Tanec iluzí 16 - Nebezpečné hry

Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.
Sasuke se posadil a zády se opřel o útes. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, ostré hrboly jej tlačily do zad a oblázky na pohodlí také moc nepřidaly. Přesto si odmítal najít jiné místo.
Bezmyšlenkovitě zíral na zapadající slunce a vstřebával vzácný okamžik, kdy se nemusel mít na pozoru... Mořská hladina byla téměř klidná a pravidelně rytmické šumění malých vlnek Sasukeho celkem uklidňovalo.
Tak klidný, bezmyšlenkovitý okamžik... Který však náhle narušila obrovská vlna, která ho stáhla do ledových, mořských hlubin.
Mozek mu okamžitě začal pracovat na plné obrátky. Otevřel pod vodou oči a snažil se zorientovat. Jenže všude kolem viděl pouze malé kamínky a kalnou vodu. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Tělo začala pohlcovat panika.
Jeden kotrmelec. Druhý. Promáchl kolem sebe rukama.
Nic.
Co když se tu utopí?!
Ještě větší panika.
To přece...
Pořádně kopl nohama.
Musí se dostat na hladinu. Prostě musí!
Kopl jednou, podruhé...
A patou mu projela neskutečná bolest.
Trhl sebou.
Překvapeně zamrkal.
Stále seděl na oblázkové pláži, vodou téměř netknutý, jen paty mu líně olizovala mořská voda. Slunce již bylo za obzorem, jen za sebou zanechalo ohnivé mraky. Když by se člověk pozorně zadíval na oblohu, spatřil by večernici, první hvězdu.
To... usnul?
Sasuke se nechápavě rozhlížel kolem sebe, ale po zuřivě rozbouřeném moři ani stopy. Vše, co mu po tomto zážitku zůstalo, bylo zběsile bušící srdce, svíravý pocit na hrudi a rozbolavělá pata.
Svraštil obočí. Neměl pocit, že by usnul, to by se cítil malátně.
Genjutsu?
Že by on tak snadno spadl do genjutsu?
Divné.
Ten otupělý pocit spokojenosti, který ho tak zvláštně přepadl, byl ten tam. Najednou oblázková pláž ztratila své poklidné kouzlo a nadcházející tma jí spíše přidávala na zlovolné, nehostinné atmosféře. Stačilo by tvrdě usnout a nadcházející příliv by vykonal své.
Sasuke se otřásl.
Bohužel tu musel vydržet, dokud nedostane signál.
Nebo dokud mu nepůjde o život.

Daisuke obešel vědecký komplex v údolí a šel širokou, hojně využívanou cestou, která jej vedla víc a víc do kopce, až se ze široké cesty stala horská pěšinka, často využívána pouze horskými kozami.
Jakmile došel na vrchol, rozprostřela se před ním rozlehlá pláň, na které se do nebes tyčila observatoř. Přestože kulaté zdi pomalu obrůstaly popínavé rostliny, vypadala velmi zachovale. Daisuke ji s rozvahou obešel, ale neviděl nic podezřelého, a tak vešel dovnitř.
Vysokými obloukovitými okny do místnosti proudil nazlátlý svit zapadajícího slunce. Úplně vzadu se nacházelo točité schodiště, které vedlo do druhého patra. Předpokládal, že právě tam se nachází teleskop. Po obvodu zdí stály čtyři velké knihovny, které byly od sebe oddělené panely sahající od podlahy až ke stropu, na nichž slabounce zářila hvězdná souhvězdí.
Po pravé straně těsně vedle schodiště byl umístěn globus, po levé straně velmi blízko dveří stál masivní dřevěný stůl. Impozantní dojem umocňovaly různě velké planety zavěšené u stropu, které, stejně jako souhvězdí na panelech, slabě zářily.
Daisuke přistoupil ke stolu, na němž se válely různé pergameny, svitky i papíry s různými druhy výpočtů, znaků, čísel a slov, kterým nerozuměl. V knihovnách nalezl knihy týkající se astronomie, oceánografie, geologie a dalších vědních oborů, které ho fascinovaly.
První patro mu nenabídlo nic podezřelého, a tak vyšel do druhého patra, jehož jedinou dominantou byl teleskop a obrovský kulatý stůl s hvězdnou mapou. Zamyšleně obtahoval čáry spojující souhvězdí. Jaké to asi je, zkoumat vesmír, hvězdy a vše s ním společné?
Náhle se zlomil v pase a zařval.
Břišní dutinou mu projela nepopsatelná bolest a pokračovala až k páteři, kde se ještě znásobila. Jako by jím neviditelná entita prostrčila ruku a začala mu páteř drtit. Snažil se nepanikařit, ale nenapadlo ho jiné řešení než jen bolest prodýchávat.
Znovu zakřičel, když se bolest ještě zvýšila a pak... Zmizela.
