Začarovný kruh

Seděla opřená o dřevěný kůl. O jeden ze tří dřevěných kůlů nedaleko pomníku padlých shinobi.
Na místě, kde před několika lety vznikl tým 7.
Proklínala, že nemohla být jeho součástí, ale ze všeho nejvíc proklínala jeho dva členy.
Vzpomínala na boj s Peinem. Ležel přitlouklý k zemi železnými tyčemi. A jeho milovaná růžovovláska to jen z dálky pozorovala. Zatím co ona se rozhodla obětovat život pro jeho záchranu.
Vlastně jí za to nikdy nepoděkoval. Nebýt jí, Kyuubi už dávno patřil Akatsuki a on by byl mrtvý.
Do levandulových oči se nahrnuly slzy. Rychle zamrkala ve snaze je zahnat.
Vzpomínala na Narutovo vroucné vyznání. Vyznaní, které však nepatřilo jí. Sakura ho odbyla. Vždyť její srdce vždy patřilo Sasukemu. On se nad tím pouze usmál.
„Pokud budeš šťastná, budu šťastný i já, Sakura-chan.“
V tu chvíli jsem myslela, že by bylo lepší, kdyby mě tehdy Pein zabil. Zhroutila bych se k zemi, kdyby mě Kiba-kun nezachytil.
Rozbrečela se, brečela kvůli němu nejspíš po milionté. A věděla, že ještě hodně krát si pobrečí.
Nevěděla, jak dlouho už tu seděla. Obloha se pomalu zbarvovala do černa a na nebi se objevovaly první hvězdy. Věděla, že by se měla vrátit, vrátit se do svého klanu, který teď konečně právoplatně vedla. Přes slzy se usmála.
Alespoň něco jsem dokázala.
Křoví nedaleko za jejími zády zapraskalo. Rychle se probudila ze svého snění a otočila. Rychle se však uklidnila, nikoho neviděla.
Nejspíš jen zajíc.
Znovu propukla v pláč.
Nedaleko mezi stromy jí už hodiny někdo sledoval. Tak hrozně toužil po tom k ní přijít a konečně jí utišit. Rvalo mu srdce, že tak krásné stvoření pláče.
Srdce, spíš ledová kostka, díky které mohl žít. Rozháněla mu pouze ledovou krev po těle. Tolik let nepocítil city.
Neslyšně seskočil z úkrytu.
Teď nebo nikdy.
Usmál se svých křivým úsměvem a vydal se blíž k ní. V půlce cesty se však zastavil, rozbušilo se mu srdce. Na okamžik zaváhal a přemýšlel, jestli nemá utéct.
Copak si srab?
Ušel ještě pár kroků a ocitl se za jejími zády. Byl od ní pár centimetrů a ona si ho přes své vzlyky stejně nevšimla. Nevyvedlo ho to z míry. Pousmál se a položil jí svou ruku na rameno.
Hlasitě zakřičela a v jejích očích se zrcadlil strach. V panice jí přiložil katanu ke krku a zakryl jí ústa.
Ať mě klidně zabije. Pomyslela si.
Chlapci však rychle došlo, co vlastně dělá. Odskočil s ní do lesa, a když se ujistil, že tady by je nikdo najít nemohl, rychle ukryl svou katanu zpátky do pouzdra a pustil jí ústa.
„Hinato, prosím, nekřič.“
„T-ty! Co ty tady děláš?“ Snažila se křičet, ale hlas se jí v náporu strachu roztřásl. Neuvědomovala si, že pořád brečí.
„Prosím tě, neplač.“ Zašeptal a popošel k ní kousek blíž. Jeho hlas byl plný něhy, ale stejně udělala několik kroků vzad. Měla chuť utéct, ale v tom jí zabránil strom, do kterého narazila.
„Co si dělal na místě, kde jsem se stal geninem?“ Neopověděla. Ušklíbl se.
„Kvůli Narutovi? Proto brečíš? Pořád ho miluješ?“ Její vystrašený výraz vystřídal hněv.
