manga_preview
Boruto TBV 08

Bílé poselství

Had se proplétal trávou zcela neslyšně. Jemná stébla prozradila jeho přítomnost jen mírným zhoupnutím, které se dalo stěží postřehnout, a had tak mohl zcela nerušeně mířit ke svému cíli. Byl si vědom toho, jak nápadně na lidské oči působí jeho bělostná kůže? Nezdálo se. Soustředěně postupoval dál, kmitajícím se jazýčkem ověřoval směr své cesty.
Tak doputoval až k nohám onoho muže.
Pozvedl hlavu.
A jejich oči se setkaly.

Říkáš, že pokud bys mohl létat,…

„Orochimaru!“ volala na něj blondýnka zvesela.
„Už jdu,“ řekl v odpověď, zvedaje se z podřepu. Snažil se nevnímat, jak lhostejně jeho hlas zní v porovnání s tím jejím. V myšlenkách byl stále u rodičů – u studeného náhrobního kamene, který na žádnou z jeho otázek stále neměl odpověď.
Sensei, čekající se zbytkem týmu před branou hřbitova, jej přivítal úsměvem. Jirayia se se zájmem díval všude možně, jen ne na něj. A Tsunade se energicky přesunula do čela skupiny.
Den jako každý jiný. Další mise, další výprava. Slunce ve tváři a vítr ve vlasech, zpěv ptáků a hovor jeho společníků.
To všechno mu pomáhalo zapomenout. Ač by to nikdy nepřiznal, těchto chvil si svým způsobem vážil. Pomáhat s ubohými, malichernými problémy ostatních bylo přeci jen o něco užitečnější než se donekonečna zaobírat tím chladivým hrobem, co už nic necítil a nikdy cítit nebude.

…už by ses nikdy nevrátil.

Černovlasý muž bílého hada pozoroval se zájmem. V očích plaza nebyla žádná myšlenka. Žádná vřelost, žádná starost, žádná přetvářka. Pouze krutost potřebná k přežití, lhostejnost a chlad.
Co asi viděl had v jeho lidských očích? A daly se ty oči vůbec ještě nazývat lidskými?
Ještě chvíli se navzájem sledovali, oba zcela bez hnutí, s trpělivostí predátorů poměřovali jeden druhého.
Poté vzduch prořízl další výkřik.
Muž vykoukl zpoza hustého keře, za nímž se ukrýval. Vzhlédl k větvím vzrostlých listnáčů, kde zuřil boj. Dvě jednotky se střetly, jedna patřila Zvučné, vesnici, kterou založil, druhá jeho vlasti, Listové. Nezdálo se, že by mohla bitva v nejbližší době ustat. Obě skupiny si byly víceméně rovny a ani jedna nemínila ustoupit.
Stočil zrak zpátky k hadovi, ten už byl však pryč. Muž pátral očima v trávě. Bezvýsledně.
V duchu zaklel. Takhle se nechat vyrušit!
Lhostejně zvedl hlavu k obloze, sotva patrné skrze husté koruny listnáčů, mezi jejichž větvemi se stále odehrávala bitva. Zdá se mu to, nebo jeho strana začíná polevovat? Z pětičlenného týmu náhle viděl jen dva shinobi, kteří se dvojnásobné přesile bránili sic statečně, ale dle jeho úsudku naprosto zbytečně. I z dálky viděl, jak nekoordinované jejich pohyby jsou, pravděpodobně vliv jak únavy a přibývajících zranění, tak vyvedením z míry nad ztrátou spolubojovníků. Že by se někomu z Konohy vyvedl nějaký větší útok, zatímco on sám věnoval svou pozornost hadovi?
Slyšel jednoho ze svých podřízených, kteří dosud bojovali, jak volá jméno shinobiho, jež už hodnou chvíli bez hnutí ležel na zemi jen pár kroků od místa mužova úkrytu. Jeho oděv byl potrhaný a zmazaný krví.
Copak nevidíš, že už je po něm?

Ještě se musíš naučit, co je to smutek.

