Sen v noční můře

Zprudka se posadil, celý zmáčený potem. Oči ho pálily, jako by celou noc nezamhouřil oka, ač opak byl pravdou. Ve skutečnosti spal dobře, ani jedinkrát se neprobudil, což se mu dlouho nestalo. A přesto si vůbec nepřipadal odpočatě.
Zavřel oči. Bylo mu zle.

Čekal, až se mu trochu zklidní nervy, až se mu vrátí pravidelný dech a odezní ta bolest hlavy.
Bolest hlavy? Proč?
Jak se mu navracely smysly a opouštěly ho poslední zbytky spánku, uvědomil si, že ho opravdu nepřirozeně pobolívá hlava. Zvedl ruku – proč se třese? – a sáhl si na čelo. Vyděsilo ho, jak rozpálené je. O kousek níž nahmatal kus látky, obvaz přes oči, no ano, už si vzpomínal. Proto to pálení v očích, to nesnesitelné bodání v hlavě. Proto měl co dělat, aby otevřel víčka, proto mu zrak v odpovědi na každou z jeho nechápavých otázek ukazoval jen stále stejnou, neprostupnou temnotu, která k němu promlouvala zvuky ticha, nekonečnou neslyšnou písní, co v jeho uších nabírala podoby bolestivých výkřiků jeho blízkých, jejich zoufalého pláče, zvuků trhajících se shoji a křížících se ostří-…
Zvuků pomsty, které nedokázal umlčet.

Navzdory svým předsevzetím si vzal Itachiho oči. Po jedné jediné bitvě, krátce poté, co slíbil, že tak neučiní. Bylo to poprvé, co ho tělo začalo zrazovat a on prostě… zpanikařil. Vyděsilo ho, nakolik se mu zrak za tak krátkou dobu zhoršil, vyděsily ho rozostřené obrazy okolí a postav v jeho blízkosti.
V této chvíli si slabost nemůžu dovolit.
Ukáže bratrovi svou pomstu. Jeho vlastníma očima zažehne plameny ve vesnici, pro jejíž ochranu se Itachi vzdal své rodiny, svých přátel a blízkých, svého života. Společně se budou dívat, jak se svět, co je zradil, ztrácí v černém ohni, dokud nezbude nic než ponurý tmavý kráter v místě, kde oba vyrůstali.
To bude mým vykoupením.
Přinutil se vstát, slepě šátral po okraji svého lůžka. Konečně se postavil na nohy, ač mu připadaly podivně vratké a nejisté. Udělal krok, jeden jediný.
„Madaro?“ otázal se temnoty kolem sebe. Odpovědí mu bylo jen dobře známé ticho. Přesto by dal krk za to, že tu maskovaný muž někde je, že ho pozoruje, že čeká, jak se jeho mladší soukmenovec zachová. To by mu bylo podobné.
A možná už taky začínáš být paranoidní.
Ztěžka se posadil zpátky na postel, příliš unaven, než aby se o cokoli pokoušel. Hlava se mu točila a dobře věděl, že za to nenese vinu jen vyčerpání a zranění.
Už dávno zavřel oči před jakoukoli afekcí okolí, neboť jeho celoživotní cíl ležel pouze v temnotě.
Ironické, že nyní přišel o zrak, byť jen na krátko.

Před pár minutami je spatřil. Snil o nich. O Itachim, matce a otci, o svém klanu. O rodině, o níž ho Konoha nemilosrdně připravila. Není tedy v právu, ne-li povinen, zajistit, aby se jim dostalo spravedlnosti? Jak před nimi dokáže na samém konci stanout, pokud se ani nepokusí očistit jméno Uchiha, na něž bylo po mnoho let pohlíženo s opovržením a nedůvěrou? Pokud své rodině vrátí čest jen tím, že zničí svět takový, jaký jej znali, může mu to kdokoli zazlívat?

