manga_preview
Boruto TBV 08

Boj proti Osudu 88

„Tak za týden. V pořádku se vrať, tati.“ Muž kývl a naposledy se na dívku usmál, než za ním dveře nadobro zapadly. Brunetka si odevzdaně povzdechla a otočila se zády k mizící ozvěně kroků.
Její vlastní nohy záhy zamířily do kuchyně. S povzdechem opláchla hrnek od otcova vypitého čaje i opuštěný talíř s drobky od pečiva. Teprve potom se posadila na židli a zasmušile se pustila do svojí snídaně.
Když nepřítomně dožvýkala poslední kousek pečiva, skončilo i její nádobí ve dřezu a za pár minut klaply vstupní dveře podruhé. Dům se ponořil do obvyklého ticha a osamění.
Kyoudou procházela dobře známými uličkami Skryté Mlžné vesnice. A přestože byl její krok jistý, její mysl byla naplněna pochybnostmi. Nejistota ještě zesílila, jakmile se propletla rušným centrem vesnice a zamířila do obytné čtvrti, kde ji nemohly rozptylovat hlasité hovory a vyvolávání pouličních prodejců.
Na návštěvě u své dřívější senseiky byla jen jednou a to bylo už dávno. Určitě šest, možná i sedm let. Keitaro byl tehdy ještě malé miminko. A oni byli kompletní. Setsuyaku byl tehdy ještě ninja. Sewaninaru byl naživu. Přišel i ten hajzl Nishin. A Nigenteki–
Zatřepala hlavou ve snaze zapudit bolestivé vzpomínky a potlačit štípaní v očích. Honem, musela najít nějaké rozptýlení. Něco, čím by bodavé obrazy ze své mysli vyhnala.
Keitaro.
Když poctivě zalovila v paměti, ještě si dokázala vybavit jeho miminkovsky naducané červené tvářičky. Živě si pamatovala, jak tehdy na toho malinkého svíjejícího se tvorečka obdivně koukala a smála se jeho broukání. Ráda by si ho bývala i pochovala, ale když viděla nepřístupně zachmuřenou tvář senseičina manžela, netroufla si o to požádat.
A teď je na cestě do téhož domu, kde se setkání konalo, za tímtéž chlapečkem. Jenže ten chlapeček už chodí, mluví a ptá se na spousty otázek, a ona ho pořádně nezná a na jeho otázky nechce odpovídat, obzvlášť ne teď; s tím, co udělala Nigenteki.
Bezmyšlenkovitým gestem si z čela setřela studené kapky nervózního potu.
Jenže co měla dělat, když ji senseika prosebnýma očima žádala, aby jí pohlídala syna? Dobře věděla o chlapcově problematickém zdravotním stavu a taky si moc dobře uvědomovala, jak jsou na něj senseika a její manžel opatrní. Nemohla to teď přehodit na Tai-senseie. Nemohla jí říct, aby si našla na hlídání nějakého anonymního genina. Prostě nemohla.
A tak se teď musí vyrovnat s následky a strávit několik dní opatrováním sedmiletého kluka, s kterým sotva kdy mluvila, jehož rodiče jsou poprvé oba pryč na misi, a jehož oblíbená teta právě umřela. Jo. Prostě parádní situace.
Když na konci ulice spatřila domek, který byl jejím cílem, ironicky vyzařoval naprosto pohodovou auru. V oknech byly pestrobarevné kvítky, na terase stůl, židle a několik hraček. I Hinatin úsměv, který jí věnovala, zatímco ji zvala dál, byl téměř radostný.
„Tady v krabičce máte jídlo na večer, stačí ho jenom ohrát. Na snídani si vemte cokoliv z ledničky, je tam toho dost pro vás oba. Na další dny jsem potom pár věcí zamrazila. Taky je tady spousta ovoce–“ Vysvětlovala překotně Hinata, zatímco Kyoudou sotva stíhala vyjukaně přikyvovat. „Ve čtvrtek v devět ráno potom musíte jít s Keitarem do nemocnice na injekci. Je to na dětském, Keitaro tě tam zavede. Určitě nezapomeň. Dohlídni taky prosím na to, aby si aspoň jednou denně vyléčil klouby. Zvlášť dneska a ve středu to bude náročný, už nebude mít v krvi tolik srážecího faktoru–“ Kyoudou ztuhle mrkala a ze všech sil se snažila vytesat si všechny narychlo předané informace do paměti. Vtom se k senseice přimotal její manžel, už ustrojený na misi v Mlžné jouninské vestě a chytil ji za ruku. Kyoudou jeho něžné gesto překvapilo, muž se obvykle choval k senseice dost rezervovaně.
„Neděs ji, Hinato.“ Zašeptal senseice do ucha, i tak ale Kyoudou jeho slova bez problému rozpoznala. Potom se otočil přímo k ní. „A ty si nedělej starosti, Kyoudou. Zvládnete to tady s Keitarem bez problémů. Hinata ti všechno důležité napsala i na papír tady na stole, tak se nemusíš strachovat, že bys na něco zapomněla.“ A opravdu, na jídelní desce Kyoudou bez potíží rozeznala papír s několika odrážkami a červeně zvýrazněnou poznámkou o čtvrteční schůzce v nemocnici. Vedle papíru ležel i klíč na kroužku.
Kyoudou se díky připravenému „taháku“ trochu uvolnila a usmála se, což jí senseičin přísný manžel oplatil vstřícným pokývnutím. Senseika se ale vřele usmála, viditelně uklidněná intervencí své drahé polovičky.
„Promiň, Kyoudou, je to poprvé, co od něj budu na takovou dobu. Asi to s těma starostma trochu přeháním.“ Omluvila se a její obvykle bledé tváře získaly narůžovělý nádech. „Však se pak vrátíme v pátek, je to vlastně jenom pár dní.“ Sotva žena domluvila, klaply dveře a do kuchyně nakoukl další pár slonovinových očí. Tyto ale byly usazené v dětské tváři. V zasmušilé dětské tváři.
„Ahoj Keitaro.“ Usmála se dívka na chlapečka nervózně. Ten k ní bezvýrazně vzhlédl a několik vteřin ji mlčky pozoroval, než odpověděl nezvykle tichým. „Ahoj, teto Kyoudou.“
A dívčiny nejhorší předpoklady se potvrdily.
Sotva se stihla trochu vzpamatovat, senseika s manželem už od zavírajících se dveří mávali synkovi a jí do chodby. A potom zámek zapadl a ona byla najednou sama v cizím domě a s cizím dítětem, které sotva znala.
Nejistě po chlapečkovi střelila očima. Ten si jen povzdechl, a aniž by jí věnoval jediný pohled, otočil se a zamířil zpátky do kuchyně. Kyoudou se naposledy prosebně ohlédla na dřevěnou desku dveří a potom smířeně vykročila ve stopách svého dočasného svěřence.


