Nováčci

Dívka uháněla lesem, větvičky ji bičovali do tváří. Nevadilo ji to, uháněla dál stůj, co stůj. Déšť pomalu ustával, ona byla za tu cestu tak promočená, že náhlou změnu počasí ani nezpozorovala. Jediné, co ji zaujalo bylo to ticho, byla v lese, nějaké to zvíře tu muselo být. Na chvíli se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Ani známka po tom, že by les někdo obýval. V křoví se něco pohnula, Sakura vyndala kunai z pouzdra na noze.
Postavila se do bojové pozice a vyčkávala až ten doličný udělá první krok.

„ Oodamo neříkej mi, že jsi zase byla venku, když jsem tě cítila a slyšela u ledničky.“ Štve se Yuki na Oodamu.
„ No tak Yuki já za to nemůžu, že mám furt hlad, když mi nic skoro nedáváš.“Odpovídá Oodama.
„ A víš, proč ti nic nedávám? Dávám ti málo jídla, protože mi vyjídáš ledničku.“
„ No jo no, už toho nechám. Nevíš co je s tátou. Naposledy jsem ho viděla Předevčírem u Uchihu?“ Ptá se Oodama.
„ Má trest. Za Minata hodil to všechno na sebe. Takže teď si týden pobude v Narutovi.“

Pustili ju až o dva dni, keďže musela čakať na výsledky testov. Aj tak vedela, že už je v poriadku, ale doktori si nedali pokoj. Testy urobiť museli. Konečne sa celá vytešená rozbehla domov vziať si veci. V polovici cesty sa zastavila. Asi by to mala ísť ohlásiť Hokage...Vydala sa teda za ňou.
Ustála pred dverami kancelárie Piatej. Podľa hlasov usúdila, že tam Tsunade nie je sama. Na chvíľu Piata podráždene zvýšila hlas, potom však nastalo ticho. Rozhodla sa využiť to. Zaklopala a otvorila dvere.

Naruto stál v kráteru na rozlehlé poušti a čelil Sasukemu pohledu. Ten pomalu vytahoval katanu.

Od té doby co upadl Sasuke do bezvědomí už uběhl den, stále ležel na tom samém místě, kde jsem ho položila. Teplota mu klesla, ale stále byl v bezvědomí. Měla jsem docela strach. Ne o jeho život, ale to co by se stalo, kdyby se už neprobudil. Orochimaru by mě asi zabil. To se ale naštěstí nestalo, protože Sasuke začal přicházet k sobě. Chvíli jen bezcílně hleděl do stropu, než se konečně podíval na mě.
„Co se stalo, proč jsem tady?‘‘ zeptal se mě a pomalu se posadil, ale já jsem ho zatlačila zpátky. Protestoval, ale byl moc slabý.

Schůze Legendárních šermířů...

V jednom starém, tmavém, hrůzu nahánějícím lese stál už po léta neobydlený hrad. Chladné zdi nabírající barvy mechu, jež je obklopoval, tvořily neproniknutelnou clonu těžkého kamení a zaručovaly tak bezpečí všem návštěvníkům místní chátrající hospody.
Muž zahalený v černé kápi usrkávající horkou polévku si z ničeho nic vytáhl zpod pláště bílou obálku a v ní složený dopis. Rozložil přeložený papír, přiblížil svůj obličej blíž k textu a rychle si přečetl vzkaz na malém listu.

Den první

Sasuke si vzal Sakuru. Ne, to není sranda, to je fakt. Už spolu nějakou tu dobu žili v idylickém manželství. Měli dvě děti, holku a kluka, Hinatu a Naruta. Hinatě bylo pět let, mladšímu sourozenci dva roky.
Jenže jednoho dne už vedení domácnosti milou Sakuru dožralo, děti na týden hodila manžílkovi na hlavu a prchla do luxusních lázní (za Jiraiyou...?). Překvapený Sasuke pak ráno našel narychlo napsaný vzkaz (ve skutečnosti Sakura přemýšlela přes tři hodiny co na ten pitomý papír hodit, nemluvě o ekologické katastrofě).

Změny

„Hanabi, Ayame, Hana, spoléhám na vás!"
„Jistě, Hokage-sama," odvětila Hanabi a Axabe s Hanou sborově přitakali: „Hi!"

Za branami Konohy
,,Vypadá to, že odteď na to budeme sami," povzdechl si Katsuo. Potom obrátil pohled na své žáky. ,,Takže je na čase se rozdělit. Já a Sikura budeme v jednom týmu, vy dva ve druhém," rozhodl a ukázal přitom na Hashisu a Sismoneho. ,,Máte k tomu nějaké dotazy?" zeptal se, přičemž se o slovo hned přihlásil Hashisa.
,,Sensei, když jste nám dával rozkazy a pomohl nám pochopit část mise, nepochopil jsem, jak máme zjistit momentální počet legendárních šermířů," zeptal se mladík.

