Spráskaný pes

Bílý tesák stál uprostřed široké komunikace a se zakloněnou hlavou vzhlížel vzhůru. Obrovský měsíc se vyjímal na bezhvězdné obloze, sám samotinký.
Navzdory pokročilé noční hodině bylo na konožské hlavní třídě stále rušno.
Výhody i nevýhody hlavního města.
Civilisté jej s nezájmem obcházeli. Hlídkující shinobi ho častovali buď překvapenými pohledy, jako by ho v tomto stavu viděli poprvé, nebo zhnusenými výrazy, kteří s ním již měli tu čest. Chovali se k němu, jako kdyby měl mor.
Možná, že měl.
Svůj pád si přivodil sám. Skok do bezedné propasti, marné snahy dosáhnout nejhlubšího dna, přišel zcela nečekaně. Alespoň tak to muselo některým z jeho kolegů připadat. Jenže tento "pomatený" stav, jak jej nazývali, nebyl ani v nejmenším plíživý.
Pro Sakuma ne.
Od začátku věděl, že je něco špatně, ale nehodlal si to připustit. Stále totiž doufal, že se situace uklidní. Že pochopí. A tak nenávistné reakce trpělivě se skloněnou hlavou snášel. A doufal.
Někdy to přeci musí skončit, ne?
Ne.
Snažil se být nad věcí, opravdu ano. Už jenom kvůli synovi. Ale... Vyčerpávalo ho to, ničilo.
Vydržel to celý rok. Snášel urážky, posměšky, ignoraci a přijímal ty nejsměšnější mise, protože jiné mu nesvěřili.
Celý rok.
Byl prázdný. Falešný smích, předstíraná radost. Aby alespoň Kakashi měl dojem normálnosti. Jenže i on věděl, že je něco špatně, Sakumo to na něm viděl.
Cítil se tak prázdný.
Tak unavený.
Bylo to už čtvrt roku, co tomu monstru nadobro odevzdaně pustil otěže.

Sem tam se někdo z jeho bývalých kolegů ve zbrani odvážil plivnout mu pod nohy.
Nikdo mu nic neřekl.
A jeho nic nezajímalo. Stále vzhlížel k měsíci, jedinému záchrannému bodu v moři temnoty.

„Vypadni už!“ zařval na něj někdo s hrubým, křaplavým hlasem.
Sakumo konečně začal vnímat své okolí. Rozhlédl se kolem sebe. Došlo mu, že stojí v blízkosti nóbl restaurace.
Zřejmě majiteli plašil zákazníky.
Pokrčil rameny a potácivým krokem se rozešel. Zabočil do jedné z postranních ulic. Pak znovu a znovu a znovu... Až se dostal do zapadlé čtvrti, kam se vzorný a slušný občan neodvážil vkročit.
Čtvrť spodiny. Plná zatuchlých putyk a barů, vyvrhelů, vrahů a lehkých děv, drog a surového násilí. Nepozornost tu znamenala rozsudek smrti a rozprodání vlastních orgánů na černém trhu. A shinobi tu nebyli vítáni.
To mu však bylo jedno.
Protože on už shinobim nebyl.
Otevřel dveře jedné z putyk, U mlsného kocoura se jmenovala, a zapadl dovnitř. Do tváře jej uhodil těžký, nasládlý kouř. Ohlušilo jej chichotání lehkých děv, smích oplzlých starochů a nabubřelý, velmi hlasitý hovor mladíků sedících v rohu.
Ignoroval zvědavé pohledy, které se na něj upřely a zamířil si to rovnou k baru. Ztěžka dosedl na barovou stoličku. Kývnutím pozdravil obsluhu, slušné vychování ještě neztratil.
„To nejsilnější, co tu máte,“ hlesl.
Hospodský si ho zamračeně změřil. Sakumo mlčel a vyčkával. Věděl, že odhaduje, nakolik už má dost a zda jeho žádost nebude tím posledním kalíškem do hrobu. Po chvilce zaváhání však sáhl po plné flašce Awamori, která stála na nejvyšší polici.
Postavil před něj plný kalíšek.
„Větší nemáte?“
Hospodský zvedl obočí, ale přesto mu podal větší sklenici.
„Aby vás to nepoložilo.“
„Nemějte péči,“ odbyl ho Sakumo
Muž pokrčil rameny a odešel se věnovat hovornějším zákazníkům.
Sakumo skrz čirý nápoj zíral na dno sklenky a v duchu se nad sebou ušklíbl. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on bude své emoce a myšlenky utápět v alkoholu.
Pořádně si lokl a téměř neznatelně se otřásl, když ucítil, jak mu nápoj propálil jícen.
A tím jako by spálil zničující myšlenky, v kterých se vracel k té osudové misi, která mu obrátila život naruby.
Obrátil do sebe zbytek sklenice a požádal hospodského o druhou.
Za střízliva neustále přemítal, jestli šlo něco udělat jinak. Vždy však dospěl ke stejnému rozhodnutí.
Udělal by to znovu.
Stálo to však za to?
Po třetí sklenici, kdy se s ním svět začal povážlivě točit, zaplatil.