Daisuke překvapeně zamrkal a narovnal se. Chvíli ještě ostražitě stál a čekal, jestli se nedostaví druhá vlna, ale...
Nic.
Až na stísněný pocit, který dostal, když se zadíval do temného kouta, se nic nestalo. Zadoufal, že je daleko natolik, že jeho křik nebyl v údolí slyšet. Jinak by mohli mít veliký problém…
S úzkostným pocitem se vyplížil ven.

Sai se vydal s Daisukem za vědecký komplex, kde se poté rozdělili. Daisuke vpravo, on vlevo. Obě cesty vedly vzhůru do hor, avšak jeho cesta, na rozdíl od té Daisukeho, nebyla udržovaná. Po pár prudkých zatáčkách se před ním objevily velmi opotřebované kamenné schody, na nichž se podepsaly přírodní vlivy. Stoupal stále výš a výš, až pomalu získával dojem, že jeho cesta snad nikdy neskončí. Stoupání na vrchol zakončila obrovská kamenná brána torii. Cesta ke svatyni byla lemována tradičními lucernami, na nichž bylo něco napsané ve starém, již dávno zapomenutém jazyce. Do svatyně samotné se markantně zakousl zub času. Co dříve bývala impozantní stavba, nyní zchátralo natolik, že si Sai skutečně netroufal vejít dovnitř. Střecha obrostla tmavě zeleným mechem a bylo s podivem, že stále drží pohromadě. Části zdí chyběly, červená barva na dřevěných panelech byla oprýskaná…
Zastavil se v prostoru pro návštěvníky, dál se neodvážil. Rozzlobit bohy bylo něco, co si do svých nechvalných zásluh rozhodně nechtěl připsat.
Chloupky na zátylku se mu postavily do pozoru.
Náhle uslyšel křik.
Po páteři mu proběhl mráz.
O pomoc volal dětský hlásek.
Ignoroval všechny své instinkty. Spěšně obešel svatyni a pokračoval dál za zvukem.
Volání o pomoc jej dovedlo k místu vedoucímu do kaňonu. Sai se povážlivě zastavil na hraně a podíval se dolů. Přímo pod ním bylo křišťálově čisté jezero.
„Tady!“ zavřeštěl hlásek.
Vpravo ze skály vyčnívala malá, velmi úzká plošina, na které stála vyděšená malá holčička. Se zoufalstvím vepsaném ve tváři se tiskla ke skalní stěně.
Saiova mysl začala pracovat na plné obrátky. K plošině nevedla žádná cesta. Předpokládal tedy, že tam holčička spadla.
Spěšně hledal nejlepší možnou cestu. Provaz u sebe neměl, a tak mu nebylo nic jiného než se spolehnout na své schopnosti. Horolezectví jen za pomocí chakry bylo čiré bláznovství. Nebylo tak jednoduché jako chůze po stromě či po vodě. Nepravidelný a drsný povrch skal, kdy se každým okamžikem mohl kus kamene začít drolit či se úplně odlomit, vyžadoval totiž velmi precizní manipulaci s chakrou a zkušený odhad. Mnoho členů ANBU při tomto tréninku zemřelo... Potřásl hlavou a vytěsnil nepříjemné vzpomínky. Na sucho polkl a začal soustředit chakru rovnoměrně do chodidel i dlaní.
Lehl si na břicho a pomalu se přesouval přes hranu. Když se chodidly dotkl skály, opatrně se vzepřel a odlehčil tak váhu. Pravá noha mu podklouzla. Zaklel a poupravil množství chakry. Jakmile si byl jistý, že ho nohy nezradí, velmi opatrně se sunul dolů. Ve chvíli, kdy se hrany dotýkaly pouze jeho dlaně, věděl, že jakmile se jednou rukou pustí, nebude cesty zpět.
Nádech.
Výdech.
Zvedl jednu ruku a dlaň položil na skálu. Chvíli tak zůstal, dokud si nebyl jistý a pak od hrany odlepil i druhou ruku.
Již nebylo cesty zpět.
Snažil se nemyslet na to, že pod ním byla několika set metrová hloubka a raději se soustředil na svůj cíl. Aby se k plošině dostal, musel nejprve sešplhat pár metrů dolů a pak se nějakým způsobem přesouvat vpravo.
Škrrrch.
Byl přesně na úrovni plošiny, když uslyšel, jak se od ní odlomil kus kamene.
„Prosím, pomoc,“ zakňourala holčička a obrátila na něj svou uslzenou tvář.
Jak se jí díval do očí, polil ho studený pot.
Teprve teď si uvědomil ten zvláštní pocit na hrudi a ječící instinkt, ať co nejrychleji vypadne pryč. Co nejdál od holčičky, která měla dlouhé černé vlasy, bledou pleť, bílé potrhané šaty a hlavně...
Neměla nohy.
