Boj proti Osudu 89

Hlava mu klesla mezi ramena a víčka se únavou zavřela. Půlka kanceláře se topila v oranžovém světle stolní lampy, zatímco druhou halila tma.
Povzdechl si a po slepu nahmatal sklenici s vodou; při pokusu o napití skončila jedna třetina na jeho plášti a druhá na otevřené složce se záznamem z mise. Frustrovaně zavrčel.
„Práce blbá.“
Rukávem vysušil papír i desku stolu a unaveně si promnul oči.
Hodiny na stěně ukazovaly půl dvanácté.
Další povzdech.
Hanabi ho zabije.
Mávnutím ruky se demonstrativně snažil osušit znehodnocený záznam, po pár pokusech to ale vzdal. Plíce se mu propadly skoro až do břicha, když se na chvíli jeho přepracované oči zadívaly na rozpitého Hana z Kamenné. Na pronikavé černé oči, sotva viditelné pod slaměným kloboukem. Na vzdor, který byl cítit z napnutého strnulého postavení těla. Na dvě červené linky, které přeškrtávaly fotku křížem – na dalšího jinchuurikiho, který byl zajat. Unesen? Zabit? Kdo ví. Muži v černých pláštích ví. Ale zatím se nikomu nepodařilo z nich dostat ani slovo. A těm, co ano, teď červi servírují hlínu.
Vstal a rychlým pohybem složku zavřel. Její mokrý obal silně kontrastoval se stohem světle zelených složek, které teprve čekaly na přečtení, ale na něž neměl už dneska energii, myšlenky ani chuť. Vypnul světlo a místnost se rázem ponořila do tmy. Místo dveří raději přešel k oknu a vyskočil jím ven. Dnes opravdu neměl náladu na postarší recepční v přízemí, která na něj vždy vrhala nevrlé pohledy, když se dle jejích slov v kanceláři schválně zašíval až do noci, aby nemusel trávit čas se svou ženou a novorozenou.
Tskl.
Taková pitomost.
Co ona o tom ví.
O dítěti, který nepřestane řvát, ani když ho dvě hodiny houpe.
O ženě, která je věčně naštvaná, protože se jí dostatečně nevěnuje.
O příteli, který mu svýma černýma očima dává neustále najevo, jaká to všechno byla chyba.
Do háje se vším.
Do háje se všema.
Štěrk mu drhnul pod nohama a noční vítr ovíval unavenou tvář. V břiše mu zakručelo.
Okamžitě se mu v hlavě uchytil skvělý plán zajít si na jeden večerní ramen, myšlenka na rozzlobenou ženu mu ale pomyslný sladký obláček rozfoukala a nechala Naruta dopadnout na zem.
Dneska žádný ramen. Stejně jako ne včera ani předevčírem. Stejně jako ne celý minulý a předminulý týden. Místo toho jen domácí strava. Bez cukru. Bez soli. Všechno přírodní. Všechno na kaši. Všechno na…
Zatřepal hlavou a zhluboka se nadechl, když koutkem oka spatřil vlastní dům.
Dva kroky a zalovit po klíčích v kapse.
Potichu otevřít dveře.
Sundat si boty a pověsit plášť na věšák.
Vydechnout a tvářit se co nejvíc ztrhaně, aby bylo vidět, že je mu vážně na nic.
V kuchyni se svítilo.
Pomalými a tichými kroky přešel přes vstupní halu a zamířil do jídelny, kde u stolu seděla v nočním kimonu Hanabi. Vlasy měla rozčesané a rozpuštěné podél zad, tvář čistou a bílou jako mramor. Rty růžové tak akorát a ty oči… ty oči tolik jiné, než ty, do kterých se zamiloval.
Zvedla hlavu, když s povzdechem vstoupil do kuchyně, a káravě se na něj podívala.
„Víš ty vůbec, kolik je hodin?“ uhodila. Jak v něm dokázala probudit smutek, vinu, vztek i mrzutost z prostého otevření rtů, aniž by vstala od stolu, nechápal.
„Měl jsem moc práce.“ Pohledem přeletěl kuchyňskou linku. Byla prázdná. Žádná teplá večeře. V břiše mu znovu zakručelo.