Svět se s ním motal.
Povážlivě se při chůzi zapotácel, až musel zastavit, aby získal ztracenou rovnováhu.
Celej svět se mohl jít bodnout.
Co na tom, že se snažil, aby cenné životy nepřišly nazmar!?
Výsledek?
Odkopli ho jako prašivého psa.
Veškerá čest shinobiho, to zatracené pozlátko, aby vrazi neměli výčitky svědomí... Se rozpadlo v prach.
Tentokrát se mu nohy zamotaly natolik, že skončil na prašné zemi.
Ať jdou všichni do háje!
Zamručel.
Na několikátý, velmi neohrabaný pokus se vyškrábal na nohy.
Pomalu přešel ke zdi a při chůzi se jí nemotorně přidržoval.
Takhle se domů dostane až ráno.
A záleželo na tom?
Minul západkou uličku, v které naříkala třemi muži obklíčená polosvlečená žena. Ignoroval je.
Vymotal se z té příšerné čtvrti, hlavní třídě se však vyhnul. Zapadlé uličky byly teď tou nejlepší volbou.
Na chvíli se zastavil a vyzvrátil obsah žaludku. Znovu se s ním zamotal svět, a tak se podél zdi sesunul na zem vedle kysele páchnoucí louže zvratků.
Znaveně si promnul obličej.
Stala se z něj troska.
Nenáviděl sám sebe.
Je tohle to dno bezedné propasti?

