SHINPI: 2: Dva klany z Písečné

Vždycky byli hodně podobní Inuzuka klanu. Stejně jako oni používali k boji zvířata. Stejně jako oni pojmenovávali své děti podle zvířete, ale oni je pojmenovávali podle kočičích šelem, ne podle částí těla. Stejně jako oni měli vynikající čich a sluch. S Inuzuka klanem byli odvěcí nepřátelé. Jako kočka a pes.
Klan Nekohonno vznikl o mnoho let dříve než klan Inuzuka. Nebyli tolik známí, protože pracovali spíše tajně a v pozadí, aby pak udeřili jako zuřivé šelmy a zase se v tichosti ztratili. Byli vznešenější, hrdější a lstivější, zatímco klan Inuzuka útočil přímo, hromadně, takzvaně férově a agresivně, Nekohonno zůstával ve stínu, kladl pasti a pak své oběti dorazil jediným úderem. Byli vždy spíše samotáři, protože si vystačili sami o sobě. Jejich zvíře jim bylo vším, co potřebovali, dovedli porazit sami mnohonásobnou přesilu. Raději dávali přednost samotářství, ale dovedli bojovat i ve skupinách.
Klan Nekohonno nikdy neměl velkou potřebu se stát slavným. Byli spíše vážní, ale nebylo radno si s nimi hrát. Vždy trpěliví, vyčkávali, dokud svou kořist neuštvali strašnými iluzemi a pak se na ni vrhli jako hladová zvířata. Nikdo, kdo neměl hodnost minimálně Chuunina, proti nim neměl šanci. Působili převážně tajně a jejich hlavní zbraní byl strach, který kolem sebe šířili.
Sledovat jejich boje mezi sebou bylo přinejmenším zajímavé. Jediný, kdo se mohl Nekohonno klanu postavit, byl právě klan Inuzuka. Většinou však klan Nekohonno působil dojmem, že má vždy navrch. Oni to odmítali přiznat a dřeli, dokud je neporazili. Bylo těžké udržet příslušníka jednoho z klanů, aby se nevrhl po tom druhém. Byli jako Kapuleti a Montekové, jako psi a kočky.
Inuzuka používal k boji psy. Nekohonno útočil s kočkami. Byly větší, občas připomínaly spíš šelmy než kočky.
Nikdo už si vlastně nepamatoval, co jejich nepřátelství způsobilo, protože kdyby fungovali jako spojenci, nebylo by jim soupeře. Nejspíš to však muselo být něco ošklivého, protože když se dva příslušníci potkali, bili se spolu, dokud jeden z nich nezemřel. Jeho klan to pak musel pomstít a byla tu další bitka. Bylo těžké tyhle dva klany uhlídat ve společném městě, a proto byl klan Nekohonno vykázán do Písečné vesnice.
Paradoxem bylo, že když si Kiba Inuzuka vzal Hanabi Hyuugu, byli převeleni do Písečné vesnice, protože měla velmi málo ANBU jednotek. Jako ANBU bylo Kibovi a Hanabi zakázáno útočit na členy vesnice, ale Kiba se musel dlouho přemáhat, než svůj vztek jakž takž začal ovládat.
Ať tak či tak, Nekohonno v novém sídle prosperoval. Na svět přicházeli noví a noví příslušníci a vždy byli vítanou posilou jednotek ANBU i pouhých týmů. V Ninja Akademii byli velmi často nejlepšími ze třídy, nebo minimálně jedni z nejlepších. Málokdy se stalo, že by neuspěli u nějakých zkoušek, a když neuspěli, v klanu byli považováni za odpad. Jejich heslo bylo, že vždy přežije jen ten nejsilnější. A proto potomci klanu dřeli už od útlého věku, aby na ně mohl být jejich rod hrdý.

