzračné jako hladina toho nejčistšího jezera, skrze niž jste mohli dohlédnout až na samé dno a číst v něm jako v otevřené knize. Oči plné něhy a upřímnosti, které patřily jedinému člověku na celém světě.
Vrátil se Minato snad? Jak je to možné? Copak sním?
Ne. Tohle přeci není Minato. Tento muž je o něco menší postavy a má snědší pleť. I jeho pohled je trošičku jiný, je… tvrdší. Obočí má svraštěné vzdorem a odhodláním, rty pevně semknuté v tvrdohlavosti a jakési dětinské zarputilosti.
Tenhle výraz přeci znala! Vídala ho už mnohokrát… ve vlastním zrcadle.
V té chvíli pochopila.
A zalil ji pocit neskonalého štěstí, na nějž už téměř zapomněla.

Chvíli na ni zmateně hleděl. A pak ji sevřel v náručí, tak jako to dělával Minato, a ona mu rukama obepnula záda, schovala tvář v jeho hrudi. Konečně, konečně se ho mohla dotknout. Vnímala naléhavost jeho objetí a věděla, že cítí totéž, co ona.
Tolik jí chyběl.

Řekla mu všechno. Vyprávěla mu o svém dětství, o tom, jak se s Minatem poznali. Smál se, když přiznala, že ho zprvu měla za namyšleného floutka. Jeho tvář se rozzářila úsměvem, zatímco mu popisovala, jak ji Minato zachránil. Zalykal se smíchy při jejím vyprávění o návštěvách milého Jirayii, který se za ty roky vůbec nezměnil. A s dojetím vyslechl i příběh noci, kdy se narodil. Konečně mu mohla zopakovat všechna slova, jimiž ho spolu s Minatem vyprovodili do života krátce předtím, než zemřeli.
Najednou to byl on, kdo zažíval příběh jejího života. Po celou dobu zpovzdálí přihlížela jeho vzpomínkám, ale nyní se role obrátily a on mohl z části nahlédnout do těch jejích. Bylo nádherné s ním hovořit. Jako by se vrátila do dětství a setkala se s mladší, rozjařilejší verzí Minata, která měla pořád co říct a k jejímuž hlasitému smíchu nezbývalo než se přidat.
Ta představa jí ve tváři vykreslila další úsměv.

A přeci přišel čas se rozloučit. Znovu ho k sobě přitiskla, dlouze, naléhavě. Šeptala mu, jak moc je na něho pyšná, jak moc ho oba s Minatem milují. Neodpověděl. Slyšela, jak polkl, jak se mu z hrdla vydral zadržovaný vzlyk. A to řeklo více než by svedla jakákoli slova.
Cítila, jak ji opouští síly. Pomalu přestávala cítit synkovo tělo ve svém náručí.

Rozplyne se, jako poslední zbytky sněhu za jarního sluníčka? Ano, zdá se, že ano.
Usmála se. Ta myšlenka byla příhodná.
Neboť slunce znovu vysvitlo – a planulo jasným, hřejivým svitem, který ještě po mnoho let nevyhasne.