„To máš pořád.“
S dalším povzdechem přešel k ledničce a po zoufalém zkonstatování, že si k večeři nedá nic jiného než zeleninu, vytáhl půl okurku a rajče. Pak ztěžka dosedl naproti Hanabi.
„Jsem Hokage. To už tak bývá, že mám moc práce.“ Nechtěl být protivný, ale naštvala ho. Dělá, co může, ale není chobotnice. Nemůže být na sto místech zaráz. Nechce být na sto místech zaráz.
Hanabi naproti němu se zašklebila.
„Zase se zabýváš těmi jinchuuriki,“ odfrkla si.
Naruta zastudily všechny zuby, když kousl do ledové okurky. Náhlou bolestí se mu málem protočily panenky.
„Jasně, že se jima zabývám. Někdo chodí a loví lidi, co v sobě mají zapečetěné ocasé démony. Loví je, jednoho po druhém. A nikdo neví proč. To ti nepřipadá jako dostatečně důležitý?“ Byl unavený a měl hlad. To poslední, co teď chtěl, bylo hádat se s ní o věcech, do kterých jí vlastně vůbec nic nebylo.
Zvedla na něj perfektně upravené obočí.
„Připadá mi, že tím trávíš zbytečně moc času. A nevěnuješ se pak dalším případům, kterým by ses věnovat měl.“ Její tón byl káravý, jak kdyby mluvila s malým dítětem. Ale on není malé dítě. Je Hokage! To to nikdo nebere na vědomí? „Třeba tomu, že už zabili dalšího Hyuugu. Patnáctého za poslední dva měsíce, Naruto. Tolik lidí z našeho klanu nezemře na misích za celý rok!“
Naruto kousl do rajčete tak silně, až mu šťáva vystříkla na stůl i oblečení.
„Tohle nemáš vědět!“ prskl po ní na oplátku on. „Tohle jsou tajný věci. Věci, o kterých vím jenom já a rada!
Hanabi prudce vstala a zapřela se rukama o stůl.
„Můj otec…“
„Tvůj otec!“ uhodil, „nemá sebemenší právo na to ti něco z toho říkat!“ křikl po ni.
Hanabi vypadala zaražená Narutovým náhlým výbuchem, ihned na to ale její rysy ztvrdly a oči se zúžily.
„Uvědomuješ si, že jsem dědička klanu? Chápeš, jakou jednou budu mít za všechny ty lidi zodpovědnost? Opravdu mě chceš teď celou dobu nechávat ve tmě? Abych o tom nic nevěděla? Abych netušila, co mým lidem hrozí?“
Naruto drtil vlastní prsty v pěsti, aby nevylítl z kůže. Tak strašně mu připomínala Hiashiho, až mu z toho naběhla husí kůže a zvedl se mu žaludek. Najednou neměl hlad.
„Jsi dědička klanu,“ procedil skrz zatnuté zuby. Hanabin výraz se uvolnil. Byla potěšena jeho uvědoměním. „Ale zatím ještě hlavou klanu nejsi,“ dodal a ona ztuhla. „Takže přestaňte s tvým otcem za mými zády strkat nos do věcí, který nejsou vaše starost.“
Nenechal Hanabi nic doříct. Prudce se zvedl od stolu a zamířil ke dveřím.
Tak.
A má toho akorát tak dost.
Pořád, aby mu někdo nadával. Aby ho ponižoval. Aby se ho snažil ovládnout.
Ne, toho on má plný zuby.
Rychle si přes ramena přehodil plášť a nazul sandály.
„Kam jdeš!“ slyšel ještě štěknout Hanabi, když z misky u vchodu lovil klíče.
„Za Sasukem,“ zavrčel a práskl za sebou dveřmi.
Po pár krocích se z otevřeného okna v prvním patře ozval dětský křik a pokoj zalilo světlo. Na chvíli ho zaplavil pocit viny. Malá Kodoko. Za nic nemohla. Jenom pořád řvala a plakala a měla hlad a kakala vždy, když nebyl v okolí nikdo jiný, kdo by jí vyměnil plenky.
Jenom byla prostě dítě.
A Naruto se poprvé přistihl, jak hrozně děti nechápe. A jak nechápe sám sebe, když si pořídil rovnou celou rodinu.