To uvědomění, čemu teď nejspíš stojí v tváří v tvář, ho přimrazilo na místě. Holčička si toho všimla a tvář se jí zkroutila do nepřirozené grimasy. S děsivým, nelidským úsměvem vycenila špičaté zuby a rozplynula se.
Sai zaklel. Musel se dostat nahoru dřív, než ho plně ochromí šok.
Šplh vzhůru byl složitější než ten dolů. V polovině cesty se mu roztřásly ruce. Balancování chakry bylo čím dál složitější a několikrát mu dokonce podjely obě nohy.
Měl před sebou poslední metr. Soustředil se pouze na to, kam pokládá ruce i nohy, všechny další myšlenky vytlačil.
S vypětím sil se vyšvihl přes hranu a odplazil se od ní pryč. Ležel na zemi, mělce dýchal a srdce mu zběsile tlouklo. Roztřásl se, šok si vyžádal svou daň.
Namlouval si, že celé tahle situace byla pouze iracionálním výplodem jeho mozku a že to, co viděl, určitě mělo své logické opodstatnění.
I když na žádné nepřišel.
Spílal si za zbytečně vynaloženou námahu a plýtvání chakry. Teď mu nezbývalo nic jiného, než se pomalu přesunout ke svatyni a tam počkat na signál.
Slunce teprve zapadalo.

Sakura se schovala do jeskyně poblíž vědeckého komplexu. Netrpělivě přecházela sem a tam, jako šelma zavřená v kleci. Uplynuly teprve dvě hodiny. Slunko již ale zapadalo a svět se pomalu halil do tmy.
Byla nervózní.
Nevybrala si zrovna nejlepší místo na úkryt, necítila se v jeskyni dobře. A nešlo o to, že tam byla tma, zima a vlhko, nepohodlí jí nevadilo.
Šlo o pocit.
Atmosféru.
V navlhlém vzduchu totiž viselo něco těžkého, dusivého. Zlověstného. A ten pocit jí nepříjemně svíral žaludek...
Jako by sem něco nepatřilo. Měla pocit, že se v temných koutech líně převaluje těžký černý dým, ale pokaždé, když na místo posvítila baterkou, zmizel.
Zároveň ji zaplavoval pocit zmaru, odevzdání, beznaděje a samoty. Jako kdyby odsud neměla nikdy odejít...
Chloupky na zátylku se jí postavily do pozoru.
Otřásla se.
Najednou jí silně zatepalo ve spáncích. Náhlá ostrá bolest ji donutila pevně zavřít oči a sklonit hlavu. V uších jí začalo pískat. Zvuk neustále zvyšoval svůj tón, až získala pocit, že se jí zarývá do mozku.
„Ach...“
Klesla na kolena a prsty si vší silou mnula spánky.
Léčitelský instinkt byl ten tam.
A ten nepříjemný pocit, který jí před chvílí svíral pouze žaludek, se začal jako mráz pomalu rozlézat do nohou i rukou až po konečky prstů...

Yui se vrátila zpět do lesa. Našla si dobře schované místo, z několika stran kryté hustými keři a kmenem rozložitého stromu. Posadila se na zem zády ke kmeni, zkřížila nohy do tureckého sedu a zavřela oči. Snažila se nevnímat své prostředí a vytěsnit všechny myšlenky, které jí v hlavě nepříjemně vířily. Meditace byla jedna z jejích slabin. Nebyla příliš trpělivá, aby dosáhla kýženého výsledku.
Nakonec se jí to však povedlo.
Zvuky lesa umlkly a jediné, co cítila a slyšela, byl její dech.
Avšak...
Náhle s ní zacloumalo emocionální tornádo. V rychlém sledu ji zasáhl vztek, strach, naděje, sebelítost, odevzdání, pomstychtivost, uspokojení a krvelačnost. Uslyšela nářek, křik i šílený smích. A když zaslechla popěvek v neznámém, starodávném jazyce, zasáhla jí taková spalující bolest, že měla pocit, jako by jí někdo obrátil vnitřnosti a stáhl ji za živa
Ze všech sil se snažila meditaci prolomit. Vztekle praštila pěstí do kmene. Nová, fyzická bolest náhle přerušila vše ostatní.
Probrala se.
Prudce oddechovala a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Na žádné rozumné vysvětlení však nepřicházela.
Vtíravý pocit, že je něco špatně, nezmizel. Do plánovaného signálu zbývalo ještě mnoho času, a tak se rozhodla svůj tým pro jistotu zkontrolovat. Znovu zavřela oči, tentokrát proto, aby se mohla lépe soustředit.
Rozprostřela se před ní obrovská černá plocha, na které svítilo pět chaker, s její vlastní jich bylo šest. První dvě chakry byly relativně blízko u sebe – Sai a Sakura. Saiovo chakra se líně převalovala, viditelně slabší než na začátku mise, kdy si jeho otisk prověřovala. Avšak pomalu nabývala na síle. Zamračila se.