***

Boty drhly o štěrk, když se Keitaro bezmyšlenkovitě viklal na houpačce o dva kroky vpřed a pak zas o tři zpátky. Pozorovala jeho nakrčenou postavu, hlavu zapadlou mezi úzkými rameny a tvář staženou žalem, hněvem a zmatením.
Co s tím ale mohla dělat? Neví, jak se chovat k dětem. Jak je povzbudit, jak je rozesmát. Jak jim říct, že všechno bude dobrý, když nebude. Jak jim lhát.
Hlasitě si povzdechla a poškrábala se na čele. Na talíři před ní přistála moucha, kterou rychlým pohybem ruky odehnala. Nedojedený oběd už dvě hodiny lákal všelijaký hmyz a ona z toho začínala být zoufalá.
„Keitaro, pojď si dát aspoň kousek jabka. Něco musíš sníst,“ zavolala na chlapce. Ten ale dělal, že jí neslyší, a dál jen upřeně zíral na zem před sebou, zatímco lano houpačky vrzalo a jeho podrážky drhly o malé kamínky.
Skousla si ret.
Kdyby tady aspoň nebyla sama. Kdyby tady s ní byl Nentou!
Odsunula židli od stolu a prudce vstala. Ne. Sama, nesama, musí se s tím poprat. Je přece chuunin!
Prvně rázným, pak však pomalejším a váhavým krokem přešla k houpačce a klekla si na trávu před houpajícího se Keitara.
Tohle zvládne.
Nádech.
„Vážně se tu chceš celý den jen pohupovat? Bude ti špatně,“ snažila se na něj pousmát.
Nic. Bez reakce.
Našpulila rty. „Mohli bychom se jít třeba projít. Po vesnici. Zajít na hřiště a tak. Můžeš mi ukázat další místa, kam s maminkou rádi chodíte.“
Keitaro na ni po očku koukl, na tváři patrné váhání. Pak se ale zamračil a otočil hlavu bokem.
Kyoudou se zhluboka nadechla.
Děti. Co tak nejvíc chtějí?
„Vysvětlím ti to, až budeš starší, dobře, Kyoudou?“
„Na to jsi ještě moc malá.“
„Až vyrosteš, tak uvidíme. Ano, Keitaro?“
„Ale dej pokoj. Takovej prcek a už by se chtěla prát.“
„Tohle není nic pro tebe. To je moc nebezpečný. Až budeš větší, ukážu ti, jak na to."