„Jenže on miluje Sakuru a ta pořád miluje mě, že? Začarovaný kruh.“ Udělal několik kroků dopředu, chtěl u ní být co nejblíž.
„Sasuke, co po mě chceš!?“ Rozkřičela se a nalepila se ještě víc na strom za jejími zády. On však její otázku ignoroval.
„Vždycky si bylo pěkná, taková roztomilá. Ale teď… si úplně úchvatná, dovolil bych si říct, že krásnější dívku jsem ještě neviděl.“ Usmál se na ní. Jinak než se smál se od té doby, co opustil konohu. Udělal ještě dva kroky dopředu. Byl u ní tak blízko… rozbušilo se mu srdce, tělem mu náhle projel příjemný pocit tepla. Konečky prstů se dotkl její jemné tváře. Neuhnula.
„Už hrozně dlouho tě sleduju, ale nikdy jsem neměl dost odvahy se ti ukázat. Měl jsem strach. Chápeš to? Já, Sasuke Uchiha a mít strach. Ke všemu strach z dívky.
Vždycky si bylo jediná, která se o mě nikdy nezajímala. Byla si jiná než ostatní. Vždycky si byla lepší než všechny ty ostatní, které jsem přitahoval. Vždycky si byla jediná, která mě byla hodna.“
Ohnula jeho dotekům a naštvaně se na něj podívala. Jeho něžný výraz se náhle změnil.
„Já, že jsem byla jediná, která tě byla hodna? Co to tady sakra meleš! I kdybych byla hodna já tebe, ty by si nebyl hoden mně!“ Vykřikla, odstrčila ho od sebe a chtělo utéct. On jí však chytil za ruku a přirazil její tělo zpátky ke kmenu stromu. Držel jí za zápěstí tak, aby mu už nemohla utéct.
„Vždycky v tobě bylo něco temného. Už od první chvíle co jsem tě potkala, cítila jsem to. Nemáš právo být tak namyšlený, nejsi zase tolik výjimečný, Sasuke.“ Při posledním slově přidala do svého hlasu říz. Naštvaně jí stiskl zápěstí. Bolestí zasténala, ale stejně ho nepřestala probodávat pohledem.
„Takhle semnou nikdy mluvit nebude!“ Zakřičel na ní, ale nakonec stisk povolil a usmál se. Chladně, chtivě a posměšně.
„Vlastně víš co, líbí se mi to. Líbí se mi tvoje drzost, přímo mě přitahuje.“
„To máš ale smůlu…“ Nestihla doříct větu, když jí chytil za bradu a přitáhl si její obličej k tomu svému, dělilo je jen pár centimetrů.
„Já vždycky dostanu to, co chci, víš.“ Políbil jí. Její tělo přitáhl ke svému a držel jí tak pevně, aby mu nemohla utéct. Vlastně ani nemusel. Nebránila se. Rukou mu zajela do vlasů a přitiskla se ještě blíž k němu.
Pomalu jí začal pokládat do trávy, pomalu, aby se neodtrhl od jejích rtů. Bál se, že by ten okamžik někdy mohl skončit. Převalila se na něj a začala mu sundávat triko. Otevřel oči, nemohl uvěřit tomu, co se právě děje. Nebránil se, natáhl ruce, aby jí usnadnil práci. Přitáhl si jí blíž a začal jí líbat na krk. Oblečení začalo z obou mizet nevysvětlitelnou rychlostí.
Převalil se nad ní a podíval se jí do očí. Zrcadlil se v nich souhlas. Znervózněl. Nevěděl proč, měl přece už tolik žen. Jenže k žádné nikdy nic necítil. Přitáhl se k ní a políbil jí.
Tělem mu projela nevysvětlitelné zamrazení. Krásnější pocit v životě nezažil. Lehl si vedle ní a její roztřesené nahé tělo přitáhl k sobě.
Byl tak šťastný. Šťastnější než kdykoliv v životě. Ruku mu položila na záda a opatrně ho pohladilo.
Políbil jí do vlasů…
„Sasuke?“
„Miluju tě, Hinato.“