Za rouškou tmy 01:Nepřítel či přítel?

Déšť dopadal na suchou, popraskanou zem. Ta ihned zvlhla, až se do ní zabořovaly nohy. Bahno se lepilo na nohy a proto byl každý krok obtížnější. Vyšší osoba, kterou podzimní děštík postihl, neměla žádné problémy s nánosem bahna na svých nohách. Ani studený vítr, který ohýbal větve stromu mu nedělal žádný problém. Pokračoval dál i přes to, že se mu to příroda snažila tak znepříjemnit. Jak pokračoval cestou ke svému úkrytu, zaslechl z nedaleka zvuky boje a dva na sebe křičící hlasy. Skryl se v nedalekém houští a sledoval ty dva, co rušili klid. Jednu osobu i hned poznal, ale ta druhá…?! Plášť přes jeho hlavu zabraňoval, aby mu bylo vidět do obličeje. Před ním se ale neschoval, ten v houští ho poznal podle toho jak na svého protivníka volal.
„Nemá to šanci, vzdej to!‘‘ volal ten zahalený naproti sobě menšího blonďatého mladíka. Nevypadalo to, že by se hodlal vzdát, ba naopak. Z jeho pohledu bylo poznat odhodlání. Ne ale odhodlání vyhrát za každou cenu.
„Už jsem říkal a řeknu to znovu. Nevzdám to, dokud tě nepřivedu zpátky do vesnice,‘‘ křikl na něj ze všech sil, co mu ještě zbyly. Svoje slova ale nedokázal dodržet, jednou. Tenkrát! Znovu se o to pokoušet v tento okamžik by byl čin jen blázna. Ale právě kvůli tomu se zahalenému muži objevil na tváři úšklibek.
„To si myslíš, že se vrátím, budu si s vámi hrát ty kamarádské hry, ne! Moje ambice jsou větší, mnohem větší než si dokážeš představit,‘‘ doslova se blonďákovi vysmál.
Pozvedl katanu, kterou měl špinavou od jeho krve. Udělal jeden krok vpřed. V muži, který se schovával v nedalekém houští to trhlo. Potřebovali ho živého a kdyby ho jeho bratr zabil…Na to nechtěl ani pomyslet. Co má tedy dělat. Vstoupit doprostřed boje by byla sebevražda, ještě se ani nevzpamatoval z předchozího boje. Musí něco udělat, ale co?
„Tak co, budeš prosit o milost?!‘‘ ušklíbl se zahalený mladík a přiložil roztřesenému protivníkovi zároveň i kamarádovi katanu pod krk. On ale neprosil, jen zavřel oči a čekal, kdy ho pohltí temnota navždy. Nebál se smrti, to že zemře jeho rukou, mu dodávalo většího sebevědomí. Muž v houští už se chystal vyrazit, ale znovu ho rozbolela rána z předchozího boje, proto musel jen napjatě čekat, zda se blonďatý mladík vzchopí.
„Sakura-chan tě milovala, vždycky, i když jsi byl taková zrůda,‘‘ skoro zašeptal jak se jeho tělo třáslo strachem, když ucítil jak mu krku stéká pramínek krve.
„Láska?! A ta mě má zachránit, to se mám vrátit jen pro to tohle. Pro tuhle nicotnou věc,‘‘ odsekl a svou katanu přiložil blíž ke jeho krku. Pramínek krve sílil. Zahalený mladík se pousmál a svou katanu zasunul do pouzdra. Blonďák na něj se na něj vyjeveně díval, čekal, že to ukončí, ale přestal. Co se stalo?! Stejně jako on i muž v houští napjatě čekal, co se bude dít.
„Ty to nikdy nevzdáš, co?!‘‘ ušklíbl se ten zahalený a udělal pár kroků, až hleděli jeden druhému do očí.
„Jsi zrůda,‘‘ křikl na něj blonďák z posledních sil, co mu ještě zbyli. Ten zahalený ustoupil o několik kroků zpět s úšklibkem na tváři.
