Romantika

Kabuto odvrátil další útok. Mezitím se na můstek seběhlo několik dalších ninjů – spojenců Kabuta a spojenců Takashiho a Hinaty. Hinata pořád mířila na Kabuta, který se od doby, co se objevil takřka ani nepohnul.
Takashi provedl rychlý výpad a vrhl se na Kabutovy podřízené, kteří reagovali strašně rychle. Hinata ho kryla zezadu a střílela na všechny okolo dvou metrů. Takashi jí hodil kunai, který byl napuštěný jedem. Hinata už dokázala zkombinovat jed a chakru a vytvořit tak jedovatý šíp: Jeden z poskoků se skácel k zemi.

„Čo to robíš? Zbláznil si sa?!“ moja ruka reagovala rovnako prehnane ako ja a vlepila Itachimu riadnu facku, zatiaľ čo som sa od neho snažila odtiahnuť. Pozeral na mňa zmetene, ale v tom sa mu tvár stiahla.
„Toto si už nikdy ku mne nedovoľ, jasné? Ja nie som ako ostatné, ktoré priam umierajú túžbou po tebe. Mne si totiž totálne ukradnutý. A toto...toto bolo posledný raz čo si sa ku mne priblížil!“
Prudko som sa otočila a chcela som ísť do domu, ale schytil ma za rameno. Jeho tvár bola pochmúrna a na očiach mal sharingan.

Tokime : Čas letěl jako voda, ani jsem si pomalu neuvědomovala, kolik uběhlo dní od mého uvěznění. Yoru se za mnou ještě ani jednou nestavil, nevěděla jsem, zda mě to těší nebo mrzí, ale srdce se přiklánělo spíše k té druhé variantě, přeci jen mi přirostl k srdci. Uslyšela jsem kroky, byly tiché, sotva slyšitelné. Někdo si venku odkašlal.
„Jistě, jistě,“ ozval se jeden ze strážných a zachrastily klíče. Přišel pro mě. Srdce mi poskočilo, byla jsem šťastná, opravdu šťastná.
„Yoru?“ zavolala jsem ke dveřím.
„Ano?“ vrátilo se mi ledovým hlasem. Polkla jsem a vše mi došlo... Nepřišel pro mě, ale pro Itachiho, není tu pro mě.

Ako vždy dúfam, že sa vám bude nový diel páčiť

Dýchaj, Hinata, dýchaj. Neuštipne ťa, ani neuhryzne.
„Takže... Hinata,“ pozrela sa na mňa pohľadom, ktorým sa uisťovala, že si nezmýlila meno. Prikývla som a pokračovala, „čo rada robíš vo voľnom čase?“
Jedna z otázok, na ktoré ma otec už od mojich šestnástich narodenín pripravoval. Mohla som vôbec odpovedať inak?

Zrození legendy II: 3. Prekvapenia

„Ty sa nikdy nepoučíš!“ kárala Karin Naruta keď mu ošetrovala rany.
„Ale sesternička. Veď to nič nie je. Sú to len malé odreniny a navyše s Kuramovou chakrou to bude zahojené raz dva,“ uškrnul sa Naruto a hneď na to sa mu na tvári zjavila bolestná grimasa.
„Prepáč,“ zašepkala. Dokončila liečenie, poupratovala a nechala Naruta samého v izbe.
Mal by si si oddýchnuť, ozval sa Kurama.

[i]Zadíval jsem se na oblohu plnou oblaků. Krátkovlasé děvče nade mnou vypísklo a zčervenalo. Jen na chvíli jsem svou knihu položil do trávy a naposledy se podíval do plachých očí své dívky. Ruce měla přitažené k tělu, jako kdyby se bála se mne dotknout.
Cíleně jsem její jemnou ručku stiskl a utrhl jsem fialový květ, který mi ji blízce připomínal. Dívka se na mě váhavě dívala. Já jsem se díval na ni. Najednou jsem si uvědomil, že jsem nepadl do trávy vedle ní, ale do jejího klína.