Proč zrovna on vyplýtval tolik chakry? A kvůli čemu? Zakroutila hlavou. Bude se ho muset na to zeptat.
Sakuřina chakra byla výrazná, i když se každou chvíli zamihotala.
Nejspíš důsledek pečetě Byakugou.
Chakra, která se nacházela dál od té Saiovy, patřila Daisukemu. Silně pulzovala, až jí to připomínalo zběsile tlukoucí srdce.
Jako by jej něco vyděsilo...
Sasukeho chakra, která byla po její pravici. Vypadala beze změny, zářila silně a rozhodně. Ani náznak emocí.
Ne, že by ve čtení emocí pomocí chakry obzvlášť vynikala. Tato oblast seděla spíše senzorům, i když i pro ně byla velmi obtížná. Přesto prošla základním výcvikem.
Zbývala jediná chakra, daleko od všech ostatních. Yui ten pohled upřímně děsil. Drobounký, mihotající se plamének připomínal skomírající svíčku. Stačilo by málo, aby její život pohasl.
Náhle Sakuřina chakra nabrala na síle.
Yui se rychle otočila.
Blankytně modré plameny šlehaly do výše, nezkrotné a divoké. Jako vysoká vatra posílená benzínem.
Otřásla se, když ten nápor chakry ucítila i fyzicky. Něco se dělo.
Okamžitě otevřela oči a vystřelila k jeskyni. Všimla si, že měsíc již stojí vysoko na obloze, ideální čas pro zahájení akce. Nejdřív se však musí vypořádat s tímto problémem.
Operovala s variantou, že se ve vědeckém komplexu vyskytují lidé. I když před chvílí viděla opak...
Vřítila se do jeskyně. Dívka ležela na zemi, nepřítomným výrazem zírala do stropu. Byla bledá, rty téměř promodralé. Yui k ní přiskočila a zatřásla s ní.
„Hej, Haruno, co se děje?!“
Když s ní zoufale zatřásla podruhé, Sakura zamrkala a překvapeně na ni pohlédla.
„Co se ti sakra stalo?“ zaskřípala Yui zuby a ignorovala zvuk kroků za svými zády.
Chvíli mlčela, až se jí nakonec zadívala do očí.
„Já nevím,“ hlesla. „Nejprve jsem se cítila mizerně, pak mě najednou začala příšerně bolet hlava, pískalo mi v uších a pak... Pak už si nic nepamatuji. Ale jako by to vše tvůj hlas náhle rozpustil... Ale proč tu vůbec jste?“
Sakuřiny oči se zadívaly na postavy stojící za Yui. Ta překvapeně zvedla obočí.
„Tryskala z tebe chakra na všechny strany, jako bys byla smyslů zbavená,“ vysvětlil jí Sai.
„Jako smyslů zbavená... To asi sedí,“ zašeptala Sakura.
„Nejsi jediná, kdo zažil něco zvláštního,“ ozval se Daisuke.
Yui se na něj otočila s nevyřčenou otázkou v očích.
„Nebylo to úplně to samé, ale taky mě to pořádně rozhodilo,“ pokrčil rameny.
Ačkoli ho Yui propichovala pohledem, dál to nerozváděl. Navíc si všimla, že Sai se Sasukem si vyměnili pohledy.
„Předpokládám, že i vy jste měli zvláštní zážitek,“ vstala a založila ruce na prsou.
Oba muži přikývli.
„I já...,“ připustila po chvilce. Nemělo cenu něco zamlčovat.
Nepříjemné zjištění, že všichni zažili něco nevysvětlitelného, nad nimi visel jako těžká bouřková mračna.
„Měli bychom vyrazit,“ zavelela nakonec.
„Ale vždyť je ještě brzo,“ namítla Sakura.
„Už je hluboká noc,“ vyvedl ji Sasuke z omylu.
Sakura překvapením vytřeštila oči.
Yui se na ni zadívala.
Jak dlouho tu trpěla?
Chtěla něco říct, ale nenapadla ji žádná vhodná slova. Nakonec jí jen mlčky, pomohla na nohy, a pak rychle vyrazila směrem k vědeckému komplexu. Nemohla totiž ze sebe setřást pocit, že jdou pozdě...

Kakashi s nečitelným výrazem ve tváři pročítal hlášení z mise. Před jeho stolem trpělivě a bez hnutí jako sochy stáli Hido, velitel Rootu, a velitel 2. výzvědné divize ANBU, jehož jméno Kakashi neznal.
Když dokument dočetl, promnul si kořen nosu, aby získal trochu času na rozmyšlenou.
„Takže jste na ni nic nenašli?“
„Nic, pane,“ přisvědčil Hido.
„V tom případě můžete jít,“ mávl Kakashi frustrovaně rukou a oba shinobi s tichým puf zmizeli.
