Nováčci

Jen pár kroků a bude moci říct, že to dokázala, ale i těch pár kroků se jí zdálo jako míle. Konečně vyklopýtala za bránu Konohy a tam se svalila na zem. Probrala se až v nemocnici.
Kde to jsem? V Konoze? Musí to tak být. Zkusila se pohnout, ale ostrá bolest jí jasně naznačila, že to není dobrý nápad. Z úst jí uteklo syknutí, které přilákalo sestřičku.
„Tak už jsi vzhůru, děvče?“ Trochu hloupá otázka napadlo mě.
„Hai.“ Na víc jsem neměla sílu.
Sestra se mile usměje. „Jsi nindža ze země vodních vírů?“

Byl opřený o zeď. Hlavu měl namířenou směrem k otevřenému nebi, ale jeho oči byli zavřené. Na nic nemyslel, jen nechal příjemný vánek, aby si hrál s jeho vlasy. Měl na sobě jen obyčejné kusy hadru, jako nějaký bezdomovec či co. Každý si o něm myslel své, ale asi všichni by se shodnuli na tom, že je monstrum, což si sám o sobě nemyslel. Nikdo ho ale doopravdy neznal. Neměl rodiče ani žádného příbuzného, který by byl jeho oporou a nahradil tím jeho otce nebo matku. Matka mu zemřela při porodu, to si alespoň do této chvíle myslel.

Seznámení

2.kapitola

Sedí naproti mně a rentgenuje mě pohledem. Jsem z toho docela nervozní, ale nedávám na sobě nic znát.
„Co?“podívám se mu zpříma do očí, ale on má pořád ten ledový klid.
„Nic nemůžu se dívat."řekne a na tváři se mu objeví úšklebek.
„Kdyby nic, tak by ses na mě takhle nedíval.“odseknu a dál se mu dívám do očí. Nic mi neodpověděl. Jen se na mě dál takhle díval.
„Promiň, ale to jak se na mě díváš. Mi dost leze na nervy.“zvýším hlas, ale neuhnu pohledem ani o milimetr.

Je jedna z podzimních chladných nocí a já sedím u okna a dívám se na hvězdy, které nevidím, jediné co je vidět je velký žlutě posetý měsíc, který vyzařuje svou moc, intenzitu, a ta oslepující záře…. Nikde žádný mráček….Dívám se na něj asi tak deset minut a mám pocit, jakoby mě hypnotizoval. Najednou se otřesu sklopím hlavu a zase se tam podívám, něco jakoby mě volalo ven, něco velkého a mocného, něco neskutečného. Přemýšlím nad tím a ptám se:
„Co je to za neznámý pocit ?“ Z ničeho nic se zvednu a jdu ven.

Nad Konohou se právě vyhupovalo sluníčko a její obyvatelé se začali probouzet. Majitelé obchodů začali otvírat a do Konohy se opět vrátil život.
,,Itachi-nichan pomůžeš mi teď trénovat s shurikeny?“ptal se malý chlapec svého staršího bratra.
,,Ne Sasuke slíbil jsem Mizore ,že jí pomůžu trénovat s Sharinganem,“odpověděl Uchiha.
,,To je pořád Mizore sem Mizore tam a na mně vůbec nemáš čas,“řekl Sasuke a posmutněl.
,,Promiň Sasuke ale dneska to opravdu nejde. Možná zítra,“řekl Itachi a opustil místnost.

Info: Každá část povídky je zaměřena na jinou postavu.

[center][b]Skoro už to vidím.
Ten sen co sním,
ale ty hlasy uvnitř mé hlavy říkají, nikdy toho nedosáhneš.
Každý krok, který udělám.
Každý pohyb mě dělá citlivější.
Ztracenost beze směru.

Další den se konečně otevřely ty dveře, ale ten oslizlej chlápek vytáhl ven jen brejlovce a na mě jaksi zapomněl, i když jsem se tak hlasitě dožadoval toalety a izolepy na opravu mého nebohého a jediné kamaráda. Dveře se ale zavřely a já tu strávil další hodinku, než jsem probudil všechny obyvatelé této skrýše a slizkej chlápek mě chytil za lem vytáhl z místnosti a pohodil mě zpátky do mé soukromé skládky, která se nějakým záhadným způsobem změnila na můj pokoj.

Gaara seděl za stolem ve své pracovně Kazekageho. Tykev s pískem byla opřená o stěnu, protože na židli se mu s ní špatně sedělo. Na obou stranách svého stolu měl pečlivě urovnané štosy papírů a listin, které byly rozděleny do několika sloupců podle důležitosti. Nikoliv podle toho, jestli byly nebo nebyly vyřízené, protože ty vyřízené okamžitě putovaly do koše, který se velmi rychle zaplňoval. Často se stávalo, že si Gaara jen přečetl nadpis a založil papír do složky, kterou nazýval „Podívám se na to později“.

Tak je tu jedenáctí díl mojí kolekce všem se omlouvám za čekání, ale jelikož jsem stále školou povinná na potomka mírně nezbýval čas, ale teď už je vše v pořádku tak jsi ho užijte.

Začínal krásný letní den. Slunce právě vycházelo a jeho první paprsky dopadaly na stále spící Konohu. Sluneční paprsky začaly lechtat ty spáče, kteří své spaní měli velmi lehké a začalo je nemilosrdně budit ze snění.

