Žánr
Tma. Světlo. Tma – nádech, výdech – nic.
Kakuzu si blahopřál, že se mu povedlo vrátit do svého provizorního operačního sálu akorát včas na to, aby viděl moment, kdy se jeho pacient probouzí, kdy mu dochází, že rozum má, kdy si uvědomuje, že se potřebuje nadechnout, ale nemůže, nemá jak, nemá čím.
Vzduchom svišťali nože – väčšina sa neškodne odrážala od tvrdého dreva nových kolov.
„Ááá,“ nariekalo dievča, „to nie je fér! Minule to bolo oveľa ľahšie.“
„Pretože drevo na starých koloch bolo rozomleté skoro na prach. Vymenili sme ich za nové, aby ste sa mohli skutočne zlepšovať.“
Učiteľovo nadšenie ani tak nezdieľala.
„Jaký je tvůj sen? Čím chceš bejt?“ Nehezky se pitvoříc papouškovala otázky, na něž už byla doslova alergická. S hlasitým zaduněním upustila loket na bar a roztaženou dlaní si neohrabaně zapřela alkoholem ztěžklou hlavu.
„Poslední dobou kolem lidí s harantama neslyším nic jinýho. Jako by snad mělo význam mít sen, za něčím jít,“ mrmlala si nevraživě pod vousy.
„Videli ste, ako sa na nás ten chlap z recepcie pozeral? Akoby sme mu urobili niečo strašné,“ pokrúti hlavou Hinata, sediac s oboma bratmi Uchihovcami za stolom v podniku, kde boli po ich prvom príchode do Zemi Ľadu.
„Na mňa nepozeraj," oháňal sa Itachi. „Sasuke sa s ním predsa bavil.“
„To je pravda.“ Hinata sa otočí na Sasukeho, ktorý pozerá smerom k baru.
„Sasuke, čo sa vlastne stalo? Prečo nás vyhodil. Čo si tomu chlapovi povedal?“
„Tá Akina... dnes tu nerobí,“ povie Sasuke, ktorý zrejme nereaguje na to, čo chce Hinata vedieť.
Byl vyděšený. Běžel z prudšího kopce, a ne a ne zastavit. Mech a kořeny smrků, které kopec z pravé strany lemovaly, vytvářely nerovný povrch. Tak moc se bál, že zakopne a skutálí se přímo na velkou studniční pumpu, která stála u úpatí kopce.
Zastav! křičel, ale slova mu nevyšla z úst.
Nožky ho neposlouchaly a on se tak rychlým tempem řítil na děsivě vysokou konstrukci. Těsně před nárazem se však instinktivně odrazil, vyskočil do vzduchu a…
Letěl!
Zaplavila jej frustrace, srdce začalo zběsile bít a hrudník se mu úzkostí stáhl.
„Měla jsem dnes takový zvláštní sen.“
„Jaký zvláštní sen?“
„Šla jsem po ulici. V centru. Sluníčko pražilo a já byla na procházce. A najednou jsem vešla do Sushi restaurace. Což bylo divné. Já nesnáším sushi.“
Neochotně se prodral menším hloučkem lidí. Strážný si jej okamžitě změřil pohledem. Černý oblek, klobouk taktéž. Mířil k němu. Už se nadechoval vyslovit své varování, když v tom dotyčný vytáhl odznak. Hned věděl, která bije. Bez řeči jenom pokynul hlavou a otevřel mu dveře.
„Je v tom.“
Slova na jeho jazyce chutnala jako popel z jedovatého dřeva.
Jeho oči slepě sledovaly chlapce, řádícího na hřišti.
A postava vedle něj se ošila.
Ticho.
„Nigenteki?“
Taiova hruď se stáhla. Rozbušené srdce se dralo skrz stísněný prostor ven. Muž sevřel ruce v pěsti, aby uvolnil trochu napětí.
Přikývl.
A uslyšel ženin trhaný šokovaný nádech.
„A co – “ Ženin hlas byl zastřený. Odkašlala si. „– co si o tom myslíš?“
Mužovy oči se pomalu zavřely a zase znovu otevřely, než promluvil.
„Nevím.“ Vydechl.
Těžce oddechovala, členové jejího týmu na tom byli dost podobně. Jediný, kdo vypadal naprosto v pořádku, byl Kakashi sensei, který seděl ve stínu pod stromem, četl si pořád dokola ten svůj nemravný román a sem tam jim něco líně přikázal. Při každém pohledu na něj dostala vztek. Chyběly jí dny, které celé strávila pomáháním v nemocnici. Podobně bídně na tom byl kapitán Yamato, seděl v kruhu dřevěných totemů a bedlivě hlídal Naruta a jeho klony. Docela by brala pauzu, ale ani jeden z kluků o ní nechtěl ani slyšet.
