Žánr

Farebné prskavky sa odrážali na temnom pozadí v temnote jeho očí. Dynamicky menili pozície i odtiene za doprovodu nemalého hluku. Vzduch sa plnil štipľavým zápachom, ktorý obkresľoval siluety okolo Sasukeho. Inuzukovci stáli uprostred ich veľkého dvora a kochali sa novoročnou nablýskanou veselicou nad nimi.

Život si kráča chodníkom zmien
a mne je ľúto obzrieť sa späť.
Zmeny sú dobré, no nielen.
Lúči sa so mnou detský svet.

Povinnosť veku vrhá svoj tieň,
volá ma zmocniť sa vlastného sna.
Sny sú tiež dobré, no nielen.
Obraciam sa na chodníku zmien.

Nakrátko záblesk oslepí, farebné príbehy, rýchly dej,
pri vode chlapec vzpriamený, dýcha do záplavy plamennej.

Už se blíží Vánoce
a s nimi spoustu práce.
Ale to nám nevadí,
všechno uděláme,
moc šikovné pomocníky
zde v Konoze máme.

Zavoláme na Yamata,
máme stromek natotata.
A Zetsu nemůže mít kecy,
že ničíme japonské lesy.

Všetko sa to začalo jedného krásneho slnečného dňa, sila vetra 3 s miernymi šancami prehánok... Ale čo to trepem.
Jednoducho, s Kibom sme sa vybrali špehovať dievčatá v onsene.

„Ty, počúvaj, a máš vôbec prachy?“ spýtal sa Kiba roztrasený nadšením. Ledva som ho prehovoril, aby so sebou nedotiahol aj Akamara. Na dvoch zdivočených pubertiakov by sa mi dohliadalo ťažko, najmä ak ja som tiež jeden z nich.

Na úvod po 3 rokoch:

Pre prípad, že by ste si potrebovali občerstviť pamäť a chceli si príbeh prečítať od začiatku, klik sem: Láska z Konohy 1 - Kiba?

Tsunade si vydýchla. Kiba pred chvíľou takmer objavil Katemu v jej kancelárii. Slávnej Hokage by to neprekážalo, ale toto bola jedna z vecí, ktoré musela rozhodnúť Katema. Ak sa chcela ešte na pár chvíľ ukryť pred návratom do predošlého života, nemohla jej to vyčítať.

---

Sedmačtyřicátý díl – Dost už bylo gest 2

Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.

Jílová křídla zvířila prach, když pták těžkopádně dosedl na zem. Jeho ožehlá pravá noha se okamžitě podlomila a on se zobákem napřed zaryl do suché hlíny.
"Do haj*lu," zaklel Deidara, když ho pád odhodil ze hřbetu na zem. Černý plášť sotva mu držící na ramenou byl potrhaný od poletujících ohnivých koulí a mokrý od vazké krve, jejíž specifický pach ho pálil v nose.
Za**aný ryby.

1. septembra sa oslavuje ukončenie Štvrtej veľkej vojny nindžov. Ľudia všetkých veľkých národov si pripomínajú obete, ktoré táto vojna spôsobila a prejavujú vďaku padlým, aj živým – jej účastníkov. Oslavy sa usporadúvajú v každom národe odlišne, napríklad v Kamennej majú pochod veteránov a ukážky nindžovských techník. V Hmlistej zas robia večerný program pre veteránov na lodiach a ponúkajú im pritom občerstvenie zadarmo.

Po pokojnom lete začalo byť v dedine rušno. Vojna sa pomaly blížila. Všetci schopní ninjovia boli povolaní a rozdelení do skupín podľa znalosti boja. Delili sa na boj na diaľku a na blízko, na ľudí zo záchrannej jednotky, pohotovostnej, výzvednej atď. V dedine bol vyhlásený najvyšší stupeň pohotovosti. Potraviny, ktoré boli bežne dostupné, už neboli tak jednoducho k zohnaniu. Všetky potravinové konvoje boli prísne kontrolované.
Bývalá škola, do ktorej chodili Naruto a Chouji, zaviedla vojenskú prípravu. Všetci ju museli absolvovať dvakrát týždenne.

Spolu s prvými slnečnými lúčmi prichádzala aj mladá Tamiko k Indrovmu nocľahu. Kráčala po mokrej tráve, ktorá sa trblietala po pohladení ranným slnkom. Vo vzduchu sa odrážala vlhkosť a mužov dočasný príbytok bol ešte ponorený do rannej hmly. Z uhasených ohňov pri ceste stúpal jemný biely dym a do nosa jej udrela príjemná vôňa zhoreného dreva.