Ve snu utíkal, sotva popadal dech. Před ním se rozprostírala rozkvetlá louka prozářená hřejivým sluncem přicházejícího léta. Byl opět malým klukem. Sledoval záda svého bratra, vzdalovala se víc a víc a jemu už docházel dech, nemohl ho dostihnout. Volal jeho jméno. Vlastní hlas však neslyšel, ztrácel se v protivětru, který rozezníval trávu a koruny stromů svou šumivou písní a připravoval ho o poslední síly.
A pak se před ním země rozevřela a on padal a padal a Itachi běžel dál a dál, až se mu nadobro ztratil z dohledu.

Přišel o všechno.
O kolik by mohlo být snazší, kdyby byl sám už od začátku? Pak by snad dokázal odpouštět, dokázal by se smát a vážit si každého přátelství. Tak jako Naruto. Snad právě kvůli tomu, že míval všechno, zřetelně cítil křivdu, které se na něm svět dopustil. Záviděl ostatním dětem na akademii, že měly stále svou rodinu, přál si, aby i ony zakusily, nakolik bolí o ni přijít. A ač věděl, jak pošetilé a nespravedlivé jeho smýšlení je, svým černým myšlenkám se nedokázal ubránit. Proč mají všechno, když já o vše přišel? Proč jim vše zůstalo, když já všechno ztratil?
Kdysi byl schopen lásky. Nade vše miloval svůj klan. Své rodiče. A bratra. Vzpomínka na všechny ty city, které ho kdysi prostupovaly, byla příliš silná. Už nezbyl nikdo, kdo by tuto lásku mohl opětovat. A tak zahodil rodinu, kterou si pomalu začínal vytvářet s Týmem 7 – jen aby pomstil tu starou, tu, co nadobro zmizela a už nikdy se mu nevrátí. Přinutí ostatní, aby trpěli tak, jak trpí on. Pak svět pochopí,… jak silná je jeho nenávist.

Listová za mír zaplatila jeho osamělostí. Pokud se Itachi kdy dopustil jediné chyby, bylo jí to, že svého malého brášku nechal naživu. Komu by Uchihové chyběli, kdyby nebylo Sasukeho? Jeden den tu poklidně pobývali, nejmocnější klan vesnice, a nazítří byli pryč, zmizeli jako rosa za parného poledního slunce a zůstaly po nich jen prázdné domy a těžké ticho v ulicích jejich čtvrti, jindy plných hlasů. A jediný chlapec se srdcem v troskách, srdcem, které jeho rodná vesnice vědomě roztříštila na kusy.

Ano, co je jediný klan proti světovému míru, klan, který byl tak jako tak dlouhé roky trnem v oku? Na druhou stranu… Co je mír ve světě, na němž vám už pramálo záleží, neboť v něm nežije nikdo z těch, koho jste milovali?
V takovém případě,…

…jak mám dál žít? A proč bych měl? Pro co?
Byl unavený, příliš unavený. A přitom by stačilo prostě přestat utíkat, přestat se bránit.
Pak by všechno skončilo.
Neboť pro něj nebyla naděje. Neměl budoucnost. Vždyť čas od času přišly okamžiky, kdy ani on sám sebe nepoznával. V jisté chvíli začal žít život někoho jiného. Život cizince, který mu nesmírně rozuměl a který chápal jeho pocity, …ale jehož činy se mu nezamlouvaly.
Alespoň zpočátku.
Postupem času se on a cizinec stali jedním.
A nadaný shinobi z Konohy, kterým býval, se změnil ve zlomeného muže, kterému nezbylo nic než prázdné jméno prokletého klanu, co už dávno neexistoval.

Cítil, jak ho přemáhá smutek. Snad to bylo následkem fyzické bolesti, kvůli níž se cítil tak bídně a znaveně.
Alespoň to si namlouval.
Znovu ulehl. Třeba se věci projasní, až si pořádně odpočine. Až přejde ta bolest hlavy, ta tma v jeho otevřených očích a… to všechno.