Čtyřiačtyřicátý díl - Útočiště
„Mamí?“ Ulice Skryté Mlžné vesnice byly plné lidí, a tak Hinata pro jistotu držela syna za ruku, zatímco se mísili do tetelícího se davu.
„Hm?“ Hinata stiskla malou ručku pevněji a proklouzla dočasným prostorem, který se mezi tlačícími se lidmi vytvořil. Sjednat si schůzku s doktorem Tetsuyou na tuto hodinu nebyl dobrý nápad. Bohužel si to Hinata uvědomila až příliš pozdě, a tak nyní musela čelit následkům.
„Tak už si sa rozhodol,“ Kuramov hlas znel zádumčivo.
Akina si vezme stoličku od vedľajšieho stolu a prisadne si k nim.
Rýže chutnala jako popel, ale stejně se přinutila sníst pár soust. Její máma vždycky záhadným způsobem poznala, že jídlo spláchla do záchodu nebo vyhodila do koše a pod květináčem, kam ho schovala minule, bylo až podezřele mnoho mravenců.
Odhodila na talíř řasu obalující onigiri a se znechuceným výrazem ve tváři ho odsunula, co nejdál to šlo.
Ryby.
Řasy.
Rýže.
Rýže. Furt ta podělaná rýže!
Na sílu polkla poslední kousek jídla a zapila ho již vystydlým čajem. Heřmánkový, prý dobrý na nervy. Říkala máma.
Prikladám oheň k špičke cigarety a potiahnem. Teraz sa cítim troška lepšie. Sebavedomejšie. Predsa však ostávam stáť na mieste a iba sa dívam. Na ňu!
Ovšem než se tak stalo, musel jsem připravit vše potřebné, abychom mohli vycestovat na naše letní sídlo, povolat místní služebnictvo, aby vyvětrali, uklidili, připravili nám ložnice, navařili jídlo a podobné nezbytnosti. Dále pak jsem musel dát pokyny našemu hlavnímu služebnictvu, že zde nebudu asi tak pět dní… i když mých pět dní se smrsklo na dva. Nebudu předbíhat událostem.
„Sakra!“ se s pachutí kovu rozlehlo temnou jeskyní, když dva kameny s rachotem dopadly na zem. „Nestůj tam tak blbě a najdi nějaký lepší šutry!“
Nentou zaskřípal zuby, stejně se ale sehnul na zem a pohmatem vybral dva potenciální křemene. Šouravými kroky došel ke svému společníkovi a s hlubokým nádechem je položil vedle mokrých a prohnilých kusů dřeva.
„Stejně to nechytne.“
„Mal by si sa mierniť. Nie sme na dovolenke, ale na misii.“ Sasuke si k sebe posunul pohár saké.
„Nebuď taký vážny, braček. Čo už len teraz večer zistíme. Začneme zase za svitania.“ Itachi si posunie pohár saké naspäť. „Aj tak si začínam myslieť, že táto misia je zbytočná a my sa vrátime domov s dlhým nosom,“ dopije saké v pohári.
Nad Jakkarem ležícím na zemi v bezvědomí, se skláněla osoba s dlaněmi visícími nad jeho hlavou a zářící mihotající zelenou aurou. Lidé z karavany se shromáždili okolo a sledovali Raiua, jak léčí Jakkarova zranění. Jeho dva klony, z nichž jeden byl ještě zamaskovaný Hengem za Tayuyu, stály opodál a sledovaly ho. V davu to šumělo, ale nikdo se neopovážil ninju oslovit.
Jako první prolomil ticho Ikehara, „asi mi neřekneš, co se tady děje.“
Aniž by mladík odtrhnul oči od zraněného, odpověděl až ztrápeným polohlasem.
Probudil jsem se poměrně časně. Stále v mysli náš skutečný první polibek. Vůbec se to nedalo srovnat s tím polibkem z plesu. Ten byl takový zvláštní, kdežto tento polibek byl něco zcela něco jiného. Procítěnější, i přestože zpočátku se Haruno bránila. Bylo to jako sen. Její rty byly tak opojné, měkké, poddajné… úplně jsem cítil reakci jejího těla, chvělo se touhou stejně jako mé. Byl to překrásný pocit, až se mi nechtělo věřit tomu štěstí. Neustále jsem na něj musel myslet. Madaro, jak byla podmanivě svůdná v tom pyžámku.
Sluneční paprsky bezstarostně osvěcovaly nazdobenou zahradu a zvyšovaly tak míru Sasukeho frustrace.
Na uslzená blahopřání se připravil. Na široké úsměvy taky. Dokonce i na přeslazené komentáře.
Ale zlatavý třpyt slunce v už tak rozjasněných tvářích ho oslepoval.
A rozčiloval.
Ani nemuselo pršet. Jen kdyby bylo alespoň zataženo.
Cokoliv, co by vneslo alespoň trochu stínu do všeobecného bujarého veselí.
