Boj proti Osudu 90

„Musíš se na to pořádně soustředit. Na vodu ve vzduchu, která je všude kolem tebe. Na to, jak vibruje. Zavři oči a představ si jednotlivé kapky, jak neuspořádaně kmitají. Máš to?“
Keitaro se zhluboka nadechl a zavřel oči. Už dvě hodiny ho Kyoudou mučila přípravou na mizu bunshin a on začínal být frustrovaný. Voda, voda. Jak má vidět kmitající vodu? „Tak co, vidíš?“
„Ne,“ zabručel. Otevřel oči a natáhl nohy z tureckého sedu. Promnul si bolavá třísla a protáhl ztuhlá záda. „Myslel jsem, že mě naučíš nějaký jutsu. A pečetě. Jak mám dělat jutsu bez pečetí?“ nafoukl se.
Kyoudou, která seděla naproti němu, s úšklebkem zvedla obočí.
„Nečekal jsi přece, že všechno půjde hned. Že ne.“
Keitaro otočil hlavu na stranu, aby neviděla ruměnce na jeho tváři.
„Jasně že ne,“ zalhal.
Kyoudou se zasmála.
„Prvně se musíš naučit vnímat své okolí. Můžeš umět spoustu technik, ale když nebudeš vědět, co se kolem tebe děje a jak to funguje, bude ti to stejně k ničemu,“ mrkla na něj. Za ten den už asi po dvacáté. Keitaro měl pocit, že to dělá schválně, aby usadila jeho entusiasmus vlastní dospělou přetvářkou, ale neřekl jí na to nic.
„A k čemu mi bude vědět, jak a kde vibruje voda.“
Kyoudou se k jeho překvapení napřímila, předsunula jednu ruku před sebe a spojila ji v základní pečeť. Rázem na to se vedle ní začal vařit vzduchu – aspoň tak to Keitarovi připadalo – a viditelné kapky vody se spojovaly do větších a větších až úplně těch největších a začaly na sebe brát podobu, kterou tak dobře znal. Než stačil vydechnout, seděla vedle jeho Kyoudou kopie; k nerozeznání od originálu.
„Hustý,“ vydechl Keitaro užasle. „Proč mě nenaučíš tohle?“ vyletěl jako vlaštovka.
Kyoudou nechala svůj klon rozpadnout se zpět na vodu a vyplázla na Keitara jazyk.
„A o co se asi celou tu dobu snažím.“
Keitaro se nafoukl.
„Ne. Celou dobu se jenom soustředíme na vibrující vodu, kterou si mám představovat.“
Kyoudou na něj opět nadzvedla obočí.
„Ano.“
„To přece není učení mizu bunshin!“
Kyoudou zvedla i druhé obočí.
„Skutečně?“ na tváři se jí objevil úšklebek. „Víš co, udělám to ještě jednou a ty se na mě budeš strašně moc soustředit. Na všechno co dělám, dobře?“
Keitaro přimhouřil oči, ale kývl. „Ostatně,“ ušklíbla se, „to nejlepší vybavení na to přece už dávno máš.“
Keitaro na ni párkrát zamrkal, než mu došlo, co se mu snažila říct. Celé tváře mu zahořely a on se je bez úspěchu snažil schovat za svou malou dlaň.
Zavřel oči, aby se nemusel dívat na její pobavený obličej, a soustředil se na své nitro. Na chakru, o které věděl, že tam někde hluboko je. Na oči, do kterých se ta chakra čas od času provrtala. Na ten zvláštní pocit tlaku, který ho vždy málem dostal do kolen. Na krev, která se mu hrnula do hlavy s každým srdečním tepem víc a víc a víc, až žíly kolem očí naběhly a příval kyslíku otevřel příslušný chakrovod.
„Byakugan!“
Celé pozadí potemnělo a místo stromů a jezera viděl Keitaro pouze Kyoudou, jejímž tělem tekla ve speciálních cévách chakra.