Zamyšleně hleděl z okna.
Proč je tak frustrovaný? Snad by měl být rád, ne?
Možná z toho všeho začínal být paranoidní, ale měl pocit, že tu něco nehraje. A to se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo
Byla to klasická politická hra, v níž mu feudální pán do této chvíle ukazoval své karty. Chtěli zjistit, jak moc se Kakashi nechá ovlivnit, jestli vůbec.
Hrál s tím, co mu nabídli, ale do budoucna bude potřebovat eso v rukávu. A doufal, že to mu nabídnou informace o jeho nové „asistentce“.
Ale nic!
Čistá jak lilie. Jedinou zvláštností bylo, jak vysoko se jako žena prostého původu vypracovala ve státní správě.
Ale možná...
Povzdechl si.
Možná bude nejrozumnější počkat.

Stáli před vchodem a pozorovali Daisukeho, jak se zamyšleně prochází sem a tam.
Ještě nebyli ani uvnitř a už se potýkali s problémem.
Sasuke ho se zájmem sledoval. Celý komplex obestírala záhadná energie, která jim zabraňovala jít dál. Zdálo se však, že Daisuke ví, o co jde. Pokradmu mrkl na Yui. Trpělivě vyčkávala, ale bylo na ní znát, jak moc je napjatá. Svou pozornost znovu zaměřil na Daisukeho, který se konečně zastavil pár metrů vpravo od vchodu. Chvíli levou dlaní přejížděl po zdi. Nakonec dlaň odtáhl a náhle do zdi zarazil kunai, který držel v pravé ruce.
Sasuke zamrkal, když se zviditelnila našedlá kopulovitá bariéra. V místě, kam Daisuke udeřil, černě zářily znaky, které Sasuke nikdy neviděl.
„Co to je?“ zeptala se zvědavě Sakura.
Sasuke se v duchu ušklíbl. Ani ta největší šprtka ze třídy nevěděla, o co jde. A soudě dle Saiova zmateného výrazu to nevěděl ani on.
„Kinshi kigou,“ odpověděla Sakuře Yui.
„Zakázané symboly?“ zamračila se medička.
„M-hm. Jde o odvětví kinjutsu, i když svou podstatou technikou nejsou. Každý významný klan má svou vlastní sadu, takže nejsou tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. O jejich existenci však ví pouze hlavy klanu a jejich nástupci. Existují však i obecné sady, které jsou ve vesnicích k dispozici pouze tajným jednotkám.“
Sasuke se zamračil. Pokud něco takového měl i jeho klan, nejspíš se už tyto cenné informace proměnily v prach.
„Co je na nich tak nebezpečného, že se řadí mezi zakázané techniky?“ ozval se Sai.
„K použití Kinshi kigou nepotřebujete chakru, ale svou životní energii. Čím více umíte s touto energií manipulovat, tím silnější symboly jsou.“
„A co když je použije někdo, kdo s životní energií neumí pracovat?“
„Výborná otázka, Haruno,“ zasmála se Yui. „V nejhorším případě zemřou.“
„A v nejlepším?“
„Křeče, kóma… Kdo ví? Následky se mohou lišit, záleží na symbolech, které použiješ.“
„On ví, co dělá?“ zeptal se Sasuke a nespouštěl oči z Daisukeho. Daisuke prsty obtahoval znaky a něco si pro sebe mumlal.
„M-hm,“ přitakala Yui. „Je jedním z pěti lidí v Konoze, kteří umí Kinshi kigou efektivně využívat.“
Daiuske si rozřízl dlaň a krev nechal ztéct do malé skleněné misky, do které následně přimíchal čirou tekutinu. Směs rozmíchal a kaligrafickým štětcem začal kreslit přes černé znaky.
Obrazce nakreslené smíšenou krví pomalu stékaly dolů.
„Faull kiwn aunk iphun!“ zařval Daisuke svým hlubokým hlasem a nepořezanou dlaní praštil do zdi.
Krvavé znaky začaly zeleně zářit. Po chvilce se šedá kupole doslova roztekla.
Cesta byla volná.
Vešli do prostorného, nákladně zařízeného lobby, v němž se vyjímala recepce a několik obrazů s přírodními motivy, které zřejmě měly uklidnit návštěvníkovu mysl.
Mějte na paměti, že cílem je záchrana.
Sasuke nadskočil, když v hlavě uslyšel Yuin hlas. Překvapeně se na ni podíval a ona jeho pohled pobaveně opětovala.
Sice tu necítím jinou přítomnost než tu naší, ale pokud na někoho narazíme, střet nepřipadá v úvahu.
Daisuke souhlasně přikývl a Sasuke si uvědomil, že to, co slyšel, nejspíš slyšeli i ostatní.
„Prohledání nadzemních podlaží je ztráta času,“ podotkl šeptem, když jim Yui předávala oficiální plány získané od Mizukage.