Začátkem cesty jim sensei osvětloval detaily mise a Orochimaru mu se zdvořilým zájmem naslouchal. Zároveň se díval po okolí, po ševelících stromech, po bílých motýlcích, co polétávaly nad kvítím lemujícím cestu.
Dráždilo ho, jak mírumilovně se svět kolem něj tvářil. Svět, který ho připravil o jediné dvě osoby, které kdy miloval.
Tsunade se pár kroků před nimi o čemsi dohadovala s Jirayou, ale Orochimaru jejich slova pouštěl jedním uchem tam, druhým ven. Rozhovory těch dvou byly povětšinou nepochopitelně hlučné a končívaly tím, že bělovlásek dívku naštval nějakou nemístnou poznámkou a ona ho odměnila pohlavkem.
„A pak nemá být tupej,“ poznamenal si Orochimaru pro sebe.
Sensei po jeho boku se rozesmál.
A chlapec si nebyl jistý, zda ta emoce, jíž vzápětí pocítil, byla pobavením, opovržením či čímkoli jiným.

A právě porozumíváš tomu, co je to bolest.

Asi bych měl zakročit, pomyslel si. Tímhle tempem pobijou i zbytek týmu. Ne že by to bylo na škodu, všichni z nich ho zklamali – k čemu poddaní, co nedokážou porazit ani ninjy tak změkčilé, jací jsou v Konoze?
Na druhou stranu… nechat je naživu znamenalo získat další pokusné králíky, pro které už tak jako tak nemá další využití. A co víc… dívat se, jak prosí o život, ho alespoň na chvíli přivede na jiné myšlenky.
Chvíli ještě nepřítomně hleděl na kaluž krve, co vytékala zpoza těla jednoho konožského shinobiho nedaleko něj. Čelenku se symbolem Listové měl poškrábanou a zamazanou krví, ochranou vestu celou potrhanou, údy podivně zkroucené, ústa otevřená v němém výkřiku, který už nikdy nezazní.
Vypadala mrtvola jeho otce podobně?
Muž se vznesl do větví stromů. Vytěsnil všechny ty otravné vzpomínky a přinutil se soustředit jen a jen na svou kořist.
Po několika vteřinách bylo po boji.

Jak se probouzíš ze snu do neznámého světa,…

Ležel v trávě a ospale pozoroval bílé obláčky líně se linoucí nad jeho hlavou. Tělo ho pobolívalo, byl unavený, a když změnil polohu, několik modřin ho na sebe s nelibostí upozornilo.
Nic z toho jej však nepřipravovalo o dobrou náladu. Před pár okamžiky pobili pár pobudů, čímž si odškrtli další misi, a nyní si před návratem domů dopřávali zasloužilý odpočinek. Vysoko na nebi se proháněli ptáci, jejichž kolegové posedávající ve větvích stromů rozpustile štěbetali a z trávy se v nekonečné smyčce ozýval uklidňující cvrkot lučních kobylek.
Naprostá idylka.
Přinejmenším pro Jirayiu, co chrápal vedle něho.
A Orochimaru vzpomínal na výsměch v obličejích svých nepřátel, když se proti nim postavil, malý drobný chlapec, zženštilý a jemný. Jak jen se jejich výrazy proměnily, jakmile začal rozdávat první rány! Pohrdání nahradil respekt – a strach. Děs z čehosi, co spatřili ve tváři toho malého kluka, jehož oči, jak si vystrašeně uvědomili, patřily predátorovi a ne kořisti.
Kdyby tu nebyl sensei a Orochimaru nechtěl pokoušet svou už tak dosti pošramocenou pověst, možná by je i zabil.
Možná?
Docela určitě.

…máš oči jen pro tu modrou, modrou oblohu.

Olízl si rty. Chutnaly po krvi.
Les, dosud zaplněný zvuky střetávajícího se ostří a výkřiků, pohltilo hrozivé ticho. Orochimaru zkontroloval tep svých posledních dvou společníků. Byli v bezvědomí, ale dosud žili.
Ostatní, včetně jeho nepřátel, už tolik štěstí neměli.
Sklopil zrak ke svým rukám. Po bledé kůži stékala čerstvá krev, barvila napadané listí, mech a trávu u jeho nohou a ztrácela se v půdě. Kolik krve bude tahle země ještě schopna pojmout?
Čísi kroky narušily tok jeho myšlenek. Nepřátelé?
Ukryl se, připraven bojovat.
Ke svému zklamání vzápětí zaslechl známý hlas.
Jirayia.