Ulicemi vesnice foukal vítr a vířil prach. Slunce se klonilo k obzoru a světlo rudlo. Vzduch se ochlazoval. Lidé pracující přes den odcházeli domů a naopak vycházeli lidé, jejichž život závisel na noční práci. Malého chlapce toulajícího se úzkými uličkami si nikdo nevšímal.

Chlapec s černými kučeravými vlasy se usadil nedaleko bistra a nasával pach vařeného jídla. Křečovitě se mu svíral žaludek. Celý den nic k jídlu nesehnal. Doufal, že majitel bistra opět dá ven zbytky kostí a slupek od zeleniny pro potulná zvířata.

Chvíli jsem mlčela, právě tuhle otázku jsem si sama sobě pokládala docela často, ale neznala jsem na ni odpověď.
„Ani nevím,‘‘ řekla. Už mi to trochu začalo lézt krkem, místo toho abychom trénovali, jsme si spolu povídali. Zvedla jsem se a vydala se zpět k sídlu.
„Zítra buď na cvičišti naproti svému pokoji, hned za svítání, musíme toho hodně procvičit,‘‘ naposledy jsem se otočila a pak jsem zmizela v dálce.

"Všechny děti jsou v pořádku, životní funkce v normálu. Nic neobvyklého na nich není sama, co sou zač?" Šedovlasý Kabuto držel v ruce tlustý arch papíru upíral oči na muže před sebou.
Černovlasý muž přecházel od jedné malé postýlký k druhé v každé leželo dítě.
Pět kojenců v pěti kovových postýlkách.
Malý chlapeček s šedivými vlásky, který kolem sebe házel ručkami.
Další chlapec s tmavou kůží a černými vlásky. Se zelenýma očima, které upíral na muže před sebou.
Dívenka s modrými vlásky, sladce spící.

Bežal som prvý. Druhý bol Sasuke. Suigetsu a Jugoo bežali vedľa seba na konci. Okolitá krajina sa okolo nás mihala. Nasadili sme najvyššiu rýchlosť. Plášte za nami divoko viali. Obláčiky na nich vyzerali akoby plávali po oblohe. Potom som prudko zastavil. Boli sme dostatočne ďaleko na môj plán.
„Deje sa niečo?“ spýtal sa Suigetsu.
„Nič sa nedeje. Ostávame tu.“ oznámil som.
„Máš na to nejaký dôvod?“ ozval sa Sasuke. Vzdychol som si.

Tak je tu osmí díl užijte si to :KY:

Naruto se od Sakury přemístil do své zahrady. Stále mu ještě hořela tvář od Sakuřina polibku.
Došel až do altánku a snažil se v hlavě urovnat všechny myšlenky. Seděl na dřevené lavičce a pozoroval nebe když se mu v paměti vynořil ten zvláštní souboj Sakury a Hinaty.
Obě tvrdily, že to byl jen přátelský souboj, ale jejich pohledy, chování a zdevastovaná krajina mluvila o něčem jiném. Docela mu i přišlo, kdyby je neznal, že jsou nepřátelé.

Po nedávném incidentu s rajčaty jsem se rozhodnl, že tuhle položku ze svého seznamu škrtnu, mě by to tady nezabilo, ale asi by mě postihly žaludeční potíže. Tentokrát by jídlo šlo vrchem a ne spodem jako kdysi. Na ty okamžiky už nechci ani vzpomínat.
Dnešním tématem je tady hygiena, lépe řešeno jen koupel, víc už mi tahle skrýš nemohla poskytnout, mohl jsem být rád, že architekt pomyslel na to, že bych se rád vysprchoval a postavil tu malou koupelnu a kanalizaci. U té kanalizace si nemůžu být tak jistý, kdo ví, kam ten odpad teče.

„Kabuto? Nevieš kde je Orochimaru-sama?“
„Vonku, Manami. Trénuje so Sasukem.“
Už zasa?
[i]„Aha. Vďaka, Kabuto.“ Rozbehla sa smerom k východu. Ubehlo dva a pol roka od doby, čo mladý Uchiha prišiel. Manami vyrástla, zosilnela a opeknela. Svoje zvieracie chute sa naučila plne ovládať. Sama... Jej vzťah so Sasukem sa vôbec nezmenil, len sa stále zhoršoval. Neustále si vyžadoval Orochimarovu pozornosť a snažil sa odohnať ho od nej. Neprehovoril s ňou skoro ani slovo. Nemala ho rada a zdalo sa, že ani on ju.

Vždycky byli hodně podobní Inuzuka klanu. Stejně jako oni používali k boji zvířata. Stejně jako oni pojmenovávali své děti podle zvířete, ale oni je pojmenovávali podle kočičích šelem, ne podle částí těla. Stejně jako oni měli vynikající čich a sluch. S Inuzuka klanem byli odvěcí nepřátelé. Jako kočka a pes.