A v tu chvíli věděla. Protože i když si na první pohled nebyli moc podobní, měli toho společného víc, než by čekala. Protože když se na toho kluka podívala, vybavila si všechny ty společné tréninky a Keitarovy rozjasněné oči, když se pln očekávání zeptal, kdy ty skvělé věci bude umět taky. Kdy ho to někdo naučí. Kdy ho přestanou všichni odstrkovat, protože je na tohle ještě moc malý.
Co děti nejvíc chtějí? Aby se s nimi nezacházelo jako s dětmi.
Zatnula ruce v pěst.
„Mně je z toho taky smutno. Nejsi sám, koho to všechno mrzí a zároveň má vztek,“ prohodila. Keitarův pohyb se zastavil. Zvedl oči od štěrku a se zájmem je upřel na Kyoudou. Ta pokrčila rameny. „Všichni kolem se najednou chovají divně a ty nevíš proč. Všichni tě odstrkují a říkají ti, že jsi na to ještě moc malý. Že tomu nerozumíš. Že se tím teď nemáš zatěžovat. Že to pochopíš, až budeš větší.“
Keitarovy tváře se nafoukly a oči zaleskly. Kyoudou problesklo v hlavě, co bude sakra dělat, když se rozbrečí, a zjistila, že nemá absolutně potuchu.
Keitarův ret se zatřásl.
„Pořád mi říkají, že něco nemůžu,“ posmrkl a utřel si sopel do hřbetu ruky. „Nebo mi neříkají nic.“
Kyoudou zalovila v boční kapse a podala Keitarovi kapesník. Chvíli na něj koukal, nakonec se pro něj ale přece jen natáhl a utřel si ruku.
„Jak to myslíš? Co ti neříkají?“
Keitarovy tváře byly rudé, jak v sobě dusil nezvyklé emoce. Kyoudou mu chtěla pomoct se toho zbavit, ale věděla, že není její místo poskytnout mu fyzický komfort. Proto jen seděla na trávě před ním a očima a vlastní přístupnou tváří ho vyzívala k tomu, aby se z toho všeho vyzpovídal.
Keitaro rychle zamrkal.
„No třeba… třeba…,“ popotáhl, „třeba tetu Nige.“
Kyoudou viděla první slzy spadnout dřív, než se z chlapcova hrdla vyloudilo zakňučení, a pak už tekly vodopády. „Maminka mi nechtěla říct vůbec nic. Nic! Až…až pak tatínek,“ posmrkl a utřel si tvář do zapatlaného kapesníku. „Řekl…. řekl, že…,“ pěstmi si protřel oči, „že umřela! A pak už nic!“ zaplakal. „Nikdo mi nic jinýho neřekl a mně se udělalo špatně a viděl jsem divně a maminka s tatínkem se pak tvářili taky divně a nechtěli mi říct, co se to se mnou stalo. Jenom si pořád něco šuškali a nic nevysvětlili!“
Keitarovi se hrnula slova z úst jako vodopád, že je skoro Kyoudou nestačila vstřebávat. „A pak, když jsem viděl zas normálně, mi pořád nechtěli nic říct! Ani o tetě Nige!“ posmrkl tak hlasitě, až to Kyoudou vyděsilo. Párkrát zamrkala a přimhouřila na Keitara oči, ten ale stále seděl na houpačce a z očí mu valily slzy. „Pak sem přestal chodit i strejda Tai a když jsem se ptal proč, taky mi nic nechtěli říct. Jenom se na sebe divně koukali. A když jsem jim pak řekl, že bych chtěl být taky ninja jako oni, abych mohl ochránit lidi, jako teta Nige, tak se hrozně naštvali. Tatínek se mračil a maminka plakala.“
Slzy se uklidnily a chlapec teď mluvil zřetelně. Smutek nad zesnulou tetou vystřídal hněv na vlastní rodiče, kteří mu nechtěli umožnit stát se ninjou.
Pokud jenom kvůli jeho onemocnění, byl to dost přízemní důvod. Aspoň podle Kyoudou. Vždyť začal dostávat lepší léky. On sám se zlepšil v samoléčení. Kdyby o něm nevěděla, že je jiný, nepoznala by to na něm.
Pohled se jí stočil na jeho chromou ruku. Ušklíbla se.
Skoro.
„Takže jsi jim řekl, že chceš do akademie?“
Keitaro chytil oběma rukama pevně lano od houpačky a s načuřelým výrazem se odrazil.
„Jo,“ zamumlal, když prolétával nad hlavou Kyoudou. „V mým věku tam začínají chodit všichni. Všichni ze hřiště už jsou tam zapsaní. Všechny děti už něco umí. Ale já kromě léčení neumím nic,“ nafoukl tváře.
Kyoudou si povzdechla.
„Vždyť léčení je přece super. Můžeš si vždycky pomoct. Anebo pomoct i někomu jinýmu. Kdybych mohla, taky bych se ráda naučila léčit,“ pousmála se na něj.
„A proč nemůžeš?“
Kyoudou se podívala na svou ruku a poškrábala se na hlavě.
„Mně by to moc nešlo.“
Keitaro na ni hodil z houpačky zkoumavým pohledem a pak chápavě zakýval hlavou.
„No jo vlastně, ty seš taky postižená. Jako já.“
Kyoudou pokrčila rameny a usmála se na něj.
„To ale neznamená, že jsme špatní a zasloužíme si míň, než ostatní.“
Keitaro se na ni zamračeně a zkoumavě podíval. Asi moc nerozuměl tomu, co se mu snažila říct. Nevadí. Aspoň ze sebe neudělá ještě většího blbce.
„Hele…takže když jsme stejní…“ Keitarův hlas se najednou změnil a Kyoudou přeběhl mráz po zádech. Tohle se jí nebude líbit. Určitě se jí to nebude líbit.
Keitaro se zazubil. „Tak to bys mě třeba mohla učit ty!“
Kyoudou si málem prokousla jazyk.