„No vidíš, už ti to jde o moc líp,“ usmála se na něj. Keitaro k ní zvedl tvář, ale místo laskavých očí a úsměvu, který ho teď dost povzbuzoval, uviděl jen obrys lebky a v ní desítky modrých provázků. Na co potřeboval chakru mozek, to Keitaro nechápal. Celé jeho vylepšené vidění mu vlastně nedávalo moc smysl a někdy ho pěkně děsilo. Ale proč toho nevyužít, když už se s tím narodil?
„Snažil jsem se trénovat, co to šlo. Když jsou teď naši furt pryč, mám na to dost času,“ pokrčil rameny.
Všiml si, jak ramena Kyoudou poklesla, a ještě víc posmutněl. Nechtěl, aby ho litovala.
„Dostávají teď mise dost často,“ přitakala. Byla teď vlastně jediná, kdo s ním v nepřítomnosti jeho rodičů trávil čas. Takže moc dobře věděla, že jsou mimo vesnici víc než tři čtvrtky měsíce.
„Máma říkala, že je to potřeba. Že je teď nutný, aby chodili na mise oba. Že nestačí, aby chodil jenom táta, když se chceme mít i dál dobře.“ Snažil se tvářit, že to chápe, že tomu rozumí. Uvnitř ale vůbec netušil, proč museli být oba jeho rodiče mimo vesnici tak dlouhou dobu. A tak často. Proč ho tu museli nechávat samotnýho a nasazovat někde život, zatímco on si tu podle nich maximálně tak nudou ukousával nehty.
„Stýská se ti?“ Kyoudou seděla stále na stejném místě, jaké si našla před dvěma a půl hodinami. Nehnula se k němu ani o kousek blíž. Někdy Keitarovi chybělo objetí, pusa na čelo. Uložení do postele. Ale s Kyoudou si vypěstovali vzájemný respekt a tahle vzdálenost mu dělala dobře.
„Trochu,“ přiznal a zhluboka se nadechl, aby zahnal pocit pálícího hrdla třesoucího se rtu. „Štve mě, že jsou pryč tak moc.“
Kyoudou pokývala hlavou.
„Na druhou stranu máš ale zase možnost se v jejich nepřítomnosti zdokonalovat ve věcech, které by tě dělat nenechali,“ snažila se ho rozveselit. A vyšlo to. Keitaro se napřímil, byakugan stále aktivovaný, a na tváři se mu usadil odhodlaný výraz.
„Máš pravdu. Jdeme na to,“ povzbudil se a soustředil všechnu svou energii do očí a do pozornosti na Kyoudou, která opět poskládala základní jednoruční pečeť. Uviděl, jak se chakra nakupila v tenketsu v dlani i na hřbetu ruky, s největší koncentrací v druhém a třetím prstu. A jak tahle chakra začala jako magnet ovládat chakru v okolí, která byla přítomna v malinkatých kapkách vody. Keitaro je prvně neviděl, ale došlo mu to, jak se prvně nepatrné modré kuličky začaly skládat do větších a větších a ještě větších, jejichž jádra z chakry byla už tak velká, že je mohl snadno zpozorovat. Kapky se začaly vlivem chakry Kyoudou spojovat ve formu jí podobné a za chvíli už Keitaro viděl, jak vedle Kyoudou sedí úplně stejná holka. Jen chakrovody jí v těle chyběly.
„Takže takhle poznám, že je to klon a ne originál,“ zamumlal.
Oči ho začaly rázem pálit a Keitaro cítil, jak celé jeho tělo slábne. Zhluboka se nadechl a přestal se soustředit na chakru a tlak ve svých očích. Bolest jako by se rázem rozplynula a do jeho zorného pole se vrátil obraz zelených stromů v mlhovém oparu, modrého jezera a usmívající se Kyoudou, která si strčila pramen volných vlasů za ucho.
„Už víš, jak to dělám.“ Nebyla to otázka a to naplnilo Keitara až překvapujícím pocitem pýchy.