Nevedl špatný život.

Stojí a dívá se. Sleduje.
Červená, zelená a zlatá. Všechny ty barvy vybuchující v doširoka otevřených dětských očích. Sestřička se směje a tleská rukama, co sotva dosáhnou na zábradlí, a Hinatě je tak zvláštně hezky a smutno. Jsou spolu. A ona si přeje, aby tu mohla zůstat napořád; napořád sledovat, jak jim obloha nad hlavami rozkvétá světlem. Sestřička se směje a jí je najednou do pláče, protože v té krátké pauze mezi dvěma údery srdce jí cosi zašeptalo, že je to možná naposledy. Že ony dvě jsou jako ten ohňostroj, po kterém má Hanabi jméno.

Po dlouhých letech to byla první mise, na kterou byl Neji s Hinatou vyslán bez dalšího doprovodu. Žádní další Mlžní ninjové, žádné podezíravé pohledy, žádné šeptání za jejich zády, žádné tajné porady uprostřed noci, kam oni dva nebyli zváni.
Neji si povzdechl. Jaká to ironie, že za tohle vděčil Akatsuki.

Pro Rahzel

Tahle povídka měla být k Tvým narozeninám, ale nepochopitelně jsem zapomněla, kdy je máš, a myslela jsem (ani nevím, kde se to datum vzalo ), že 18. 11. Tak odpusť toto velmi opožděné přání, snad Tě alespoň trochu potěší.

Víš, ať se nám to líbí, nebo ne, smrt k lidskému osudu patří. Není třeba se trápit tím, že zemřeme, ale jak a proč. Když jsem byl malý, děti jako ty kolem mě umírali. Dospělí mě neposlouchali a já měl strašný pocit, že umírají zbytečně. Zemřeli, protože my ostatní jsme selhali.

[hide=Kde začať?]Zdravím všetkých fanúšikov ZK (teda ak sa tu vôbec ešte nejaký nachádzajú )
...čo povedať? No...v prvom rade PREPÁČTE za dlhú dobu, ktorú ste museli čakať. Nejdem hovoriť, prečo to všetko tak dlho trvalo. Je to mnohoraká story by som povedala. AVŠAK! V posledných mesiacoch sa už dostávam do písania a konečne prišiel na radu aj Zmätený Kazekage.

Na úvod.

Nemyslela som, že už teraz dopíšem a zverejním úvod svojej série, ale podnietila ma k tomu "výzva" Akumakirei venovať sa v tomto novembrovom čase téme spomínania na zosnulých. Začiatok som mala rozpísaný už dlho. Viem, že ide o "otrepané" scény z konca mangy, ktoré predo mnou hádam spracovalo už veľa autorov. Snáď nikoho neurazím (ani neunudím), že sa k tomu vrátim, ale keď som začínala premýšľať, ako by príbeh mohol pokračovať, nedalo sa začať inde.

Jemné plamene ohňa ľahko osvetľovali mužovu tvár. Jeho predtým červené oči sa zmenili na čierne, ale stále sa v nich odrážala sila. Bledá tvár zvýrazňovala jeho jemné, matné pery a špicatý nos. Svetlohnedé, dlhé vlasy mal vpredu nesúladne rozhádzané a zopár prameňov mu padalo do tváre. Vzadu ich mal zopnuté do chvosta s bielou gumičkou. Aj cez oblečenie mohol človek rozoznať jeho svalnatú postavu, z ktorej by sa zatajil dych nejednému dievčaťu či žene.

Chouji písal Ino ešte veľa listov. Na žiaden ale nedostal odpoveď. No Chouji bol vytrvalý. Naruto nebol pri všetkých, no presne si pamätá na jeden z listov, ktorý pre Ino písal. No, teda skôr nepísal. Postrihal články zo ženských časopisov svojej mamy a pridal tam aj nejaké básne, ktoré našiel v matkiných knihách.

Kyoudou si přitáhla mikinu blíž ke krku. Už čekala deset minut, a chlad se nelítostně vkrádal do všech skulin v jejím oblečení.
Její chyba byla, že to s vrstvami zrovna dvakrát neodhadla. Na tréninku přece není potřeba být nabalená, když se teplo vytvoří tělesnou námahou.
Jenže Keitaro nikde. Vždycky chodil včas, ale zrovna dneska, když se ochladilo o dobrých pět stupňů, zrovna dneska musel mít zpoždění.
Ach jo.