Bolesť, celé to bolo o nej.
Každá kvapka potu, čo som ju obetovala.
Každá slza, čo sa mi z oči vykotúľala.
Každá modrina od úderu, rezná rana od kunaju, odrenina od pádu.

Tým všetkým som si prešla, len kvôli tomu, aby som už nebola zbytočná. Tvrdo som trénovala. Tsunade-sama je výborný sensei. Jej tréningy sú náročné, ale užitočné. Chvíľami som nenávidela celý svet. Kolená sa mi podlamovali od únavy a čakala som, kedy to už moje telo nevydrží.

Všichni se vraceli z cvičiště, Kasumi, Hatashi, Shiro a Shin šli oslavit vítězství zatímco Hikari s Gesej vymýšleli další pikle. Když Sasuke, Hin a Naruto šli domů potkali Sakuru.
„Sasuke! Můžeme si promluvit?“ zeptala se Sakura.
„J-Jo.“
„Uvidíme se potom. Pojď Hin.“ řekl Naruto a odešli aby nerušili.
„Sakuro, vím že omluva nestačí a proto odejdu z Konohy.“ řekl Sasuke.

V místnosti, které se říkalo ošetřovna a kde to nebylo zrovna nejčistší, avšak zde bylo to nejmodernější vybavení, trávila Sakura nejvíc svého času. Žádný volný čas neměla, pokud nepočítala pětiminutové přestávky na jídlo, nebo na svou osobní potřebu. Rychle se rozšířilo, že Itachi opatřil lékařku, proto za ní členové Akatsuki neustále chodili s nějakým neduhem. Sakura si začala pomalu zvykat na to, že bohužel neuvidí pouze Itachiho nebo Kisameho.

Útoky ho zasiahli postupne a v neuveriteľne rýchlom slede. Zdvihla sa obrovská prachová clona, no rinneganom som čo-to videl. Chvíľu trvalo, kým sa usadil. Začalo pršať. Na bojisko dopadla prvá kvapka. Bola nezvyčajne veľká. A vlastne ani nemala tvar kvapky. Bol to zhluk vody v tvare guľôčky. Stál som uprostred toho všetkého obklopený chakrou Juubiho. Kvapka sa nebezpečne rýchlo blížila k zemi a niesla so sebou zmenu. Cítil som to svojim šiestym zmyslom. Bežné zmysly to nevedeli zachytiť.

Stála som pred kanceláriou a zaklopala som. Ozvalo sa unavené: „Ďalej," a ja som vošla dnu. Tretí Hokage prekvapene zodvihol hlavu.
„Eimi? Ty žiješ!" povedal a ponáhľal sa ma objať.
„Prekvapenie," zvonivo som sa zasmiala.
„Ako to? A kde sú dvojčatá? Myslel som, že ste na tej misii zahynuli, keď o vás roky nebolo počuť. Nedokážeš si predstaviť ako som sa bál, že ste všetci zomreli. A hlavne, ako som si to vyčítal. Poslať vtedy troch desaťročných jouninov," vzdychol si.

Osamělý umělec hledá krásku,
takovou co miluje umění.
A tak pochopí tu moji,
moji výbušnou lásku.

City k výbuchům nezměním,
ale nemohu přece žít v osamění.
"Umění je výbuch" budu ti šeptat do vlasů,
jen s tebou se podělím o jílovitou krásu.

Chceš-li zhynou uměním,tedy výbucem,
spřízněni budeme nejen tělem ale i duchem.

Jsem i mistr v líbání.
jen výbuchy mé lásky dostaneš od svítání.
Jsem pohledný co přát si více?
Večeřet budeme ve svitu měsíce.

Jsi-li výbušná i duší,
můžeme zkusit jak nám to spolu sluší.

