Žánr

Bylo nebylo, v nejsevernější části Ohňové Země, kde medvědi dávají dobrou noc a kde vodky je vždy hojnost, žila byla pilná a milá dívenka jménem Hinata. Od rána do soumraku dřela, protože ji k tomu nutila její zlá macecha Temari. Temari si vzal teď už stařičký Hinatin tatínek Shikamaru poté, co zemřela Hinatina maminka. Temari ještě měla svou vlastní dceru Neji, která se celé dny jen flákala. A tak to chodilo den co den.

Následující týden byl skutečně tvrdý pro celou čtveřici. Museli se chovat normálně i s vědomím, že Píseční pátrali po vrahovi jednoho z jejich velitelů. Nouzu zjistil, že se zřejmě jednalo o uprchlého Písečného zločineckého ninju, který byl loutkářem. Přesto se všichni měli na pozoru, jelikož byli ninjové z cizích zemí, tudíž nedůvěryhodní. Tayuyu by hned zabili, protože byla v minulosti Orochimaruovou strážkyní, který zavraždil jejich vůdce, Čtvrtého Kazekageho. Přetvářka jim dala hodně zabrat.

Tribuny bzučely živým hovorem, smíchem a nadšeným očekáváním. Davy lidí – ninjů i civilistů – se tlačily úzkými uličkami. Část příchozích spěšně usedala do v řadách rozestavených sedaček, ostatní se hrnuli do oddílu na stání, kde se nakláněli přes zábradlí a zvědavě nakukovali do obrovské kruhovité arény pod sebou.

„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.

Hlava ho bolela jako střep, když se líným krokem ploužil ke cvičišti. Ranní vlhkost se mu srážela na vlasech a stékala po krku až dolů na záda.
Ošil se.
A zrovna dneska to musí být povinný. Protože tam budou všichni. Zahořklej zm*d, úchylák, vocas a paralýza. A taky kráva.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.

Po Itachiho návratu v úkrytu nebyla chvilku klidu. Vůdce sice působil, jako by se ho zrada netýkala, a přestože Konan vypadala jak vytesaná z kamene, oči plály oběma. A sice takový rozzuřený pohled Rinneganu nepůsobil dvakrát přívětivě, všichni nervózně pokukovali po Konan. Hidan by si jindy neodpustil poznámku, ale tentokrát poslušně mlčel. Smrti se nebál, ale bolest pro nic za nic taky nevyhledával. Nebyla v tom žádná radost, když trpěl sám.

Byla to nádherná místnost. Obložení z ebonitového dřeva s motivy květin, barevné koberce a polštáře, dvě malé fontánky a stůl vykládaný slonovinou. Místnost, která měla za úkol návštěvníka ohromit a umožnit jejímu majiteli jednat z pozice autority a síly. Shikamaru tomu moc dobře rozuměl, právě proto se snažil přesvědčit vesnickou radu, aby mu na něco podobného dala peníze.
Na rozdíl od Oblačné to neudělali.

Ve společenské místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Bratři z klanu Senju seděli na dvou proutěných křeslech, Megumi seděla na pohovce naproti nim, za ruku držela Mito, která stála za ní a jakoby ji dělala tělesnou stráž. A Uchiha Madara se opíral o trám dveří, které vedly do kuchyně.
Slyšeli jak si andulky čechrají peří.
A jak zlatí kapříci šplouchají venku v jezírku.
„Tohle už byla sedmá,“ započal Tobirama, „začíná to být alarmující,“
„A předtím to nebylo alarmující?“ odsekla Megumi.

Opíral se zády o kmen bytelného jasanu a se zájmem pozoroval bojový tanec na palouku před sebou. Na zádech ho chladil pot a v puse převládala nepříjemná pachuť špatně udělaného onigiri. Se znechucením kousl do poslední koule a její zbytek odhodil do keře opodál.

„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.

Ino stála před posuvnými dveřmi, které vedly do otcovy kanceláře. Doslova tupě zírala na tmavé těžké dřevo zdobené papírovými panely, na nichž byl inkoustem nakreslen ledňáček létající nad zamrzlým jezerem. Emoce. Otcova smrt v ní zanechala pořádnou ránu na duši. Nejenom, že se jako přímá dědička musela zúčastnit všech klanových schůzek, ale zároveň na ni padla povinnost starat se o květinářství, kde u každého květináče a každé rostlinky cítila jemný závan otcovy přítomnosti.

