Akatsuki přez kopírák

"Všechny děti jsou v pořádku, životní funkce v normálu. Nic neobvyklého na nich není sama, co sou zač?" Šedovlasý Kabuto držel v ruce tlustý arch papíru upíral oči na muže před sebou.
Černovlasý muž přecházel od jedné malé postýlký k druhé v každé leželo dítě.
Pět kojenců v pěti kovových postýlkách.
Malý chlapeček s šedivými vlásky, který kolem sebe házel ručkami.
Další chlapec s tmavou kůží a černými vlásky. Se zelenýma očima, které upíral na muže před sebou.
Dívenka s modrými vlásky, sladce spící.
Další chlapec s červenými vlásky, který také spal.
Nakonec další chlapec s kůží lehce namodralou s vlasy také modrými, těkal očima po všem místnosti.
"Sama? Vy my neřeknete co sou zač?" Zeptal se trochu dotčeně Kabuto.
"Tet ne," s tím Orochimaru odešel z místnosti.

"Je to to co si myslím?" Řekl muž v Anbu oblečení s blonďatými vlasy na obličeji masku připomínající něco mezi vlkem a kočkou.
"Záleží na tom co si myslíš," Řekla žena stojící vedle s dlouhými blonďatými vlasy a s maskou kočky.
"Myslím že jsme našly další Orochimarovo doupě," Pronesl znovu muž s maskou v podobě kombinace kočky a vlka.
"Už to tak vypadá, sakra, že ten jich, ale měl." Zanadávala ona žena a vykročila ke kamennému tunelu. Muž ji následoval.
Po několika minutách došly k železným dveřím, muž udělal jediný rychlý pohyb rukama a stokilové dveře se pohnuly.
"Podíváme se co nám tu Oroxicht nechal tentokrát," řekl jen tak mimoděk a vešel do temnoty.
Oba Anbu prošly desítkami místností, nikde nic nebylo, jen holý železný nábytek a papíry. Na konci bludiště místností narazily na další dveře k jejich překvapení znovu železnými. Na štítku u dveří byl vyražený malý mráček nápadně připomínající vzor na Akatsuki pláštích.
"Co tom má betj?" Zeptala se žena a štítek si ulomila. "Snad nějaké dokumenty?"
"Podíváme se," Muž znovu udělal podivný pohyb rukama a dveře se otevřely.
Tentokrát zvedly oblak prachu a z místnosti se ozval dávivý kašel.
Oba Anbu zpozorněly, vešly dovnitř. V ostatních místnostech zapalovaly pochodně. Tady pochodně svítily.
Bylo to vězení, alespoň to tak vypadalo. Místnost lemovaly cely s dřevěnými dveřmi a ocelovými rámy, v každých dveřích bylo zamřížované okno.
Než však stačily kteroukoli celu prohlédnout z konce chodby se vyřítila jakási osoba.
Oba Anbu se na ni vrhly. V nastalém boji muž onu osobu přitlačil ke dveřím jedné z cel. Zpoza mříží vylétly bledé ruce a zlomily osobě vaz, rychle zase zmizely v okénku a místo nich se tam objevil dívčí obličej s blonďatými vlasy a modrýma očima.
"Joo je po ní, věděla sem že se jednou pomstíme.Hmm." Zajásala dívka a na celou místnost zakřičela. "Stávejte halo!! všechno zaspíte." Mezitím zase zmizela v cele. V okýnkách cel se začaly objevovat další hlavy. Oba Anbu polil ledový pot.
V první cele se objevily dva chlapci jeden šedovlasý a druhý černovlasý s tmavou kůží a podivnýma zelenýma očima. Šedovlasý obou zamával, muž v masce couvl.
Ve vedlejší cele se objevily taktéž dva chlapci jeden červenovlasý menší než habán vedle něho s kůží namodralou a stejně modrými vlasy. Pozorně si oba dva zamaskované anbu prohlížely.
A ve třetí cele ona blonďatá dívka a vedle ní další ale modrovlasá.
Blondýnka se chopila slova, "vy ste nás přišly pustit?" Zeptala se a upřela oči nejdřív na ženu a pak na muže. "Támhle mají klíče." Vytáhla ruku a ukázala na místnost ze které ona podivná osoba vyřítila. Na dlani která ukazovala směr kudy oba pohlédly se objevil jazyk. Dívka si toho všimla a okamžitě ruku stáhla zpátky za mříž. Anbu si toho nevšimly.
"Ona tu s vámi počká," oznámil muž. A ukázal na ženu ta jen kývla a přesunula se k ocelovým dveřím. "Já půjdu informovat našeho velitele, pak teprve vás můžeme pustit." Řekl znovu muž a zmizel ve dveřích.