Scenérie ho do sebe vtáhla téměř okamžitě.
Zpočátku vůbec nevěděl, kde se nachází. Stál uprostřed jakési ulice, děsivě povědomé a zároveň podivně cizí, jako vzdálená vzpomínka s nějakého jiného života. A pak za sebou uslyšel dobře známý hlas a uvědomil si, kde se nachází.
„Sasuke!“
Konoha.
„Tak tady jsi! Neříkali jsme, že sraz bude přímo před Ichiraku?“
Znovu v Konoze. Je to dobře? Špatně?
„Sasuke?“
Cítil se tu nemístně. Nepatřil sem.
„Sasuke!“
Přinutil se věnovat pozornost osobě před sebou, která si i jako prostý snový výplod jeho znavené mysli evidentně zachovala veškerou otravnost svého originálu.
Naruto mu mával rukou před obličejem, dožadujíce se jeho pozornosti.
„Uvažuješ o nekonečnosti vesmíru, nebo co?“
„Co tu dělám?“ zeptal se Sasuke na rovinu toho oranžového bludu před sebou, aniž se na něj vůbec podíval. Rozhlédl se kolem sebe. Tahle krajina, ty domy… Všechno vypadalo stejně, jak si to pamatoval. Skutečně se ocitl v Listové. Zaplavil ho pocit nostalgie, které se nedokázal ubránit.
V té chvíli mu nedošlo, že právě ta nezměněnost je důkazem toho, že pouze sní – Konoha tak, jak ji znal, byla přeci po útoku Akatsuki zničena, a tedy zcela přestavěna. Teď už by tam nepoznal jediný dům, jedinou ulici.
„Stojíš tu jako solný sloup a zíráš do blba, to děláš. Tak pojď už, Sakura-chan a Kakashi-sensei na nás čekají.“
Naruto vykročil napřed a Sasuke ho po chvíli váhání následoval. Prohlížel si záda jediného přítele, kterého kdy měl. Ten pohled mu byl cizí. Jednak proto, že ho tak dlouho neviděl, jednak kvůli tomu, že většinou kráčeli společně, bok po boku. Anebo to byl Sasuke, jehož záda Naruto pronásledoval.
Mladý Uchiha proklínal nejistotu, kterou cítil, jak procházeli rodnou vesnicí. Proklínal se za to, že mimoděk stáčel zrak k zemi, kdykoli někoho míjeli.
Nemáš se čeho bát. Nemáš se zač stydět. Není tu nikdo, komu by ses musel zpovídat. Ne mezi živými, ne zde v Konoze.

