Nováčci

Propletené životy
„Tato povídka vypráví o přátelství na život a na smrt mezi pěti odlišnými ninji, kteří doufají v lepší budoucnost. Doufám, že povídka se bude líbit hlavně těm, které jsem do rolí pěti postav obsadila.“

Hnědovlasá kunoichy se zastavila u brány, kterou procházelo mnoho ninjů. „Účastníci zkoušek, stejně jako já,“ pomyslela si. Přesto, že jí bylo, osmnáct let v záznamech byla vedena jako genin i přes její schopnosti a techniky, které dosahovaly na jounina.

Dnešek se chýlil ke konci, tedy jen časově. Slunce už dávno zmizelo za černými mraky, ze kterých každou chvíli vyšlehl blesk a pak následovala rána, při které každému naskočil mráz po zádech. Nebylo to však jediné co způsobovalo třesení. Ti, co dnešek hodlali trávit venku, teď skončili zmáčení a schovaní někdo pod stromem. Samozřejmě nějakým menším, blesky jasně naznačovaly, že dneska to bude opravdu nářez.

Neodvážila jsme se vylézt ven, měla jsem teď z něj strach. Možná se ke mně tu dobu jen choval hezky, abych pak neměla strach. Tohle se mu fakt povedlo. Když už jsem na vaně seděla další půl hodiny, ozvali se kroky. Pootočila jsem hlavu a čekala jsem, kdo se nakonec objeví. Byl to zas on, ale stále na sobě měl jen ten ručník. A já jsem se znovu začala červenat.

Zahalená postava sa volným krokom blížila k vysokým hradbám. Z obzoru sa postupne vynárala mohutná brána, pri nej dve postavy. Vyzerali tak, že majú minimálne o kolečko viac, hrali karty. Postava zrýchlila krok, cítila domov, dve postavy pri bráne zaostrili zrak, tou postavou bol Uchiha Sasuke...

Nastal večer, slunce pomalu zapadalo za zelené kopce. Zářící slunce nahradil měsíc v úplňku. Krajina se naplnila tajuplnou atmosférou. Vládl až zneklidňující klid až na tiché našlapování a praskání větviček. Uprostřed hlubokého lesa stál domeček, který i když ho obývali dvě osoby zel temnotou. Ani jedno jediné světlo nebylo rozsvícené. A taky to mělo důvod.
„Myslíš, že to bude stačit?‘‘ zeptala se ho Sakura a podala mu poslední prkno, jimiž zatloukávali dveře a okna.

Sasuke beznadějně bloudil ulicemi Konohy. Ani za boha si nemohl vzpomenout, kde bydlela, doufal však, že jakmile ten dům uvidí, vzpomene si. Hodiny bloudění ale nepřinesly žádné ovoce. Stále bloudil mezi naprosto neznámými domy. V beznaději nakonec zabloudil na hlavy Hokage, snad tak si vzpomene. Jakmile se k místu přiblížil zahlédl jemu velice známou postavu. Na rtech se mu objevil úsměv. Teď už nebude potřeba hledat její dům.

Takže jsem se rozhodl že tam půjdu. Půjdu se podívat co tak zvláštního a tajného musely skrývat, myslím Ino, Karin a Maiyu. Šel jsem tedy odpoledne do lesa. Měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych tušil, že se něco stane.

Jednoho rána v Konoze.
„Kakashi-sensei! Kakashi-sensei!" volá po celé vesnici zbrklý Naruto, ale bez jakékoliv odezvy. Pak v době, kdy se Naruto chystal na oběd do Ichiraku ramen...
„Co se děje?" uslyšel a náhle se v kouři objevil Kakashi.
Naruto naprosto překvapený a vyděšený odpoví: „Kde jste, kruci, byl! No to je jedno, bábi Tsunade vás hledá."
„Co asi může chtít?“ povzdychl si Kakashi a znuděným krokem kráčel k Tsunade.

Navazuje na Naruta Mangu 311

1. Den kdy vše začalo

Naruto, Sai a Sakura šli do nemocnice navštívit Kakashi-senseie, který zde ležel za přílišné užívání Sharinganu. Sakura se ujala slova a vysvětlila mu podrobnosti o misi.
Kakashi vzhlédl na Naruta, který byl pořádně skleslý a mumlal si pro sebe, že je moc slabý. Kakashiho napadlo, jak by s Narutem mohli trénovat.
„Naruto?“ oslovil ho.
„Hm?“ podíval se na něj Naruto.

Nečekané

„Už se probouzí," vykřikl ženský hlas. Okamžitě přiběhli lékaři, Tsunade, Shizune i Kakashi, aby pozdravili shrbenou postavu na nemocničním lůžku.
„Ahoj, Hinato." řekla Shizune, "Jak se cítíš?"

