Ta, co jen objeví a zmizí 08-Chci to vědět!

Od té doby co upadl Sasuke do bezvědomí už uběhl den, stále ležel na tom samém místě, kde jsem ho položila. Teplota mu klesla, ale stále byl v bezvědomí. Měla jsem docela strach. Ne o jeho život, ale to co by se stalo, kdyby se už neprobudil. Orochimaru by mě asi zabil. To se ale naštěstí nestalo, protože Sasuke začal přicházet k sobě. Chvíli jen bezcílně hleděl do stropu, než se konečně podíval na mě.
„Co se stalo, proč jsem tady?‘‘ zeptal se mě a pomalu se posadil, ale já jsem ho zatlačila zpátky. Protestoval, ale byl moc slabý.
„Měl jsi otravu krve, musela jsem tě nechat ležet tady, protože jsi moc těžký,‘‘ oznámila jsem mu a podala jsem mu sklenici z vodou. Na jeden doušek ji vypil a znovu si lehl.
Sáhla jsem mu na čelo, jestli ještě nemá teplotu, sklesala, to znamenalo, že léčba zabírala.
„Jak jsem mohl mít otravu krve?‘‘ nevěřil tomu. Pro mě to tak nevysvětlitelné zas nebylo, spíš mi to bylo hned jasné.
„Pořád tě to nenapadá?‘‘ zeptala jsem se ho pohlédla jsem na jeho ránu na hrudi, kterou jsem mu když spal vyčistila a obvázala. Připadala jsem si chvílemi jako jeho máma, vlastně jako bych ji byla. Beze mě by byl už dávno po smrti.
„No když už ti je lépe, tak nad můžu jít konečně spát,‘‘ řekla jsem a vydala jsem se k odchodu. On se posadil a díval se překvapeně na mě. Nejspíš ho zaujalo, že jsem celou tu dobu, co byl v bezvědomí nespala. Ráda bych, ale musela jsem ho hlídat.
„Tak promiň,‘‘ řekl, což mě vyvedlo z míry. On a omlouvat se, nespíš jsem mu musela dát nějaký špatný lék nebo co? Takhle se nikdy nechoval, no nejspíš se mi snaží vlichotit. Nedivila bych se tomu, mohla jsem ho kdykoli zapíchnout.
„To nevadí, však ty mi to vynahradíš,‘‘ řekla jsem a nechala jsem ho tam ležet. Co se tam dělo dál, až mi bylo jedno. Protože jakmile jsem otevřela dveře od pokoje, padla jsem do postele a, co se dělo v dalších hodinách už jsem nevnímala. Ovšem zase zaútočili vzpomínky, tentokrát jsem byla divák.

Moje mladší já sedělo na židličce, pozorovala tmavovlasou ženu, jak pobíhá kolem plotny, ze které se linula nádherná vůně. Ani nevím proč, ale posadila jsem se vedle malé dívenky na židli. Něco mi říkalo, že bych konečně mohla mít nějakou příjemnou vzpomínku.
„Mamíí..‘‘ ozval se vedle mě dětský hlásek. Otočila jsem se nejprve na holčičku a pak na tmavovlasou ženu.
Tmavovlasá žena se otočila a usmála se na holčičku sedící vedle mě.
„Oběd bude za chvilku,‘‘ řekla a dál pokračovala s přípravou jídla. Tohle nebylo to, co chtěla holčička slyšet. Proto to zkusila ještě jednou.
„Mamíí, chtěla bych se tě na něco zeptat,‘‘ řekla holčička a přiběhla ke své mámě.
„Copak zlatíčko,‘‘ usmála a se posadila holčičku na linku vedle sebe. Holčička chvíli přemýšlela, ale pak se konečně zeptala.
„Co to jsou ninjové?‘‘ zeptala a stejně jako já se i tmavovlasá žena zasmála. Smála jsem se jen tak, ani jsem nevěděla proč. Postavila jsem se a posadila jsme se na linku vedle holčičky.
Tmavovlasá žena položila vařečku a s úsměvem pohlédla na holčičku.
„Víš to jsou zvláštní lidé, co mají takovou jinou sílu než my,‘‘ odpověděla ji a dál se věnovala přípravě obědu.
„Zvláštní?‘' opakovala holčička. Nejspíš tomu moc nerozuměla, ale já věděla, že se to stejně časem dozví.
„No, každý jsme zvláštní, ale ty máš dar, proto by sis toho měla cenit. Kam se hrabou ninjové, ty jsi lepší než oni. Taky máš zvláštní sílu,‘‘ usmála se pohladila holčičku po tvářičce.

Kuchyň i linka, na které jsem seděla se rozplynula. Pomalu jsem se začala probouzet, i když jsem strašně chtěla vědět, jak to bude pokračovat. Když se přede mnou vyjasnil pokoj. Zprudka jsem se posadila a začala jsme zrychleně dýchat. Dar? Jaký dar. Chvíli jsem musela přemýšlet nad tím, co moje máma říkala.
Chtěla jsem vědět, co je to za dar, tedy jestli opravdu nějaký mám, tedy jestli to nebyli třeba jen prázdná slova.
Otřepala jsem se, je to blbost. Zapálila jsem svíčku, abych osvětlila pokoj.
Kromě mě tak byla ještě jedna osoba.
„Tak už ses probrala!‘‘ ozval se oslizlý hlas z rohu místnosti, kde na židli seděl muž s hadím obličejem. Zamračila jsem se a věnovala jsem mu jeden ze svých arogantních pohledů. Tentokrát, jako by mu to bylo úplně jedno.
„Nevidím, že by trénink pokračoval?!‘‘ zajímal se a přisedl si vedle mě. Nechtěla jsem na sobě nechat znát strach.
„No, protože jsem ho před chvíli viděl jak leží v tréninkové hale,‘‘ dokončil a zadíval se mi do očí. Uhnula jsme pohledem, ale přinutil mě, abych se na něj dívala. Protivil zase mi jeho pohled ale překvapivě se na mě zlobil, to já se zlobila.
„Co je to za dar, kvůli kterému jsem tu?‘‘ zeptala jsem se ho, trochu se smutkem v hlase. On podiveně pozvedl, tuhle otázku nečekal a já jsem nečekala, že se ho na to přímo zeptám. Mlčel, tedy spíš jen potěšeně pousmál a zmizel z mého pokoje. Věděla jsem, že zná odpověď a proto jsem ho zastavila u dveří.
„Chci to vědět!‘‘ přikázala jsem mu a on jako by byl v tranzu se vrátil zpět do pokoje. Nechápala jsme jeho chování, ale v tuhle chvíli mě víc zajímalo, co mi řekne!