Po dlouhé době ucítila Tou Šišku, který se probudil ze svého denního spánku. Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Akamaru zoufale zavyl. Boj kolem se zastavil.
„Rychle utečte!“ varovala je Hinata a uskočila zpět. Akamaru kníkal a kousal si nohu. Kiba ho zvedl do náruče a utíkal. Písek zčernal. Dívka zůstala uvězněna uprostřed hemžení. Ošívala se. Metala kolem sebe jutsu jako šílená. Její kolega jí vyrazil na pomoc, ale rychle se stáhl.

Chuuninská zkouška

Minula zima a s ní Akiřiny sedmé narozeniny. Ještě před měsícem a půl se učila Yajirushi, Bleskový šíp, a nyní zbýval jen den do Chuuninské zkoušky.
„Nepůjdeme se proběhnout do lesa?“ navrhoval Shiro. „Třeba zase najdeme nějakýho banditu, co v lese zabloudil, a pořádně ho vystrašíme!“ Vzrušeně mrskal ocasem.
„No, zní to skvěle, ale dneska ne, Shiro. Nějak se na to necítím,“ odpověděla Akira sklesle.

Když se vrátil zpátky do úkrytu, přivítal ho znovu Kakuzu, pokud se to přivítáním nazvat dalo. Podrážděně se na něj mračil, a když ho chtěl Sasori obejít, pevně ho popadl za ramena. Sasori už málem frustrovaně zavyl do nebes. Měl toho tak akorát. Co to se všemi bylo, proč po něm pořád někdo chmatal a chtěl ho zabít nebo zradit nebo otrávit-

Mohutně si povzdychl. Maskovaný ninja to nebral jako cokoli hodného povšimnutí.

Neji se rychlými kroky vzdaloval z tréninkového prostoru. Jeho obočí bylo stažené a ruce napjaté. Jeho krok byl ale pevný – a taky rychlejší než obvykle. Dnes se obzvláště nemohl dočkat toho, až bude doma. Přesto ho tentokrát do domku s terasou a pelargoniemi v oknech, který se během let stal jeho domovem, nelákal ani Hinatin laskavý úsměv ani veselé brebentění jeho syna.

Skrytou Písečnou navštívila již několikrát. Vlastně tam směřovalo nejvíc jejích diplomatických misí, což pro ni představovalo výhodu. Znala dokonale cestu mezi Konohou a její spřátelenou vesnicí. Díky tomu mohla určit trasu, která sice byla delší, ale dala se zvládnout v kratším čase díky příznivějšímu terénu. Většina si musela poklepat na hlavu, když se vydali zcela jiným směrem než zbytek týmů prošlých první zkouškou. Kiba jí zprvu také nevěřil, ale pak zmlkl.

Koleno chlapce bylo škaredě odřené. Kůže z jeho povrchu byla stržena a okraje rány byly rámovány jejími cáry. V odřenině se jako láva v jícnu sopky zuřivě hromadila krev smíchaná s pískem a drobným štěrkem a hrozilo, že každou chvíli přeteče.
Když malý chlapec rozeklanou ránu na svém koleni pozoroval, namísto slz se v jeho očích zračilo jen zamračené odhodlání.

Díl dvaačtyřicátý – Bít se za lásku přináší dorty

S na hony vzdáleným pohledem seděl vysoko na větvi, levou nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudníku, kdežto druhou nepravidelně komíhal ve vzduchu. Zády se opíral o kmen stromu, v jehož koruně si dopřál přestávku na jídlo zakoupené v nedaleké, malé, přátelské vesnici.

„Zabili velitele místních ninjů.“
„Cože!?“ Vytřeštila Tayuya ráno oči, když jim Enza sděloval novinu.
„Je toho plné město. I když se to Píseční snaží ututlat, dostalo se to ven a je z toho hotový pozdvižení. Obzvlášť proto, co se stalo nedávno se Čtvrtým Kazekagem, což Píseční neberou na lehkou váhu.“
Čtveřice si vyměnila pohledy, když k nim přistoupil Ikehara se znepokojeným výrazem v jeho postarším obličeji.

Reiko už chybělo k poli jen pár desítek metrů. Musela jen projít malou zalesněnou oblastí mezi loukami a poli. Byla na sebe pyšná, řekla mu, že při něm bude stát. Najednou se zarazila. Naježily se jí chloupky na rukou. Tasila svou zbraň, kterou nosila u pasu.