„Já a zrůda? Zrůda jsi tady jenom ty,‘‘ zvýšil hlas a v mžiku svému protivníku jednu vrazil. Použil ovšem víc síly než předpovídal a blonďák se zřítil ze skály.
„Je lehčí než jsem si myslel, zabila tě tvoje drzost, drzost přijít sem,‘‘ usmál se a naklonil se, aby mohl zahlédnout, kam blonďák spadl. Ležel tam dole, nehýbal se. Na hlavě měl menší ránu, která krvácela. Ten zahalený, tam chvíli ještě stál, kdyby se třeba ještě probral. Když se ale dál nic nedělo, otočil a zmizel v nedalekém lese.
Muž skrytý v houští na tuhle chvíli čekal, seběhl dolů, kde ležel blonďatý mladík. Opatrně přistoupil k němu, kdyby třeba jen mrtvolu hrál. Když se ale nic nedělo, posadil se vedle něj a zkontroloval, zda ještě žije. Dýchal, jediné dobré znamení. Zanedlouho dokonce i otevřel a oči a začal zběsile tikat po okolí.
„Kde to jsem?‘‘ vyděsil se blonďák a posadil se. Muž se trochu vylekal, když se blonďák nevylekal jeho. Něco určitě nebylo v pořádku.
„A kdo jsi ty?‘‘ položil mu otázku a začal si ho zvědavě prohlížet. Muž chvíli přemýšlel, co mu má vlastně odpovědět. Má mu říct pravdu. Má mu říct, že ho přišel zajmout, že je jeho nepřítel. V tuhle chvíli byl tak zmatený tím, že ho mladík nepoznává, že odpověděl, dřív než si to pořádně rozmyslel.
„Jsem tvůj přítel Naruto.‘‘

Stejně jako na onom místě i v Konoze počasí nepřálo. Pršelo a místo se v obloze zablesklo a později se ozvala i rána. Kapky deště bubnovali na okno, za kterým seděla dívka s dlouhými vlasy. Nebylo to poprvé, co seděla a pozorovala krajinu, vlastně většinu dne nedělala nic jiného. Když ji ale mračna znepříjemnila pohled na krajinu, šla si raději přečíst knihu, kterou už měla mnoho dní rozečtenou. Vylekal ji ale pád obrázku, který měla položený na nočním stolku vedle knížky. Sehnula se pro něj. Byl to obrázek jejího týmu, jediné, co přebývalo byla malá prasklina ve sklíčku. Ta prasklina ji vyděsila ještě víc, než cokoli jiného. Prasklina se táhla přes místo, kde stál Naruto. Zděsila se. Už to bylo docela dlouho, co Naruto opustil Konohu a začal stíhat Sasukeho. Musela už ho dávno dohnat, tohle dokazovalo, že se mu něco stalo. Nebyla sice pověrčivá, ale zanechalo to v ní pocit, kterého se nemohla zbavit.
Za pár minut stála sbalená a v plášti zcela rozhodnuta najít Naruta.
Obrázek si vzala sebou, možná to byla v tuhle chvíli jediná věc, co ji po nich zbyla.
„Tak a ty už odcházíš taky?‘‘ ozval se za ni dost známí hlas. Neotočila se, teď už ji nic nezataví.
„Sensei?‘‘ podivila se, „není už jiná možnost a myslím, že se Narutovi něco stalo,‘‘ dokončila a tentokrát se otočila a ukázala i jemu fotografii s prasklinkou, on se na ni ale ani nepodíval.
„Nemusíš mi to ukazovat, já už to vím. Nebudu tě zastavovat, ani bych to nedokázal, viď?‘‘ řekl.
Měl pravdu, teď už byla rozhodnuta a nechtěla couvnout zpět, musíte vzít do vlastních rukou. Otočila se a zmizela v nedalekém lese. Netušila kam má jít, ale vedlo ji srdce.