Nejsem včerejší, odsekla. Plán jste dostali proto, abyste se pokusili o odhad, kde by se mohla nacházet cesta do podzemí.
Sasuke pokrčil rameny a rozhodl se držet jazyk za zuby. Yui začínala být netrpělivá a čím dál více podrážděná. A tak si raději plán převzal a společně se Sakurou a Saiem se rozešli pátrat po těžkém vchodu.
Vsadil na své zkušenosti a vydal se úplně do té nejodlehlejší části komplexu.

„Prosimtě, uklidni se.“
Daisuke stiskl Yui rameno dost silně na to, aby lehce sykla bolestí. Její negativní stránky, netrpělivost a podrážděnost, se začaly opět projevovat v celé parádě. Právě proto Kakashi býval jejich velitelem. Časem se naučila své emoce ovládat natolik, až ji pomalu nepoznával. I když musel uznat, že z velké části tomu přispíval i Kakashiho stoický klid. Na misích se již pěknou řádku let dokázala ovládat. Teď se však řítila do propasti emocí a on potřeboval její pád co nejrychleji zarazit. Jinak je vedla do záhuby.
Nepřestával jí tisknout rameno.
„Vím, že jsi teď pod tlakem. Ale nejsi jediná, komu na Kaně záleží...“
Hluboký nádech, výdech.
„Já vím...“ vzdychla. „Promiň.“
Spolkl uštěpačnou poznámku a pustil její rameno.
„No, kde začneme?“
„Tohle na nás zbylo?“ Yui se rozhodla kolem dokola.
„M-hm. Sice se říká, že pod lampou je největší tma, ale...“
Yui máčka rukou na znamení, že má zmlknout, a tak raději poslechl. Téměř neslyšně prohledávali kousek po kousku a každá falešná stopa jej naplňovala nezměrnou frustrací.
Náhle ve tmě zablikala něčí baterka.

Sakura odložila svítilnu ve chvíli, kdy z obou stran na chodbě zaslechla pohyb. Malá kancelář, u které stála, se nacházela uprostřed chudoby a nijak zvlášť nevynikala. Tajný vchod našla čirou náhodou, když zamyšleně četla tituly knih v knihovně z masivního dřeva. Knihy nebyly moc zajímavé, až na jednu. Svou tématikou se nijak nevyjímala, všechny byly ekonomického zaměření, tedy oboru, kterému Sakura moc nerozuměla. Ale kniha, kterou držela v ruce, byl „nákupní seznam a účetní kniha“. Nejspíš by ji to nemělo překvapovat, ale... Nedokázala se zbavit pocitu, že je se záznamy něco špatně. Vložila jí tedy do uzavíratelného sáčku na důkazy a schovala do batohu. Při odchodu zakopla o zvlněný koberec a rozplácla se na podlaze.
Nebýt tohoto pádu, nevšimla by si rýhy, která byla pod kobercem schovaná. Zadržela dech. Nemuselo to být vůbec nic. Ale zároveň...
Odsunula těžký stůl a koberec zvedla. Tajné dveře se jí zjevily v plné parádě.
Zkrotila své nadšení a raději šla upozornit ostatní.
„Co se děje?“ zeptal se jí Sai, který k ní došel jako první.
„Asi jsem to našla,“ usmála se. Za Saiovo zády spatřila zbylé členy týmu a její úsměv trochu pohasl.
„Daisuke, mohl bys?“ zašeptala Yui. „Jen pro jistotu, žádné znaky tu nevidím.“
Daisuke přikývl a pomalu s velmi důkladnou pečlivostí místnost prošel.
„Nic,“ pronesl po chvíli, která Sakuře připadala jako věčnost, a odtáhl těžký železný poklop.
V tu chvíli by se napětí dalo krájet. Nic dramatického se však nestalo.
Postupně tedy všichni seskákali do temné chodby. Aby v neznámém prostředí nešli potmě, nasadili si všichni čelovky. Slabé světlo baterky osvětlovalo pouze pár metrů před nimi, to ale k jejich neslyšnému pohybu stačilo.
Chodba vypadala stroze a vůbec ne tak, jak si Sakura představovala. Strohý, industriální vzhled se odrazil i na ubytovacích prostorách, na něž narazili. Nejdéle se zdrželi u předposledních dveří. V prostorné místnosti se nacházel stůl, dvě židle, skříň s roztrhanými šanony a spálenými poznámkami a několik rozmlácených monitorů.
Teprve poslední dveře jim odhalily točité schodiště, které se táhlo hlouběji a hlouběji... Sakura nedokázala odhadnout, kolik pater tu v podzemí bylo.
„Takhle tu budeme věčnost,“ vydechla Yui.
„Nebylo by lepší, kdyby ses jí pokusila vyhledat?“ zeptal se Daisuke.