„Nemusíš mít strach,‘‘ ujistil ho Gaara a zavedl je všechny společně do centra vesnice, která bylo v plné proudu. Dalo se tam sotva projít, ale když lidé zaznamenali členku se znakem Konohy, začali uhýbat do stran. Naruto se začal cítit trochu divně, jako by něco provedl, ale pravda byla jiná. Lidé se začali radovat.
„Všechni tihle lidé sem dorazili před několika týdny, přišli s nimi i někteří genini,‘‘ oznámil stále zmatenému blonďákovi Gaara a vedl je radujícím davem dál. Sotva se davem prošli, když je zastavilo radostné volání.

Keď prvé lúče slnka presvietili nebo, dali sme sa na cestu do Listovej. Hoci to nebol môj domov,
zdieľal som entuziazmus mojich spolubojovníkov a tešil som sa spolu s nimi. Prišli sme asi okolo poludnia, nakoľko bolo slnko pomerne vysoko. Prekročili sme bránu Listovej a moje prvé kroky viedli do kancelárie Hokage, aby som podal hlásenie. Slová Hokage ma ale prekvapili.
„Čo ste tam robili tak dlho?“
„Dlho? Veď sme boli preč len dva dni.“
„Žartujete? Nedostala som o vás správu najmenej vyše týždňa.“, týmito slovami ma Hokage takmer ochromila.

[b]Deidara se od Nashijo pomalu odtáhl. Nashijo se jen tak mírně červenala bylo vidět, že to byl její první polibek.

Nashijo:,,To sem nečekala, proč si to udělal?"

Deidara:,,No asi proto, že mi to v tu chvilku přišlo docela vhodný."

Nashijo:,,Ale známe se sotva víkend a už se stalo tohle?"

Deidara:,,Něco se ti na tom nezdá? A neříkej mi, že se ti to nelíbilo, protože by ses jinak ode mně odtáhla a to si neudělala, dokonce si i spolupracovala."

Už to byly dva měsíce, co se Pein naštval a zamknul se na půdě. Jediný, kdo k němu mohl, byla Konan, která mu tam nosila jídlo. Akatsuki už to nemohli vydržet a tak se sešli v kuchyni.
,,Tohle už nejde, jak dlouho tam ku..asi chce sedět?” ptal se Hidan
,,Mně se stejská.” řekl Tobi a začal brečet.
,,Tobi neřvi!” řekl naštvaně Deidara.
,,Ale Hidan má pravdu takhle to už dál nejde.” řekl Kakuzu.
,,Hm ale co budeme dělat?” ptal se Zetsu.
,,To nevím nějaké nápady?” ptal se Deidara.
,,Kletba Jashina-sama...” zasnil se Hidan.

Akatsuki a telefón 4

A je tu další díl užijte si ho

Tak snad se vám tahle jednorázovka bude líbit už sem na ni měl pár pozitivních reakcí ..tak uvidím no..

Sakura měla nějakou práci a tak nechala Naruta samotného uprostřed vesnice.
Slunce pořád silně škvařilo a Naruto si sám sebe představoval se Sakurou na daleko opuštěném místě v nějakém studeňoučkém rybníce.

„Prosím,‘‘ dál jsem plakala, ale v hloubi duše jsem věděla, že mi slzy jeho život nevrátí. Že tohle už je doopravdy konec, ale přiznat jsem si to stále nedokázala. Dokonce i na Naruta toho bylo moc. Sotva se setkal se svým otcem a teď mu umře v náruči. I po tom všem, co jsme mu provedli se teď na nás nedokázal zlobit. V tuhle chvíli truchlil s námi. Ucítila jsem, jak jeho dech slábne, celé jeho tělo sláblo. Pevně jsem sevřela jeho dlaň, stiskl ji. To bylo pro mě útěchou.

Uběhlo dalších několik hodin od té doby, co Naruto opustil můj pokoj. Seděl jsem na posteli. Kolena jsem si přisunul k tělu tak, abych si mohl o ně opřít bradu. Koukal jsem se dolů na své nohy, ale koutkem oka jsem nenápadně sledoval prosklené okýnko u dveří vedoucí ven. Občas se v něm mihla postava. Jen přeběhla kolem, ale na nějakého hlídače to bylo moc rychlé. Já jsem přesně věděl, kdo je tam.
Pozvedl jsem hlavu a hleděl jsem na dveře před sebou. Zamyslel jsem se. Pokud je moje teorie pravdivá, tak musím něco udělat. Dostat se odsud. Jak..?