Válka nemusí být vždy jen špatná

POZOR! Spoiler!

http://www.youtube.com/watch?v=qQkBeOisNM0

Ležím opřený o ledový kámen uprostřed bojiště. Čtvrtá velká válka ninjů. Snad bylo mým osudem válku zažít, jako by můj život nemohl být alespoň o trochu jednodušší.
Vychází slunce, začíná další den. Červánky mě hladí po vlasech, na okamžik se zahledím do té nádhery, ale hned musím přimhouřit oči. Sluneční paprsky jsou moc silné.
Celou noc jsem nezamhouřil oči. Mohl jsem, nepřítel nikde, ale nedokázal jsem se to. Musím jí chránit.
Můj pohled sklouzne na dívku v mém klíně. Spí, spala celou noc. Zaslouží si to, s takovou kuráží jsem ještě nikdy neviděl bojovat žádného ninju. Pramínek tmavých vlasů jí sklouzl do obličeje. Nejspíš jí zalochtal, jemně pokrčila nos. Musel jsem se nad tou nádherou pousmát. Opatrně, abych jí neprobudil, jsem odhrnul pramínek z tváře.
Tělem mi projel elektrický šok. Tolik dní bojuje a její pleť je tak neskutečně hebká. Chtěl jsem se jí dotknout znovu. Přejel jsem ukazováčkem po její tváři. Opatrně, abych jí nevzbudil.
Dnešek bude těžký, cítím to. Možná bych měl také na chvíli usnout, musím jí ochránit.
Je to mým úkolem, mou povinností, mým osudem, mou touhou, mým přáním. Jak jsem jí kdysi mohl nenávidět jen za to, že se narodila líp než já? Jako by za to snad mohla.
Zatřásla se mi v náručí. Lekl jsem se, že se jí něco stalo, ale nejspíš je jí jen zima. Přitáhl jsem si jí ještě blíž k sobě, abych se sní, podělil o trochu svého tělesného tepla.
„Neji…“ zašeptala ze spaní. Pažemi jsem jí jemně objal a pomalu se nechal pohltit sny.
„Prober se, ospalče.“ Pomalu jsem otevřel oči a chtě nechtě jsem zčervenal. Její tvář byla od té mé tak blízko. Usmála se, vstala a natáhla mi ruku. Uraženě jsem se zvedl sám.
„Já ti dám ospalce, celou noc jsem tě chránil!“ jen se rozesmála, chytla mě za ruku a táhla mě pryč. Nechápal jsem, ale šel, kam mě vedla. Pár kroků za ní, aby mě mohla vést a nepustila mi ruku.
„Koukej, co jsem našla!“ vypadala šťastně a hrdě. Před námi se nacházelo menší jezírko s průzračnou vodou a vodopádem.
„Ale kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se.
„Senzibilové necítili v blízkosti žádného nepřítele, tak se všichni vykoupali a zamířili k další jednotce. Nechtěli tě budit, tak jsem řekla, že na tebe počkám a pak je doženeme.“
Takže jsem na tomhle krásném místě sám, jen sní?
„Na co čekáš?“ Zakřičela a já si všiml, že už je pomalu svlečená. Její oblečení bylo na hromádce pod ní a ona přede mnou stála jen ve spodním prádle. V tu chvíli ve mně začaly pracovat všechny možné hormony a já věděl, že kdybych se teď svlékl, trapasu bych neunikl. Měl jsem takovou chuť po ní skočit, zbavit jí i dalších kousků oblečení, místo toho:
„Omluv mě, musím si odskočit.“ Jen kývla, já se otočil a pelášil pryč. Utíkám, jak statečné. Dívka mých snů přede mnou stála skoro nahá a já si jdu radši odskočit. Opřel jsem se o nedaleký strom a snažil se myslet na cokoliv, co by mě zbavilo toho pocitu tam dole. Stačilo si vzpomenout na společný výlet k řece s Leem a Gaiem, na jejich plavky a… blé. Myslím, že už se nikdy nevzruším.
S hlavou plnou myšlenek na ty dva jsem se pomalu vrátil na místo. Když jsem jí spatřil pod vodopádem, asi ani představa nad Leem bez plavek by mi nepomohla. Svlékl jsem se a nepozorovaně doplaval k ní, chytl jsem jí za nohu a stáhl jí pod hladinu. Chtěla vykřiknout, ale utišila jí voda. Pro jistotu jsem jí rychle vytáhl nad hladinu, abych jí neutopil.
„Blázne, chceš mě zabít?!“ Zakřičela na mě, ale přitom se smála a začala na mě cákat vodu. Pomalu jsem jí to oplácel, když v tom na mě použila suiton a mě smetla velká vlna. Smála se tak moc, až se pomalu zakuckala.
„Tak to ti nedaruju.“ Smál jsem se, připlaval k ní, snažila se couvat, když v tom narazila zády o břeh.
„A mám tě!“ Vítězně jsem se usmál, když v tom jsem se zarazil. Svoje tělo jsem měl namáčknuté na tom její a naše obličeje byli opravdu, ale opravdu blízko. Jestli jí nepolíbím teď, lepší šanci už možná nikdy nedostanu.
„Neji.“ Možná chtěla něco říct, ale já jí nedal šanci. Své rty jsem položil na ty její. Je tak sladká! Čekal jsem facku, ale místo toho neudělala nic. Polibek jsem zintenzivnil. Rukou jsem jí sklouzl do vlasů a začal jí hladit. Ruce mi položila na záda a pohladila mě. Myslel jsem, že štěstím asi zemřu. Všechen testosteron přerušila láska, kterou jsem k ní choval. Nepotřeboval jsem nic jiného, než aby náš polibek trval věčně. Ale i tak se po chvíli odtrhla. Mile se na mě usmála a pohladila mě po tváři. Nejspíš čekala, že něco řeknu. Nezmohl jsem se na nic.
„Neji, měli bychom nejspíš jít.“
„Ne, Hinato, já…“ vážně? Neměla by tady být ona ta, která koktá, červená se a bojí se?
„Vždycky jsem tě miloval.“
„Já vím, Neji.“