„Jo,“ zvedl bradu, „Už vím.“ Zazubil se na ni. „Je to strašně hustý,“ vybafl po chvíli. „Vždycky jsem si myslel, že svoji chakru pouštíš do okolí a ovlivňuješ tím molekuly hmoty. Ale ty ji používáš jako magnet, abys ovlivnila chakru, která je už dávno v okolí přítomna.“ Oči se mu rozšířily, zatímco pusa se nevěřícně otevřela. „To je o tolik lepší než akademie!“ zavýskl.
Kyoudou se zasmála a vstala ze země. Rychlým pohybem si otřela zadek od hlíny a přešla ke Keitarovi, kterému rozcuchala po ramena dlouhé hnědé vlasy.
„Můžeš svoji chakru pouštět do okolí a ovlivnit tak třeba hlínu nebo vodu. Vzduch. Oheň. Je to jednodušší, nemusíš se tolik soustředit. Ale zase..“
„Ti to sebere víc energie,“ přerušil ji Keitaro. Kyoudou přitakala.
„Přesně tak. Je to lehký, že se to člověk naučí hned. Ale pokud chceš být prozíravej a ušetřit vlastní chakru, není na škodu se naučit tohle,“ mrkla na něj.
Keitaro též vstal ze země a protáhl si tělo. Cítil se, jako kdyby mu někdo šlápl na všechny svaly v těle. Obličej se mu stáhl bolestí, když udělal dva kroky a ucítil třísla. „To rozchodíš,“ poplácala ho po zádech Kyoudou. Keitaro to nečekal a úder ho poslal o dva rychlé kroky dopředu. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu.
„Hej!“ obořil se na Kyodou. Ta na něj jen vyplázla jazyk.
„Vždy buď připraven. A čekej nejhorší.“
Keitaro zakroužil rameny a uklonil trup. Pak otočil tvář ke Kyoudou a zkoumavě se na ni zahleděl.
„Když v akademii učí jenom tu jednoduchou metodu, jak ses naučila tuhle?“
Kyoudou se pousmála a zvedla svou nefunkční ruku, kterou netekla žádná chakra. Keitaro si ji všiml, když měl zaktivovaný svůj byakugan. Pohled na černou ruku, kterou netekla oproti zbytku těla žádná modrá, vyvolal silný svíravý pocit kolem srdce a nutkání chytit se za vlastní, podél těla volně visící ruku.
„To Tai-sensei. Po té misi, která mi přetrhala chakrovody, mě dlouhou dobu učil v umění jednoručních pečetí. A taky v technice ovládání okolních molekul ne brutální silou, ale spíš…,“ zamyslela se.
„Po dobrým?“ navrhl Keitaro.
Kyoudou se zasmála.
„To, po dobrým. To je celkem trefný. Chtěl, abych měla možnost jednou použít opět silnější techniky, na které by jedna ruka normálně nestačila.“ Na chvíli se odmlčela. „Ne pro člověka s mými schopnostmi,“ dodala suše.
Keitaro se zamračil.
„Jak pro člověka s tvými schopnostmi. Vždyť jsi skvělá. Jsi už chuunin!“ vybafl Keitaro.
Kyoudou se usmála a poplácala ho po rameni, tentokrát jemně. „Díky, Keitaro, toho si moc vážím. Ale někdy prostě víš, že,“ polkla, „…že nemáš na víc.“
Keitaro zakroutil hlavou. Nechápal. Proč si myslela, že není dobrá? Vždyť to byla přece Kyoudou! Jeho učitelka!
Dřív než ale mohl něco říct, mu Kyoudou podala zabalenou svačinu a usmála se na něj.
„Pojď, ty můj učedníku. Je středa. Když sníš tohle, vezmu tě pak do Medúzy na lososa. A cestou se můžem zastavit za Nige.“
Keitaro s díky vzal balíček s onigiri a úsměv Kyoudou opětoval. Opar nad jezerem se začal zvedat a na obzoru se objevily vrcholky střech a naplnily ho zvláštním pocitem domova. Najednou mu už nebylo tak smutno.
„Tak jo.“