Vyvoleni krví 1.

Tak konečně, konečně jsem přestala být srab a vydala se na cestu! Najít je bude lehké, když víte, kde přesně jsou. Pak konečně budu moc dodržet slib, který jsme si dali. Už to není daleko, pár kilometrů. Nakonec už si jen zjistit, jak se dostat dovnitř, nebo ještě lépe, přemluvit je, abych byla s nimi a hlavně s ním.
Ujistila jsem se, že mám katanu na zádech. Dřepla jsem si a sledovala obrovský balvan. Nepochybně o mně již vědí. Takže brzo se ukážou, nebo tu taky strávím pár hodin. V té samé sekundě se objevili venku, napočítala jsem deset plášťů s červenými mraky. Rozhlíželi se, pak se na mě upřely ty fialkové oči.
„Vylez!“
Trhla jsem sebou, oči upřela na mého bratra. Prohledával koruny stromů, neviděl mě. Pousmála jsem se nad jeho vztekem. Odrazila jsem se a doskočila před ně. Všichni mě bez mrknutí oka pozorovali. Všechny jsem přejela pohledem, ale zastavila jsem se u bratra. Pusu měl dokořán, blond vlasy svázané napůl v culíku, patku přes oko. Pořád si mě prohlížel. Otočila jsem se k Peinovi.
„Co tu chceš?“ zamračil se.
„Já jdu za svým bratrem.“ zašeptala jsem.
Slyšela jsem hurónský smích, který patřil Kisamemu s Hidanem.
„Jen si vyber, který z nás je tvůj bratr.“ vyprskl Hidan smíchy.
Sklopila jsem oči a zrudla. Najednou mě všechna moje odvaha opustila.
„Já jsem její bratr!“ zavrčel na ty dva Deidara.
Smích okamžitě ustal, váhavě jsem zvedla oči. Nejdříve jsem pohlédla na Peina a pak na Deidaru. Ten se na mě taky díval, pak mu po tváři přelétl rychlý úsměv.
„No maličká, pokud chceš být se svým bratrem, budeš se muset přidat k nám.“ řekl Pein.
„Já vím!“ vyhrkla jsem, plně si vědoma své zbrklosti.
„Tak to budeš muset ale porazit jednoho z nás.“ zasmál se.
„Jaká jsou pravidla a kdo bude mým soupeřem?“
„No pravidla jsou taková: Vyhraješ, pokud zcela přemůžeš tvého protivníka. Pokud to tak nebude, zemřeš, tvůj protivník tě může zabít. No a soupeř. Kdo je na řadě?“ zavolal na ostatní.
Ty se rozhlíželi a tlumeně si šeptali. Pak se tu náhle objevila další postava. Byla to dívka, měla stejně zrzavé vlasy jako Pein a měla i ten odporný černý kov nabodaný v obličeji. Hidan pořvával něco ve smyslu, že je to nefér, že mě chce zabít on.
Utvořili kolem nás kruh, stáli jsme naproti sobě, ani jsme nemrkli. Stočila rty do nemilosrdného úsměvu, otočila hlavu na Peina, ten přikývl.
Rychle jsme obě dvě začali skládat pečetě. K mé nevelké radosti dělala to samé. Obě jsme přivolávali různá zvířata. Já přivolala obrovského vlka a ona zase býka. Mezitím jsem provedla svůj „bleskový“ útok. Jenže ona se mu vyhnula! Ale ona neměla šanci mě vidět! Zamračila jsem se, už jsem zase stála tam, kde předtím. Tohle se chvíli opakovalo a mně pomalu, ale jistě docházela čakra. Teď mě ale něco napadlo. Rychle jsem přivolala tygra, všude kolem jsem rozhodila lahvičky, které, když se aktivovali, tak vypouštěli spousty dýmu. Naposled jsem se pořádně nadechla, vytasila katanu a opět udělala rychlý výpad na její záda. Doopravdy to pomohlo, teď už to bylo jen mezi námi, bojovala s kunaiem , nepovolovala jsem v rychlých útocích a nakonec našla tu správnou chvilku. Svalila jsem ji na zem a přiložila jí katanu na krk. Oni to nemohli vidět, protože dým ještě plně nezmizel. Všichni překvapeně sledovali tu scénu před jejich očima.
Stoupla jsem si a rukou si prohrábla blond vlasy a urovnala si ofinu.
„Pojď se mnou.“ Pein mě chytil za zápěstí a šel se mnou do jejich skrýše.
Dostali jsme se do nevelkého kamenného „sálu“, vystoupali po schodech do patra. Otevřel mi jedny dveře a já vešla do menší místnůstky, ve které byl pouze psací stůl a tři židle.
„Takže, jak že se to vlastně jmenuješ?“
„Já jsem Kitsune.“
„Fajn, doufám, že víš, kdo jsem.“ Zvedl ke mně oči od papírů na stole.
Přikývla jsem a sedla si na protější židli.
„V týmu budeš s Tobim, myslím, že si padnete do oka. Pokoj budeš mít sama, je na konci téhle chodby vpravo. Koupelna tam je také, kdybys náhodou hledala kuchyň, nebo jídelnu, tak ta je hnedka tady vedle. Na porady budeme chodit dolů, jsou tam jediné dveře.