manga_preview
Samurai 8 10

Boj proti Osudu 91

Dechy mu hlasitě hvízdaly plícemi. Kolenní klouby trpěly pod tvrdými dopady a rychlými odrazy. Tmavé prameny se úlisně lepily na upocené čelo a tváře. Srdce poplašeně lomcovalo s klecí z žeber.
Pod spěchajícím chodidlem se prohnula větev a zlověstně zakvílela. Sotva se muž znovu vznesl do vzduchu, dřevo se oddělilo a s ohlušujícím hřmotem se začalo propadat do podrostu. Mužův obličej se stáhl do grimasy. Přesto však překotně pokračoval v běhu.
Musí to stihnout!
S každou další minutou plíce víc štípaly a svaly skoro pukaly námahou. On ale na bolest a nepohodlí nehleděl. Za chvíli za sebou bude mít už polovinu. Na ničem jiném teď nezáleželo.
Doširoka otevřené oči těkaly po okolí. Ani všudypřítomné větve stromů ani do nebe se tyčící skály by před ním nedokázaly přízrak skrýt. I kdyby se uchýlil přízrak do podzemí, nedokázal by uniknout jeho bystrým smyslům. Přesto ale jeho oči, napumpované chakrou a pulzující známým diskomfortem, přízrak neviděly.
Další větev zapraštěla a proradně vyjevila mužovu polohu. Proud vzduchu se zadrhl ve staženém hrdle, než si napjaté svaly ostře poručily svou dávku kyslíku.
Přízrak nebyl nikde v dohledu. Muž by nejraději zastavil a zvolnil tempo, oddechl si – alespoň na chvíli. Jenže instinkt mu radil pravý opak. A co by byl za ninju, kdyby svému instinktu nevěřil. A i když se teď zdálo, že přízrak jeho stopy opustil, muž nedokázal zapomenout. Ruce se zachvěly při vzpomínce na nedávné události. Jeho bratr. Jeho přítel. Oči štípaly. Muž zrychlil tempo.
Viděl, co přízrak dokáže. Viděl a nikdy už nezapomene. Viděl; a ostatní musí vidět taky.
Brány Konohy už nebyly daleko. Zpočátku nevěřil, že se mu to podaří. Chtěl bojovat. Jenže zodpovědnost bývala jeho druhu vštěpována už od kolébky. Mrtví zachraňovat nepotřebují. Zato živí ve vesnici potřebují vědět, vidět, to co viděl on. Ještě pár minut bude týrat své svaly, ještě pár minut bude lapat po dechu. Ale potom, i kdyby byla slova varování jeho posledními, bude jeho povinnost vůči vesnici i vůči klanu splněna.
Několik metrů před ním se nad jednou z větví zavlnil vzduch. Bystré oči tuto skutečnost spatřily jen mimochodem a věnovaly jí pramálo pozornosti. Měly přece důležitější úkol, důležitější misi! Když se ale v další vteřině z ničeho vytvořil stín a chvění nabralo povědomou barvu chakrovodů, muž zkoprněl a uštvaný výraz se vtiskl do jeho bledého obličeje jako posmrtná maska.
„Čus, chcíplino.“ Přes paralyzované zděšení muž slova téměř nevnímal. Urážka se o něj sotva otřela a zmizela, umlčena závažností nastalé situace. Krev mu ztuhla v žilách v led, když si uvědomil její důsledky.
„Snad sis nemyslel, že mi tímhle tempem zdrhneš. Malý děcka běhaj rychlejc.“ Pohrdavé odplivnutí se rozpláclo o obtěžkanou větev.
„Chtěl jsem tě nechat dobelhat se až k bráně. Ale to bysme tady byli ještě tejden.“ Postava si teatrálně povzdechla. Jenže modravá chakra se ale zatetelila, zrcadlící skrývané nadšení a muži bezděky naskočila husí kůže.
„Přiznej se, ty srágoro. Už sis myslel, žes na mě vyzrál. Že si vesele dohopkáš do vesnice, zahraješ si na žalobníčka, a ještě z tebe bude hrdina, když doneseš takovou novinu.“ Stín k muži vykročil vstříc. Jenže jeho ztuhlé tělo, zrádné ztuhlé tělo, se odmítalo pohnout. Stál na místě jako socha přikovaná k mramorovému podstavci, hruď vzedmutou v nedokončeném nádechu, zatímco k němu stín přistoupil tak blízko, že se jeho rty téměř dotýkaly mužova ušního lalůčku.
„Řeknu ti tajemství.“ Na citlivé kůži ho polechtal horký dech. „Hokage už o mně dávno ví. I vůdce toho vašeho nabubřelýho klanu.“
Mužovo hrdlo se stáhlo, a srdce, jakoby po nekonečné odmlce, se rozbušilo v nově nalezeném rytmu.
„Už ti to došlo, co?“ Smích prolétl mezi stromy jako svist smrtonosných shurikenů. „Ví to. O všem ví, a stejně dělaj ho*no. Serou na to a hezky mi vás posílaj. Jednoho za druhým, jako prasata na porážku.“
Muž se trhaně nadechl a hruď začala bez jeho vědomého přičinění spěšně pumpovat vzduch do jeho oběhu. Hyperventiloval.
„Ubožáku. Seš tak pos*anej, že se ani pohnout nedokážeš, co? Většina tvejch bratranců je z jinýho těsta, ty ses asi moc nepoved.“ Pošklebovala se postava, po muži ale urážky stékaly stejně neškodně jako déšť po okenní tabuli.
„Nebo seš možná chytřejší než ostatní. Možná už víš, co přijde.“ Zmatenost se musela propsat až do mužova obličeje, protože postava ve svém proslovu záhy pokračovala. „Ale ale, nevíš? Máš nas*áno i v palici? Zamysli se. Váš druh není tak blbej, to moc dobře vim.“ Odprsl si, jakoby inteligenci snad považoval za provinění.
Muž nevěděl, proč uposlechl slova cizince. Nevěděl, proč se toho rozkazu jeho mysl skutečně chytila. Najednou znovu viděl tvář svého bratra a svého přítele. Viděl jejich ztuhlá těla mrtvolně padat k zemi. Viděl netvora, přízrak, jak se nad nimi sklání. Ruku, šátrající po bezkrevných obličejích. Vzpomínky nápomocně dodaly zvuk trhané tkáně. Do krku se mu nahrnuly zvratky, když se mu před očima zjevil obraz známých obličejů s prázdnými očními důlky. Jeho trup se prohnul v náhlé křeči a obsah jeho žaludku se překotně snesl do temnoty pod ním.
„Ti to trvalo!“ Zaradoval se hlas posměšně. „Nadělal sis do kalhot, když jsi zavzpomínal, jak sem si pohrál s tvýma kámošema?“ Zajíkavý smích postavy mužem projel jako ostří katany. Pachuť zvratků mu znovu zvedala žaludek. Přemohl nutkání a chraptivě promluvil.
„Proč to děláš? K čemu ti jsou?“
„K ničemu.“ Muž se nevesele zachechtal; jako smolný sázkař, který ve hře ztratil další žeton. „Ale třeba ty tvoje budou výjimka. Tvoje, nebo tvých kámošů. A když ne, zkusím ty od tvojí ženy, od tvýho otce, od tvýho parchanta. Pak půjdu na strejčky a tetičky. Seberu je vám všem. Jedny zabrat musí.“
Muž svým vševidoucím pohledem vzhlédl do šedavé tváře postavy. Hlava poblikávala modravými chakrovody mnohem pronikavěji, než zbytek těla. Tak pronikavě, že jeho oči nezaznamenaly malou mezeru v tomto proudění. Prázdnotu tam, kde měl být, stejně jako na druhé polovině obličeje, koncentrovaný modrý chumel. Stejnou prázdnotu, jakou by spatřil i v chakrovodech ve tvářích svých milovaných, kdyby ještě byli naživu.
„Tys zkoušel –“ Zalapal nevěřícně po dechu. Odpovědí bylo jeho zuřivě bušícímu srdci jen další uchechtnutí.
„Zkoušel, jo. Jenže ta vaše sebranka se zjevně vyznačuje tím, že mi nikdy nedá to, co chci.“ Pěst dopadla na kmen stromu tak tvrdě, že jí dřevina ustoupila a v místě dopadu byla nyní dutá vypouklina. „A tak mi nezbejvá nic jinýho, než si vzít to, co mi patří, násilím.“
Dříve, než si muž uvědomil fatální dopad vyřčených slov, setkala se jeho záda tvrdě s větví, na níž dosud stál. Vzduch unikl z jeho plic a jeho krk byl najednou ucpaný a stažený. Lapal po dechu jako tonoucí, ale přestože byl na souši, vytouženého vzduchu se mu nedostávalo.
A potom přišla muka. Cizí ruce na jeho obličeji. Šmátravé prsty. Ostré nehty. Odporné zvuky. Marná obrana. Nepřicházející nádech. Tělo v křeči. Marnost. Tlak! Oheň! Žár!! Uhýbal, nemohl, nechtěl! Proč?
Na zlomek vteřiny ztratil vědomí. Konec? Přijal ho s otevřenou náručí. Ale doufal marně. Smysly se opět zostřily. Tlak zesílil. Oheň ho stravoval. Z utýraného hrdla vyšel němý výkřik.
A najednou byl sám. Zmizel tlak, zmizely zvuky. Zůstal jen spalující žár. A ještě něco. Něco nového. Něco, co poznal poprvé v životě.
Tma.
Ostří, rozlévající příjemnou horkost po jeho hrdle, bylo vysvobozením.
Prokletá pečeť se, nepovšimnuta, rozplynula. Naběhlé žíly na spáncích se vyhladily. Nehybné tělo se zřítilo z koruny stromu jako balvan. A muž v šedé kápi naposledy shlédl na svou oběť.
„Sbohem, Hyuugo beze jména.“