Noční tmou se mihl stín, proplétal se nočními ulice jako duch. Ještě naposledy se ohlédla za svou rodnou vesnicí. Ty vzpomínky ji málem zadrželi, aby tu zůstala, ale už bylo pozdě. Nešlo to vrátit zpátky. S neklidným srdcem pokračovala dál až za tím, kterého z celého srdce milovala. Možná se nakonec nebude moci vrátit, ale jakmile znovu spatří jeho usměvavou tvář, bude ji všechno jedno.
Před 5 dny

Tohle je moje první povídka která není o Akatsuki. Já si nemyslím, že je to umělecké dílo, ale doufám, že něco na tom bude. Přeji příjemné počteníčko : )pls komentíky

Bylo 21.září. Den jako každý jiný. Jen jeden človíček to tak neprožíval, Hinata. Dnes měla tato dívenka své čtrnácté narozeniny. Pokaždé to bylo stejné. Ráno vstala v sedm ráno, nasnídala se a předstírala, že se nic neděje. To se jí ovšem nedařilo.

Daisa sa otočila na svoju sestru.
„Myslíš, že to fungovalo?“
„Dúfam. Poďme dole zistiť ako sú na tom ostatný, poprípade môžeme niekomu pomôcť.“
Daisa jej len kývla na súhlas na čo obidve zliezli dole.
Prach bol všade naokolo, v žiadnom prípade nebolo možné cez neho vidieť.
„Mami? Oci? Haloooo. Kde ste všetci?“ volala Daisa ale nikde nikoho nevidela, nikto jej neodpovedal.
„Kam všetci zmizli?“ otočila sa na Rain, ktorú držala za ruku aby sa sebe navzájom nestratili.
„Netuším.“

[center][i]Mladík sedící na židli se pečlivě rozhlédl.

Tobi a Team Gai a Kakashi stáli proti sobě.
„Copak, Kakashi. Tvé sebevědomí nějak kleslo.“ řekl Tobi.
„Není možné, abys...“
„Abych měl Sharingan? Ujišťuji tě, že to možné je. Každý správný Uchiha má Sharingan.“ vysvětloval Tobi a pomalu si sundaval masku. Kakashi a ostatní bedlivě Tobiho pozorvali. Tobi nakonec svou masku odhodil.
Kakashiho výraz byl překvapenější, než když spatřil Tobiho Sharingan.

„Někdo tě sledoval.“
Oba se otočili směrem, kterým přišel Kakuzu a zahleděli se do lesa. Mezi stromy se mihnul stín. Valcam jen tak tak uhnul letícímu šurikenu.
„Nemyslel jsem si, že na nás zaútočí,“ řekl Kakuzu, „ale budiž.“
„Aspoň si trošku procvičíme spolupráci, opáčil Valcam s lehkým úšklebkem na rtech.

Jmenuji se Toshi Shin. Je mi sedmnáct let. Mám hnědé oči a stejně tak hnědé dlouhé vlasy a štíhlou postavu. Pocházím ze šlechtického klanu, který sídlil ve Sněžné vesnici. Někteří členové klanu říkali, že vypadám jako anděl. Dokud je všechny nezabili.
Ten den opět padal sníh. Já se potulovala venku. Když jsem přišla domů všude byla krev, krev smíchaná se sněhem. Zůstala jsem sama. Bez rodičů, bez bratra, bez přátel. Přestěhovala jsem se do Konohy. Byla to největší ze všech pěti vesnic.

Bol chladný, daždivý večer. Oblohu preťal veľký blesk. Po ulici bežalo mladé dievča v letných žltých šatách. Vlasy malo mokré od dažďa a po lícach jej tiekli slzy. Rukou si ich utrela, ale nemalo to žiadny účinok. Dievčina prišla pred malý kopec a zahľadela sa naň. Po chvíli uvažovania naň vyšla. Postavila sa a roztiahla ruky. Hlavu zodvihla k nebu a vychutnávala si, ako jej kvapky dažďa stekali po tvári. Milovala ten pocit. Vdaždi sa cítila úplne volná, slobodná. V ňom zabudla na všetky starosti ktoré ju trápili, ale predsa sa cítila osamelá.

[i]Ležela jsem sama v trávě a pozorovala sametově tmavou oblohu. Byla dnes v noci posetá nespočtem hvězd. Měsíc jasně svítil a ozařoval tak klidnou noční krajinu.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála tak do plic chladný, ale i přesto příjemný noční vzduch. Pomalu jsem zavřela oči a zaposlouchala se do tiché písně cvrčků. Poslouchala jsem jen ji a snažila se tak z hlavy vypustit úplně všechny myšlenky, protože za ten den jich mou hlavou proběhlo nespočet...

Nedokázala jsem se od něj odrhnout, i když jsem vtuhle chvíli nevěděla, jestli to chci nebo spíš jsem přemýšlela, jestli to chce on. Objala jsem ho kolem ramen a on mi dal ruce kolem pasu. Pak se ode mě odtáhl.
„Proč jsi přestal?‘‘ zeptala jsem se ho, naprosto omámená tím, co udělal. Hleděl mi do očí a pohladil po tváři.
„Já ani nevím,‘‘ usmál se a rukou mi přel přes záda. Trochu jsem se odtáhla a pokusila se zvednout z té tůňky, ale přitiskl mě k sobě. Bránila jsem se, ale jako by mě něco ovládalo, něco jako by mě k němu táhlo.