Poznámky: 

Tuhle kapitolu měla prvně psát Shina sama, ale kvůli jistým komplikacím jsme si ji rozpůlily.
Takové intermezzo, v jehož duchu se teď budeme pár týdnů pohybovat.

Není to tento týden nic moc, ale obě se Shinou toho teď máme nad hlavu a potřebujeme si odpočinout. Proto je možné, že další týden žádná kapitola nevyjde. Musíme se od FaFu na chvíli oprostit a zaměřit se teď na něco jiného.
Ale možná nás něco osvítí a příští týden tu budeme opět jako na koni. Kdo ví? Jen abyste případně nebyli překvapení.
Děkujeme za pochopení.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-07-13 20:21 | Ninja už: 2683 dní, Příspěvků: 3005 | Autor je: Metař Gaarova písku

Aká milá kapitolka Úpa boží!!! Tak Kyoudou bude robiť opatrovateľku, nečudujem sa, že je vyšišená, keď nemá skúsenosti a s Keitarom sa veľmi nestretávala. Hmhm, na akú misiu sa manželia Hjúgovci vybrali? Čo je také dôležité, že problematického Keitara museli zveriť svojej študentke? Puzzled Domček je určite veľmi útulný a Hin všetko nachystala. Keitaro síce slušne pozdravil, ale vidno, že nie je vo svojej koži Sad Ach jaj, tie narutovské hojdačky sú ako psychoterapie. Kyoudou si spomenie na svoje detstvo a útrapy, keď dospelí len všetko zľahčujú a odkladajú na iné časy. Tiež na spoločné tréningy a Keitarovo dožadovanie sa odpovedí. Detská duša je ale prirodzene zvedavá, čas si treba nájsť. A metóda zblíženia je na svete Jump! „Co děti nejvíc chtějí? Aby se s nimi nezacházelo jako s dětmi.“ A malý sa rozobral z melanchólie a reaguje: „Pořád mi říkají, že něco nemůžu,“ posmrkl a utřel si sopel do hřbetu ruky. „Nebo mi neříkají nic.“ Všetky ťažoby a traumy zo seba vyžaluje. Dvaja chromí si padli do nôty, spoločné trápenie zbližuje. Veru: „To ale neznamená, že jsme špatní a zasloužíme si míň, než ostatní.“ A Keitaro sa konečne vytešil, má novú kamarátku Jump!


Vydarené intermezzo Kakashi YES Prídem posvietiť a osvietiť hihihi Však ako budete naladené, tak už dajako vydržíme, a nech sa darí v tom, čo potrebujete riešiť Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Ne, 2019-07-14 22:07 | Ninja už: 5954 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Milá senpai-sama, děkujeme ti za krásný a povzbudivý komentář, který nám tentokrát opravdu zvedl náladu. Děkujeme i za poznámku, hold někdy se člověk přehlídne Laughing out loud.
Další týden uvidíme, jak na tom budeme. Je to pro nás se Shinou teď dost těžké období a na Boj nějak není energie a asi ani chuť. Nechceme to proto tlačit na sílu, protože víme, že si zaslouží víc.
No, třeba nás fakt popadne nějaká překvapivá pozitivní energie, ale nechceme raději nic slibovat. Z toho jsme se už ponaučily.
Ještě jednou díky a nashle u dalšího dílu Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Ne, 2019-07-14 22:12 | Ninja už: 5645 dní, Příspěvků: 2348 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Ahoj holky, v sobotu se stejně nebude vydávat, jedu pryč, takže si v klidu můžete dát jednou oraz a nasbírat síly, nikdy není dobrý se do psaní nutit Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...