Všechno tu působilo tak skutečně. Mnohem opravdověji než ten sen o Itachim před pár okamžiky. Je i tohle sen? Zprvu měl za to, že ano, ale teď už si tím nebyl tak jistý.
Všechny ty vůně, co už tak dlouho nepocítil. Všechny ty hlasy, slévající se v jeden jediný, který neodmyslitelně patřil k jeho dětství. Ten důvěrně známý ruch, tolik rozdílný oproti ponurému tichu, které mu dělalo společníka poslední roky. Svěží vánek prosycený teploučkým sluncem, štěbetání ptáčků, tak známá, poklidná scenérie. Cesty vyšlapané nespočtem nohou, které už dávno zakryly otisky jeho dětských bot.
Byla tohle skutečnost?
Naruto nadzvedl záclonku stánku a Sakura s Kakashim, kteří už seděli v Ichiraku, se po nich ohlédli.
„No to je dost,“ přivítala je Sakura, a jakmile se Naruto usadil mezi ní a Kakashim, přišoupla se ke kamarádovi židlí, čímž jasně zdůraznila volné místo po své levici. Střelila po Sasukem výmluvným pohledem a ten se pobaveně usmál. Evidentně se za ty roky nic nezměnilo.
Proč se sakra culíš, ty tupče?
„Kde jste nechal plášť Hokageho, Kakashi-sensei?“ zeptal se Naruto rozjařeně svého učitele. Kakashi ho beze slova poctil otráveným pohledem, který Naruto odměnil rošťáckým zazubením.
Sasuke pocítil, jak se v něm vzedmul jakýsi dávno zapomenutý pocit. Byla to emoce, která příjemně hřála a kreslila mu ve tváři úsměv, jež nedokázal zaplašit.
Jako v transu přijal mísu teploučkého, voňavého rámenu. Kdy ho vlastně jedl naposledy?
Pocítil v ústech známou chuť a-… Nic moc, bez tohohle by se klidně obešel. Jak to může Naruto pořád jíst?
„…stál tam uprostřed ulice a koukal do blba,“ vykládal právě Naruto Sakuře, která po Sasukem po očku pokukovala.
Sasuke si s nelibostí uvědomil, že mluví o něm, a Narutova poznámka ho zároveň znovu vrátila do reality. No, když už tu měl sedět a na zdař bůh se cpát rámenem, mohl by se alespoň pokusit něco zjistit.
„Jak skončila válka?“ zeptal se svých bývalých kolegů, za což ho všichni tři poctili nechápavými pohledy.
„Válka?“ opáčil zmateně Naruto. „Nemám šajna, o čem to blábolíš.“
Bude to tedy muset zkusit jinak.
„Co se stalo s Orochimarem?“ zabloudil Sasuke raději dál do minulosti.
„Orochimaru?“ Naruto chvíli pátral v paměti. „Jo, ten slizoun z Chunninský zkoušky. Co že sis na něj zrovna vzpomněl? Pokud vím, Anbu ho našli a zajali dřív, než stačil cokoli podniknout – bůh ví, co měl vlastně v plánu, podivín jeden. Ne, sensei?“
Kakashi přikývl a cosi dodal.
Další slova už však Sasuke neslyšel.
Orochimaru byl zajat před lety. Může tedy usuzovat, že v této chvíli je už… mrtev? Ale pak… Co jejich setkání? Prokletá pečeť? Smrt Třetího? Jeho odchod z Konohy a… a…
To všecko?
Pokud se nic z toho nestalo… Co se tedy přihodilo? Je v Listové. Znamená to, že nikdy neodešel? Ale v tom případě… Co pomsta?
Co Itachi?
Naruto se pohodově ládoval rámenem, před sebou už několik snědených misek. Vše působilo jako za starých časů a Sasuke opět pocítil přítomnost toho hřejivého pocitu kdesi v prsou. Záchvěv nostalgie bolel víc než jakékoli projevy nepřátelství a zklamání, které očekával. Na ty byl připraven, proti nim se dokázal obrnit. Snad by se dalo i říct, že už na ně byl zvyklý natolik, že pro něj neznamenaly nic víc než jakési ujištění, že jiná cesta než tato už před ním neleží.
Co se stalo, že tu všichni poklidně jedli, jako by zažívali cosi zcela běžného?
Anebo spíš… Co všechno se nestalo?
Sasuke se přinutil zvednout zrak k obsluze. Známý stařík jeho pohled zachytil a usmál se. V jeho očích orámovaných větším množstvím vrásek, než si Sasuke vybavoval, byla pouze vlídnost a zájem. Ani stopy po nenávisti nebo opovržení.
Všechno je jako kdysi. Nikdy jsem neodešel. Nic se nezměnilo.
Jsem znovu v Konoze.
Zpátky tam, kde…

„Sasuke-kun? Jsi v pořádku?“ šeptla mu Sakura. Ve tváři se jí zračila opravdová starost.
Na ten výraz už zapomněl.
„Musím na vzduch,“ řekl nejistě, tónem, který nepoznával, s pochybami, zda ta slova vůbec zazněla z jeho vlastních úst. Rychle vykročil na ulici a spěšným krokem se vydal pryč.
Lidé se po něm dívali, snad zaujati výrazem jeho tváře, ať už byl jakýkoli. Jak dlouho je tomu, co viděl v něčích obličejích tolik zájmu a starostí jako teď? Poslední roky strávil obklopen shinobi lačnícími po moci, ženoucími se jen a jen za svými vlastními cíli. Ale tady? Viděl prostou starost a ta mu naháněla strach, nevěděl, jak s ní naložit.
Je tohle svět, který jsem si předsevzal zničit?
Proč se všichni tváří tak laskavě? Proč už mě neposlali pryč, proč mě nevyženou?
Stále čekal, že ho každou chvíli někdo zastaví, že ho někdo pozná. Čekal, až ho za rameno popadne čísi silná ruka a prudce jej otočí k sobě. Jakmile obyvatelé vesnice zjistí, že je nebezpečným nukeninem, budou si přát být od něj co nejdál. A pak už je jen otázkou času, než přijdou Anbu, aby ho zajali s cílem vypáčit z něj něco o Akatsuki. A poté? Uvězní ho? Zabijí? Ocitne se zpátky v té nicotné temnotě, obklopen lidmi, a přesto sám, v temnotě, kde mu společnost dělají jen vlastní myšlenky?
Nebyl připraven bojovat. Ne teď.