„Sakumo?!“
Povědomý ženský hlas.
Zvedl oči. Stála nad ním žena v jeho věku, kaštanově hnědé vlasy spletené do pevného copu, zhrozený výraz ve tváři.
„Noriko?“ zamumlal nevěřícně.
„Ty ses snad zbláznil.“
Slabé slovo.
Věděl, jak vypadá. Neupravené strniště, v propadlé tváři strhaný výraz, oblečený ve zkrvavené, špinavé a rozedrané uniformě. Pravé oko podlité z předvčerejší rvačky...
Několik dní se neukázal doma.
„Vstávej.“
„Hm?“
„Tak vstávej, nenechám tě tu ležet.“
„Proč ne?“
Překvapivě Noriko byla jedna z mála těch, kteří se ho nestranili a stáli za ním.
Nechápal to.
„Protože jen idiot by tě tu v tomhle stavu nechal.“
Mnozí by to s potěšením udělali.
Když se nezvedal, popadla ho v podpaží a vytáhla na nohy. Navzdory tomu, jak křehce vypadala, byla celkem silná. Pravděpodobně z tahání mrtvých vah.
Jakmile nejistě stál na svých nohou, přehodila si jeho ruku přes rameno tak, že svou váhu musel chtě nechtě přenést na její bok.
Takhle mlčky došli až k němu domů.
Domů.
To slovo Sakumovi znělo tak zvláštně... Cize. Ani se nepozastavil nad tím, že Noriko otevřela dveře, a postrčila ho dovnitř.
Zabouchla za nimi a násilím ho odvedla do koupelny. Držíc jej pevně za rukáv ho dotáhla pod sprchu.
„Budeš mokrá,“ podotkl.
Nemělo cenu nějak Noriko odporovat. Nebyl ve stavu, kdy by tak ráznou ženu, jakou byla ona, mohl snadno uzemnit.
Pokrčila rameny.
„Zvykla jsem si.“
Otočila kohoutkem.
Cukl sebou, když na něj dopadl ledový proud. Po chvilce si zvykl. Jen tak tam stál, téměř povadle jako loutka, které přestřihli struny, pohled zabodnutý na rozbitou nástěnnou dlaždici, jen aby se na ni nemusel dívat.
Noriko mu již odhodila nasáklou vestu, a jak si teď uvědomoval, pomalu a opatrně, s citlivostí zdravotníka, mu stahovala i tmavě modré triko s dlouhými rukávy.
„Vážně ses zbláznil,“ zamumlala, když prsty lehce přejela po čerstvých podélných jizvách na obou rukách.
„Boty a kalhoty dolů,“ zavelela rázně.
„Ale...“
Okamžitě zmlkl, když ho probodla spalujícím pohledem. Chvilku na to boty i kalhoty ležely na hromádce s vestou a trikem.
Polonahý, pouze v trenkách, se začal pod ledovou vodou třást.
Noriko však vodu zastavila a sáhla po mýdle s houbou.
Tentokrát však ji však chytil za obě zápěstí. Mlčky se jí díval do očí a doufal, že pochopí.
„Prosím, Sakumo,“ hlesla a on si uvědomil, že její hlas zněžněl. „Neodmítej pomoc, když ji evidentně potřebuješ...“
Nevím, jestli mi je ještě pomoci.
Spustil však ruce a nechal ji dělat, co chce. Trpělivě a bez hnutí stál, když ho drhla. Pak jej posadila na stoličku a umyla mu vlasy. Nakonec na ně spustila teplou vodu. Sakumo hypnotizovaně sledoval, jak mydlinová pěna spolu s prachem ulice odtéká do odpadu.
„Vážně ses zbláznil,“ uslyšel už ten večer po třetí, jako by ona sama nemohla uvěřit, jak hluboko klesl.
Zezadu jej objala. Všiml si, že její dlaně, které spočívaly na jeho hrudníku, zeleně zářily.
Vzdychl.
Proč se teď cítil jak spráskaný pes?
Když všechny podlitiny, šrámy a jizvy zmizely, Noriko se od něj odlepila, vytáhla z komody ručník a hodila ho po něm. Stihl jej zachytit dříve, než spadl na mokrou podlahu.
„Musím se vrátit na hlídku,“ vzdychla Noriko. „Předpokládám, že si alespoň pamatuješ, kde máš skříň. Tvůj syn je u mé matky, ráno ho pošle domů...“
Přikývl. „Děkuju,“ hlesl s pohledem upřeným do podlahy.
Noriko se k němu sklonila a pevně ho chytila za ramena.
„A Sakumo...“ Počkala, než se jí podíval do očí. „Nebuď blbej. Kakashi tě potřebuje.“
S těmito slovy odešla.

Jen kdyby mu nějaké slzy zbyly. Osušil se a přešel do ložnice se obléknout.
„Kakashi tě potřebuje.“
Pocítil osten viny.
Kakashi... Nebylo fér, že následky jeho rozhodnutí dopadaly i na jeho syna.
Nebylo to fér...
Mohl by před sebou mít skvělou budoucnost... Pokud by na sobě nenesl cejch svého otce.
Vina, vina, vina.
Nebylo by mu lépe beze mě?
Cestou do obýváku si z pouzdra vytáhl kunai. Ignoroval vychladlé kafe i okoralou snídani, kterou mu Kakashi připravil v naději, že se vrátí domů a svezl se podél zdi
Vina, vina, vina.
Zamyšleně si pohrával s nabroušenou zbraní.

Přiložil ostří k zápěstí a lehce táhl.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Kolikrát ještě? Aby otupil svírající vinu, sžírající samotu a bezednou prázdnotu? Pětkrát? Desetkrát?
Nebo jen jednou a pořádně?
Nevěděl, co se sebou. Ani co se životem. Vždyť teď byl jen zbytečnou přítěží, zlomeným vojáčkem bez cti.
Chtělo se mu křičet, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Ztracená čest se dala znovu získat jen jedním způsobem.
Smrtí.
Opravdu by nebylo pro všechny lepší, kdyby tu nebyl?
Stačilo jen pořádně přitlačit ostřím.