Yui zakroutila hlavou. „Její přítomnost je tak slabá, že absolutně neodhadnu, kde je...“
„Má vůbec cenu nějak taktizovat? Čím dřív začneme, tím rychleji ji najdeme,“ podotkl Sasuke a Yui přikývla.
Sešli do prvního patra.
Nic.
Druhé.
Nic.
Třetí.
Nic.
Sakura byla jak na trní a nebyla sama. Přestože v podstatě bez přestávky běželi, trvalo celou věčnost, než se dostali do čtvrtého patra. Ani už nevěděla, kolikrát otevřela dveře, za kterými nic nebylo.
Potlačila osten zklamání, když se situace i tentokrát opakovala, když v tom se ozval Sai.
„Tohle byste asi měli vidět...“

Daisuke byl v mžiku u Saie. Ten stál na prahu otevřených dveří a zíral před sebe, jako kdyby byl zhypnotizovaný. Spěšně se technikou uvolnění přesvědčil, že nikdo z nich nepadl do genjutsu. Teprve poté se pořádně podíval, na co Sai narazil.
V centru rozlehlé místnosti byly převrácené dva podlouhlé kovové stoly. U zdi vpravo stal ještě jeden, na kterém stálo několik sklíček, mikroskop, Petriho misky a kádinky plné různě barevných kapalin. Po zemi se všude kolem válela spousta přístrojů, roztrhaných knih a papírů...
Laboratoř.
Opatrně vešel dovnitř, koberec ze střepů mu jemně zapraskal pod nohama.
Pořádně se rozhlédl po místnosti. Na první pohled nic podezřelého... Přešel víc do středu místnosti a snažil se nevnímat nepříjemné křupání skla.
Naježily se mu chlupy na zátylku. Uhnízdil se v něm nepříjemný pocit. Celá místnost byla nasáklá negativní energií.
Kterou moc dobře znal.
Stačilo najít její zdroj.
Blíž... Ještě blíž... Tady!
Pročísl rukou vzduch. Náhle celý strop, stěny i podlahu pokryly znaky různé velikosti a různých barev. Žlutá, tyrkysová, tmavě modrá, rudá... Pro netrénované oko to vypadalo jako pouhé čmáranice vandalů.
Daisukemu se z té přemíry Zakázaných znaků téměř zamotala hlava.
„Nechoďte sem!“ vyštěkl pro případ, že by někoho napadlo jej následovat.
Neznamenaly totiž nic dobrého. Všiml si, že se barevné sady opakují, což jen násobilo jejich účinek.

„Je to návod,“ hlesl. „Pokud odsud cokoli budeme chtít vzít, někdo další se musí obětovat… Stručně řečeno.“
„V jakém slova smyslu?“ zeptala se Yui.
Daiuske pokrčil rameny. „Nevím, ale pochybuji, že by to bylo smrtelné. Jen to bude pekelně bolet.“
„Haruno,“ otočila se Yui k medičce, „pořádně se rozhlédni, jestli něco z toho musíme vzít. Abychom zbytečně neztráceli čas.“
Sakura přikývla a pomalu se soustředěným pohledem skenovala místnost.
„Několik ampulí na stole se vzorky. Pak támhle odsud,“ ukázala k převráceným stolům, „potřebuji vzorek... A to bude asi vše.“
Daisuke přikývl. „A...“
„Půjdu dobrovolně,“ skočil mu do řeči Sasuke.
Sakura po něm hodila šokovaný pohled, jako by od něj něco takového nečekala.
Oběma jim pokynul, aby k němu přistoupili. Sundal jim čelovky, rozvázal si obvaz na pořezané ruce a znovu po ní, tentokrát lehce, přejel ostřím.
Pak Sakuře svou krví nakreslil na čelo znak tetsudai.
„Hulphur!“ vykřikl a znak se rozzářil brčálově zelenou barvou. Nepohasínající záře jako by obalila celé dívčino tělo.
Sasukeho odvedl stranou.
„Přikove tě to na místě, tak se nelekni.“
„Bude to horší než pečeť?“
„Pravděpodobně.“
Pokud měl Uchiha strach, nedal to na sobě nijak znát a Daisuke mu za to v duchu vznesl poklonu. Sám na sobě měl odzkoušené, jak moc dovedou být Kinshi kigou nepříjemné… Potlačil nepříjemné vzpomínky deroucí se na povrch.
Sasukeho čelo potřel znakem emono.
"Fsairr!"
Znak se rozzářil do ruda. Záře po chvilce pohasla, zčernala a rozlezla se Sasukemu po celém těle. S tím přikováním Daisuke nepřeháněl. Kdyby teď chtěl Uchiha zdrhnout, nezvedne nohu ani o pět milimetrů...
Znovu se postavil do středu místnosti a kývl na Sakuru, která se zdála být připravená.
