Ta, co se jen objeví a zmizí 07-Hledání ve tmě

Chvíli jsem mlčela, právě tuhle otázku jsem si sama sobě pokládala docela často, ale neznala jsem na ni odpověď.
„Ani nevím,‘‘ řekla. Už mi to trochu začalo lézt krkem, místo toho abychom trénovali, jsme si spolu povídali. Zvedla jsem se a vydala se zpět k sídlu.
„Zítra buď na cvičišti naproti svému pokoji, hned za svítání, musíme toho hodně procvičit,‘‘ naposledy jsem se otočila a pak jsem zmizela v dálce.

Ráno jsem byla odpočatá a celá natěšená na dnešní trénink, protože měl být v naprosté tmě a v tom jsem vynikala. Když jsem dorazila, Sasuke už tam byl. Bála jsem se, že bude mít zase plno otázek, ale překvapivě mlčel.
„Dneska budeme cvičit ve tmě!‘‘ oznámila jsem mu a pomalu jsem začínala zhasínat všechny svíčky. Připomínalo mi to, když jsme se setkali poprvé, v naprosté tmě. Kdo by nezapomněl, tenkrát se Sasuke choval povýšeně, teď si to ani nedovolil.
„Snad ti nebude vadit, když ti dám šátek přes oči, potřebuji, abys ses tohle naučil bez sharinganu,“ oznámila jsem mu a když lhostejně pokrčil rameny, zavázala jsem mu jej přes oči. Pak jsem zhasla zbývající svíčky a postavila jsem se naproti němu.
Vypadalo to, jako by vůbec neměl strach, což bylo vznikající.
„Tak jdeme na to,‘‘ řekla jsem a vytáhla jsem katanu z pouzdra, on udělal to samé. Chvíli jsem ještě vyčkávala a pak jsem spustila.
„Tento trénink je jiný, než jaký jsi doposud absolvoval, tentokrát se nespolehneš na svoje oči, ale na svoji mysl, musíš přestat vnímat okolí, ale musíš vnímat jen moje pohyby,‘‘ poradila jsem mu, myslím, že to pochopil, chvíli se ani nehnul, jen v klidu poslouchal moje kroky, když jsem ho obcházela. A pak udeřil, byl docela blízko, ale minul. Trochu jsem přidala do kroku, ale jako předtím to bylo bezvýznamné.
„Zapomeň na to, co tě doposud učili, teď věř svému instinktu.‘‘ zašeptala jsem, byla jsem zcela přesvědčena, že mě pozorně poslouchá. Co jiného mu taky zbývalo.
Pokračovali jsme takhle ještě další dvě hodiny, za tu dobu se mu nepovedlo mě udeřit, ale pokaždé byl blízko, hodně blízko. Ale pak to přišlo, když jsem stálo kousek od něj, ucítila jsem, jak se ke mně katana přibližuje, zareagovala jsem a jeho útok jsem dorazila. Kdybych to neudělala, tak by mě propíchl.
„Výborně,‘‘ pochválila jsem ho. Zapálila jsem v místnosti pár svíček, abychom alespoň jeden druhého vidělo.
„Jak to, že vidíš ve tmě?‘‘ zeptal se mě, s trochou nervozity v hlase.
Usmála jsem se, čekala jsem, že to přijde.
„Copak jsem nějaká kočka, nevidím nic, ale vím, kde jsi ty,‘‘ odpověděla jsem mu hodila jsem do ruku dlouhou dřevěnou tyč.
„Braň se!‘‘ upozornila jsem ho a zhasla jsem svíčky v místnosti. Sasuke pochopil a dal si znovu šátek přes oči.
Tentokrát už to bylo mnohem lepší, sice jsem měla navrch, ale i tak se mu dařilo, párkrát jsem musela jeho útok odrazit, pak ale přišla ta osudová chyba. Moc jsem se soustředila na Sasukeho, že jsem si ani neuvědomila, že mě zahnal dost daleko od středu, takže když jsem zavadila o obrubník a svalila jsem se na zem, on spadl přímo na mě. Chvíli jsem ležela bez hnutí, Sasuke nebyl zrovna lehký, víc mě však znepokojovaly jeho ruce, které se ocitly tam, kde rozhodně být neměly. Když Sasuke zaznamenal, že se dotýká něčeho měkkého, rychle se postavil na nohy.
„Promiň, to bylo nehoda,‘‘ omlouval se mi a pomohl mi na nohy. Raději jsem rozsvítila světlo.
Přejela se jsem si po tváři, když jsem ale ucítila něco vlhkého, trochu jsem se zděsila. Celá moje tvář byla od krve, jak jsem později zjistila. Rychle jsem si všechno setřela z obličeje. Jen jsem se trochu škrábla, nic vážného, jen jsem nechtěla, aby to Sasuke viděl.
„Tak budeme pokračovat,‘‘ řekla jsem a tentokrát jsem mu do ruky dala jeho katanu, bylo načase trochu přitvrdit. Sasuke mě však ale malou chvíli nevnímal, stále byl trochu zarudlý, kvůli tomu, že se jeho ruce ocitly na mých prsou. Já si z toho těžkou hlavu nedělala. Byla to jen nehoda, tedy doufala jsem, že to byla nehoda.
V dalších minutách už na to ani nepomyslel, jak se dalo poznat, zcela se soustředil na trénink. Jeho útoky byly mnohem rychlejší a přesnější, ale i tak jsem jim lehce odolávala, teda myslela jsem si to, když jsem ale ucítila, jak mi něco stéká po noze.
Povedlo se mu mě zasáhnout, byl to jen malý škrábanec, ale i tak to pro mě bylo překvapující. Učil se docela rychle, rychleji než jsem předpokládala.

Po další hodině jsme oba padli únavou, ještě jsem z posledních sil zapálila svíčky a pak jsem si lehla na zem. Hodně se zlepšil, o tom vypovídaly malé škrábance poseté po celém mém tělo. On vypadal podobně, ale jeho byly trochu větší.
„Myslím, že tento trénink jsi zvládl,‘‘ vydechla jsem se postavila jsem se na nohy. Pomohla jsem na nohy i jemu, vypadal, jako by byl na pokraji zhroucení. Nevěřila jsem tomu, netrénovali jsme tak dlouho, aby tak unavený.
Sáhla jsem mu čelo, úplně hořel.
„Sasuke, je ti dobře?‘‘ zeptala jsem se, ale nevnímal mě, pomalu ztrácel vědomí. Pomalu jsme ho položila na zem. Stále se na mě díval, ale nedokázal říct ani slovo. Nakonec zavřel oči nadobro.