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-08-10 19:32 | Ninja už: 1083 dní, Příspěvků: 1998 | Autor je: Zatvrzelý šprt

Od prvého slova po posledné si napísala desivú atmosféru unikajúceho vyčerpaného muža, ktorý sa z posledných síl snaží odovzdať posolstvo svojmu klanu a vedeniu dediny Kakashi YES Fuuuha, dychčala som a potila sa s ním Whááá Lenže Prízrak je mazaný. Čo sa to deje? Prizrak priznáva, že: „Hokage už o mně dávno ví. I vůdce toho vašeho nabubřelýho klanu.“ Nič nečinia, tam bude dajaké tajomstvo Puzzled Tiež by som sa asi poľapkala od strachu Ehh... jasně... hehe... To snáď Učiha by mal šancu. Prízrak chce oči, svoje nemá, len prečo? Je Hjúga? A zdá sa, že musia byť špeciálne: „Seberu je vám všem. Jedny zabrat musí.“ Shocked Aha, lenže napadnutý je z vedľajšej rodiny, tak Bjakugan hynie s ním Tohle nedávám Bohvie, či Prízrak vie o Nedžim a Hin a snáď môj Keitaro nie je ohrozený Whááá Tak už len čakať, aké tajomstvá vylezú na svetlo Puzzled Ako vždy, môžem len chváliť vašu spisovateľskú zdatnosť, hoci príbeh dá citlivejšiemu čitateľovi zabrať Ino ti gratuluje!