„Tauru hom aunk luauzu hur, lus hom seffur, lus hur ji!“ Zkrvavenou dlaň přitiskl na podlahu a ignoroval střepy, které se mu zaryly do dlaně. Všechny znaky se náhle rozzářily.
Sakura okamžitě vystartovala.
Vteřinu na to se místností rozlehl nelidský křik.
Daisuke se nemusel otáčet, aby věděl, že se mu do hluboko zad zaryla obrovská ruka s nehty dlouhými jak čepel menšího nože a pomalu, velmi, velmi pomalu sjížděla po zádech dolů.
Jednou.
Změna směru, teď přišel na řadu obličej a břicho.
Po druhé.
Daisuke se zhluboka nadechl. Snažil se ignorovat křik, jež se mu zarýval do mozku.
Po třetí.
Zahlédl Sakuru, která byla bledá jak stěna, jak na něj něco zakřičela a vzápětí vyběhla z místnosti.
Jakmile překročila práh, trhl rukou. Znaky zmizely.
Sasukeho křik však zůstal.
Byl dvěma velkými kroky u něj. Účinek znaku pominul a on se svíjel na zemi. Daisuke ho se Saiovou pomocí znehybnil, aby ho Sakura mohla začít léčit.
Ošklivě rozšklebené krvácející rány pod jejími dlaněmi pomalu mizely, až po nich nezůstaly ani jizvy. Sasuke, jehož křik se v průběhu procesu měnil ve slabý nářek, až nakonec vyčerpaně umlkl, se roztřeseně posadil.
„Vypít," podala mu Yui malou lahvičku s lehce narůžovělou tekutinou.
Tatáž lahvička, tentýž obsah, který ona sama nedávno musela vypít.
Uchiha uposlechl.
Viditelně se mu ulevilo a Sakura, neschopná slov, jej objala. Daisuke pokradmu mrkl na Yui, ta však její projev náklonnosti ignorovala a něco polohlasně řešila se Saiem. Poté se k nim otočila.
„Do deseti minut ten lék zabere, tak až se Uchiha vzpamatuje, půjdete za námi,“ ukázala na jednoho z deseti inkoustových psů, kteří poslušně seděli u dveří.
„Dobře,“ přikývl Daisuke.
Yui se Saiem a devíti psy vzápětí zmizeli.

V dusném tichu, které mezi nimi panovalo, stáli na točitých schodech. Ani jeden z nich nehodlal mluvit o tom, co se před chvílí událo.
Vyslal své psy do nižších pater a doufal, že mezitím nezmizí.
Zvířata mohla zvýšit jejich efektivitu hledání, ale taky ji mohla notně prodloužit. Právě proto se zdráhal je využít.
Celkem pokryli pět pater, hlouběji tahle díra nesahala.
Jakmile všech se všech pět psů vrátilo, zrušil techniku a vstřebal informace, které psi získali.
„Poslední patro,“ hlesl a rozběhl se.
Slyšel, jak za ním vyrazila nejenom Yui, ale i zbytek týmu, který právě dorazil.
Běželi tak rychle, až měl Sai dojem, že se dole rozplácnou o podlahu. Nějakým zázrakem dokázal změnu tempa vybalancovat a rychle otevřel dveře dokořán, aby se zbytek týmu nerozplácl o dveře.
Uvnitř byla tma tak černá, že ji chladné světlo čelovek nijak nerozpustilo. Na podlaze se válela louč.
Možná, že oheň bude lepší?
Nevěděl, proč ho ta myšlenka napadla, ale svému instinktu věřil, a tak ji zapálil.
Teplé, naoranžovělé světlo chodbu sice osvětlilo pouze na pár metrů, ale stále to bylo lepší než předtím.
Otřásl se.
V chodbě bylo vlhko a chlad. A nejenom to. Zlověstná aura, kterou cítil tam nahoře u chrámu, se nad nimi vznášela jako těžká bouřková mračna.
Našlapovali pomalu, opatrně a hlavně tiše. Spěch by jim v této tmě pouze přitížil.
Náhle se Sai zarazil a spěšně zvedl ruku zatnutou v pěst, aby do něj nikdo nenarazil.
Na samotném okraji světelného kruhu zahlédl zvlněné prameny černých vlasů.
Jeho tělo se napjalo, instinkt v mozku spustil sirénu.
Něco bylo špatně.
Ovládl se.
Popošel pár kroků.
Světlo proklouzlo tmou.
Na studené zemi ležela dívka. Oblečená v rozedraných cárech látky. Stačil mu jeden letmý pohled, aby viděl, že je vyhublá, špinavá, zmlácená a zakrvácená.
Sevřel se mu žaludek, když si uvědomil, že to, co se na její kůži třpytí, je sklo. Tisíce drobných jehliček, zabodnutých snad ve všech pórech...
„KANO!“
Yui se vrhla vpřed.
Sai zaryl nehty do dlaně. Citlivost musela jít stranou, na tu teď nebyl čas.