Naruto si vykračoval k Budově Hokageho s obálkou v ruce.
„Co mi asi tak babča může chtít?“ Přemýšlel zmateně, než došel ke schodům.
„Snad to bude důležité.“ Zamrmlal, než začal stoupat po schodech. Na jednání Rady panoval zmatek. Padal jeden dotaz za druhým, stejně i tak mírné nesouhlasy.
„On? Není na to příliš mladý?“
„A ještě k tomu Jinchuuriki.“ Kolovalo po členech rady. Tanma s Tsunade zůstávali v klidu.

Drahnou chvíli nevěděla, kde je. Pak si opět vzpomněla na to, jak se sem dostala. Nechtěla tomu věřit.
Hlavou jí běžela jediná myšlenka. Zda-li je Naruto živý. Když ho viděla naposledy byl na pokraji smrti.
„Proč jsem se víc nevěnovala studiu medicíny? Mohla jsem mu více pomoci.“ Nepočítaně si tohle opakovala.
„Copak? Naše holubička je smutná? Tvůj amant je tuhej. Sama si to viděla!“ znovu se do ní navážel tajemný nepřítel.

„Než opravdu začneme, mám na tebe jeden dotaz,“ malinké zdržení.
„Jakou pak?“
„Proč ses ukázal, až teď? Měl jsi tolik šancí mě zabit.“ Dál kalkuloval Seiya.

„Tak se ukaž Kazekage!“ zařval provokativně na rudovlasého a připravil se k útoku.
„Sabaku Sousou!“ vlna písku se hnala jeho směrem a snažila se jej chytit byť jen na jedné části těla. Uchiha se vyhýbal všem útokům a formoval pečetě.
„Kuchiyose no jutsu!“ dým zahalil prostor v okruhu deseti metrů a všechen jej rozehnal mohutný řev.
Krab! Ksakru bude mít výhodu. Vyhnul se dalším úvahám a rukama ovládal zuřivou vlnou písku.

Ráno...
"Sakra, sakra, sakra!!!" nadával Naruto. "Proč jsem musel zaspat?!"
"Já tě budila…“ promluvila k němu se smíchem Sakura.
"No, ale jak sis asi všimla, tak to nezabralo."
"Prcku, nešil tak." dodal vysmátý Kyuubi.
"Ale no ták, nechte ho." přidala se Ai.
"Konečně mě někdo chápe!" zajásal Naruto.
"Tak a můžeme jít." řekl Naruto, který si ještě natahoval kalhoty.
"Ehm…Naruto?" zeptala se Sakura.
"Hm?"
"Máš ty kalhoty na opak."

Kráčala som po chodbe až k dverám Hokage a premýšľala nad tým, čo asi chce. Už som ju nevidela dva dni, čo si ma nezavolala, nedala mi nijakú práca a už vôbec nie misiu. Ktovie, prečo po mňa poslala rovno Shizune? A kde je vlastne Shizune?

„Hééé, to je trapný!!!“ vydechl Naruto podrážděně, dal si ruce za hlavu a praštil sebou do trávy. Utrhl stéblo nad sebou a vložil si ho mezi rty. Shikamaru si povzdechl a plácl se rukou do čela.
„Ty seš fakt občas spomalenej co?“ smál se Kiba, když přišpendloval stan k zemi, aby ho neodfoukl vítr, který foukal jako divý.

„A tady máme jídelnu.“ dokončila učitelka s úsměvem. Bylo poznat, že už podobnou prohlídku několikrát dělala. Její projev byl prostě nacvičený.
„Díky moc.“ řekla Suki trochu rozpačitě. „Máte moc hezkou školu.“
Blondýnka se na ni znovu usmála a zeptala se: „Koho posíláte na akademii?“
„Vlastně nikoho.“ přiznala Suki trochu váhavě. Věděla, že podobná otázka nakonec přijde, ale ani tak neměla vymyšlenou smysluplnou odpověď, která by nebyla lží.
„Tak proč jste vlastně tady?“ zeptala se žena překvapeně.