„Sasuke?“
Znovu ten hlas Nebyl skutečný. Nemohl být.
Sasuke se zastavil. Neuvědomil si, že už skoro běžel. Schoval své rozpoložení za masku, jako už tolikrát, a otočil se.
I Naruto zůstal stát, pár metrů od něho. Čekal.
„Nejsi skutečný,“ řekl mu Sasuke. Na jeho rtech byl úsměv, ač v černých očích nebylo po veselí ani stopy.
Naruto na něj jen mlčky hleděl.
„Tohle všechno…“ Sasuke zvedl ruce a poukázal na celou Konohu. „…je jen sen. Já tu nejsem.“
Naruto se rozpačitě usmál. „Já vím.“
„I ty jsi jen sen.“
„Jo.“
„Proč?“
Naruto pokrčil rameny. „Dobře víš, že na tohle filosofování jsem nikdy moc nebyl.“
„Jsi výplod mé fantazie. Část mé mysli, co se bůh ví proč zhmotnila do podoby tady toho všeho,“ řekl Sasuke a nevesele se zasmál. „Takže bys pro jednou mohl prohodit něco chytrého.“
„Podle téhle tvé logiky ti nemůžu říct něco, co sám nevíš.“
„No vidíš. To mělo jistou myšlenku.“
„Vrať se,“ vyzval blonďák ztraceného přítele.
Uchiha si povzdechl. „Zase tahle písnička? Musíš být i ve snu pořád stejně otravný?“
Jeho starý kamarád se zazubil. „Jo.“
„Zmiz už.“
„Až slíbíš, že se vrátíš.“
„Kam?“
„Domů.“
„Nemám domov.“
„Konoha je tvým domovem. Vždycky bude.“
„Nepřijali byste mě.“ A já bych nepřijal vás. Ne při vší té krvi, co má Konoha na svědomí. Ne při krvi mého bratra, kterou stále cítím na rukou.
„Já ano.“
„Hahaha! Pochybuji, že na tvém názoru nějak zvlášť sejde.“
„Nejde jen o mě. Sakura-chan a Kakashi-sensei to cítí stejně. A ostatní-…“
„Ostatní mě chtějí vidět mrtvého.“
„To není-…“
„Ale je. Dobře víš, že mám pravdu. Tak už zmiz. Nemám, co bych ti víc řekl.“
„Jsem tvůj sen. Můžeš mi říct cokoli.“
Ale k čemu by to bylo, když tu nejsi?

Na druhou stranu… Není sen od toho, abychom mohli zažívat události, jež se nikdy nestanou skutečností? Abychom mohli říct to, co se v opravdovém životě nikdy pronést neodvážíme?
Krom toho… copak celý jeho život není velká noční můra? Co Itachi zabil jejich rodiče, ocitl se Sasuke v temné propasti, z níž nebylo úniku. Ze všech stran obklopen černočernými stěnami, které občas jako by se smršťovaly a přibližovaly, snažíce se ho rozdrtit.
A později už si ani nepřál uniknout.
Vzácně shůry pronikaly sluneční paprsky. Promlouvaly o přátelství a naději. Nabízely mu jinou cestu, plnou citů a radosti.
Tak zavřel oči a ukryl se hlouběji do stínů.
A ony nadobro zmizely.

Naruto čekal.
Sasuke se zhluboka nadechl. Svěží vzduch Listové mu pročišťoval hlavu, vánek ho hladil po tvářích a pohrával si s havraními vlasy šimrajícími ho po lících, známé zvuky jej laskaly po duši.
Na okamžik zavřel oči. A místo temnoty, kterou čekal, že spatří, za jeho zavřenými víčky po tolika letech znovu vykvetla zlatooranžová světélka probleskujícího slunce.
A on se dal do řeči.
Poprvé.
A naposledy.