Tak se dál snaž osvobodit…

Co udělal špatně?
Sensei na něj hleděl s obavami. Ne, v tom pohledu nebyly jen obavy. V těch očích, lemovaných vráskami, kterých si Orochimaru dosud nevšiml, bylo i něco jiného. Pohrdání? Zhnusení?
Co se změnilo?
Mladík sklouzl pohledem ke svým šatům, potrhaným a pokrytým rudými šmouhami. Ke svým rukám, po nichž stékaly pramínky čehosi červeného.
Nedokázal se zbavit úsměvu, který se mu rozléval po tváři. Slyšel tiché pochechtávání a uvědomil si, že vychází z jeho vlastních úst. Cítil se tak spokojeně! Dnes učinil první kroky ke svému cíli.
Tak co udělal špatně?

Víš, že pokud to zvládneš,…

Déšť mu ve tváři kreslil slzy. Nebe se zatáhlo šedými mračny a zakrylo slunce, které ještě před chvílí zářívalo jako obyčejně. Jako by se obloha snažila vyjádřit žal, který četla z jeho tváře.
V Jirayiově hlase zaznívala výčitka. Šumění deště mu bralo slova z úst. Nakonec už nevěděl, co víc vyslovit. Neboť žádná z jeho námitek ani proseb nemohla dolehnout k hluchým uším jeho dávného přítele.
Teď už ne.
I nyní, prchaje hustým lesem pryč od svého domova, měl Orochimaru Jirayiovu tvář stále před očima. A přestože své volby nelitoval a podruhé by se dozajista zachoval stejně, nedokázal se ubránit představě, co by se stalo, kdyby v Konoze zůstal. Kdyby zahodil budoucnost, kterou mu vykreslil bílý had, co se objevil u hrobu jeho rodičů, jako by se mu snažil předat nějaké poselství.
Symbol znovuzrození, symbol věčnosti.
Vyložil si ho správně?
Byly chvíle, kdy si tím nebyl jistý. Kdy pochyboval, zda vůbec dokáže uspět.
Jenže pak přišly ty bezesné noci, noci plné vzpomínek. A neodbytné myšlenky, co mu nedávaly spát. Jediný nevinný nápad, který z hlavy už nikdy nevytěsní.
Nápad, že… přivede své rodiče zpátky k životu.
Bude pak šťastný?

Tak najdeš, co hledáš.

Poznámky: 

Jeden velký smyšlený flashback prokládaný menšími smyšlenými flashbacky… Už jsem jak naruťácké anime. =D
Inspirací Shippuuden Opening 03: Ikimono Gakari - Blue Bird. U textu tohoto krásného openingu mi hned přišel na mysl Oro – přesněji představa hada odsouzeného plazit se po zemi, zatímco nad jeho hlavou se rozkládá nekonečná obloha, nekonečné možnosti mimo jeho dosah. Anebo to prostě moc prožívám a čtu v tom víc, než je tam doopravdy. Laughing out loud Pokud ale z dílka alespoň maličko pocítíte určitou melancholii použité písničky, budu naprosto spokojená. ; )

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Po, 2019-08-12 19:44 | Ninja už: 5856 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Opravdu by mě nenapadlo na Blue Bird dosadit Orochimara. A přeci to na něj sedí. Smiling Má to v sobě zajímavé prvky - lhostejnost krutého člověka, naivita nevyspělého dítěte, to jsou velmi zdařilé protiklady, s kterými se dobře pracuje. A ty jsi na celkem malém prostoru dokázala vypíchnout to podstatné. Smiling Souhlasím s Aku, ten poslední odstavec to povznesl o laťku výš.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Út, 2019-07-30 19:59 | Ninja už: 5645 dní, Příspěvků: 2348 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Zrovna před pár dny jsem si říkala, jaká je to škoda, kolik toho z Naruto světa neznáme. Třeba vůbec nic o Orochimarových rodičích. A hle, jednorázovka, kde se o nich píše. To je moc fajn. Mise uznána podruhé Smiling
Blue bird patří k mým nejoblíbenějším z Naruta, ale nikdy by mě nenapadlo, že by šla spojit s Orochimarem, že by s ním mohla vůbec fungovat. A ona funguje. Naprosto perfektně. Líbí se mi střídání částí, je to jako studené a vřelé, co se postupně mění na konstantně chladné. A závěr zabíjí, ta dětská naivita smísená se šílenou myslí krutého vědátora to celé vytahuje výš.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...