Stejně tak na tom byla i Tora. Její kočka se jmenovala Kurai a dostala ji k osmým narozeninám. Kurai byla od hlavy k patě černá a když seděla ve stínu, nebyla nikdy vidět. Jediné, co na ni upoutalo pozornost, byly její oči. Byly velké a tyrkysově zabarvené a svítily. Skutečně svítily, vrhaly světlo a oslepovaly. A měly hypnotizující účinek.
Zdálo se, že Kurai a Tora jsou k sobě přirostlé. Kurai se nikdy nenechávala nosit, protože jí to připadalo ponižující, proto vždy chodila vedle své paní. Jediný případ, kdy se uvolila, bylo sezení na Tořině rameni.
I sama Tora si byla s kočkou velmi podobná. Byla drobné postavy a velmi štíhlá. Měla zelené kočičí oči, které vás uhranuly, dlouhé nehty podobné drápům na rukou, a krátké ježaté vlasy ebenově černé barvy. Byla hrdá a velmi drzá a její rychlost a síla snad každého překvapily. Nejčastěji jste ji viděli v tyrkysovém kimonu s černým okem, znakem jejího klanu, na bocích.
Tora dnes maturovala. Měla se stát oficiálním ninjou, ale poměrně pozdě, protože si to tak sama přála. Mohla maturovat už deseti letech (zpravidla trvá dva roky, než se spolu ninja a kočka naučí spolupracovat), ale ona čekala, dokud nepozná správného soupeře. Podle učitelů to bylo mrhání talentem, ale protože Tořin klan byl vlivný a podporoval ji, její rozhodnutí bylo neoblomné.
Takže teprve dnes maturovala. Teprve dnes se milostivě uvolila stát se ninjou. Teprve dnes ji čekaly zkoušky. Teprve dnes mohla předvést, co se naučila.

***

Hikoka pocházel z nepříliš známého klanu Arare. Nebyli ničím zvláštní, neměli žádné Kekkei Genkai ani speciální chvaty, které se předávaly z generace na generaci. Tato rodina byla malá a nevýznamná, o to však byla houževnatější. Nikdy se nevzdávala a bojovala na pokraje svých sil, do omdlení či dokonce smrti. Každý člen jeho klanu zoufale toužil dokázat, že jejich klan není tak úplně k zahození a že si zaslouží, aby se mu říkalo „klan“.
Klan Arare se vyznačoval jakýmsi druhem albinismu – byli velmi bledí, měli čistě bílé vlasy, které si nikdy nestříhali, a jasně rudé oči jako králíci, ovšem bez Sharinganu. Příslušníka klanu Arare jste poznali okamžitě.
Možná, že tu však na ně něco bylo – členové tohoto klanů byli neuvěřitelně vytrvalí. Dokázali běžet celý den a nezastavit se, i když potom padli a tři dny vyspávali únavu. Bojovali, dokud nezemřeli, nebo nebyli jinak vyřazeni z boje. Byli vždy velmi odvážní a dovedli riskovat.
Jejich odvaha spočívala v tom, že byli schopní udělat věci, ze kterých by měl jiný člověk noční můry. Pokud by věděli, že někde dole je něco, co zabrání tomu, aby zemřeli, skočili by klidně ze skály. Někteří lidé to nazývali šílenstvím, ale takoví už Ararové prostě byli.
Schopnost riskovat znamenala, že si vždy pečlivě zvážili pro a proti a pak se do toho vrhli. Bylo to pro ně, jako kdyby hráli ruskou ruletu, ve které byly šance jedna k jedné.

Hikoka byl stejný. Měl červené oči a delší černé vlasy po ramena. Byl stejně obětavý jako každý Arare a miloval risk. Vždy razil větu „Risk je zisk“ a mnohokrát se mu ta věta vyplatila.
Když šel studovat na Akademii, šel na ni studovat s tím, že se možná stane členem ANBU, ale možná ne. A právě to slovo „možná“ ho na té výzvě vzrušovalo. Měl rád, když si nebyl jistý, co se stane. Kdyby mu někdo nabídl, jestli se nechce podívat do knihy svého osudu, nejen že by odmítl, ale ještě by se na něj vrhl, že ho něco takového vůbec napadlo.
Hikoka vždy snil o tom, že bude patřit mezi ANBU a bude plnit speciální mise třídy S a A. A možná byl trochu zvláštní, ale vždy si přál, aby ta cesta byl dlouhá, trnitá a plná oklik, aby si mnohokrát mohl myslet, že se mu přání nesplní.
Dnes maturoval. Hikoka nebyl nijak zvlášť dobrý student, jeho prospěchová linie vypadala jako horská dráha. Většinu testů prospal, jeho zkoušky stály za nic, ale teorii zvládal dokonale a jeho genjutsu vypadala jako pravá. Proto se jednou držel mezi těmi nejlepšími, ale hned druhý den klesl úplně na dno. Nikdo si nebyl jistý, co z něj bude, ani sám Hikoka. A tenhle pocit měl neuvěřitelně rád. Možná odmaturuje. A možná ne.