Romantika

Kyuubi seděl. Seděl v naprosté tmě. Slzy mu brázdily tvář. V jeho kožichu zanechávaly mokré cestičky a následně padaly na černou zem.
„Aneko,“ tiše zasténal, „miluji tě.“ Konečně se mu podařilo zastavit slzy. Otevřel oči a pohled stočil tam, kde tušil ‚nebe‘.

Naruto už sebou tři čtvrtě hodiny házel a snažil se dostat z provazů, ale opět jen všechny shodil na podlahu. Deidara i Tobi se tomu zaníceně smáli, málem neměli na práci nic jiného. „Debil, furt se nevzdává,“ smál se Deidara a přitom nějak spokojeně mručel. Pak si je začal jednotlivě prohlížet, Tobi ho následoval...
„Nee, nee,“ takal Tobi.
„Hele,“ sklonil se Deidara k Hinatě. „Jsi ty opravdu kunoichi? Jsi moc hezká.“ A chytil ji za bradu.

Tato povídka navazuje na mojí povídku Tajemná dívka z Konohy.

V kanceláři Hokage
"Hokage-sama můžu se vydat hledat Kei?" Prosil Sasuke Tsunade.
"Ne! Ty zůstaneš tady. Hledají ji ANBU." Odpověděla mu jako vždy Tsunade.
"A jsou nějaké nové zprávy?" Ptal se s nadějí Sasuke.
"Nic nového." Odpověděla zklamaně Tsunade.
"Dobře. A děkuji." Řekl Sasuke a otočil se k odchodu.
"Hlavně nedělej nic hloupého. Když se něco dozvím, tak ti dám vědět." Řekla Tsunade do zavírajících se dveří.

"Ahoj Sasuke-kun." Pozdravila Sakura Sasukeho.

Když vyšli ze dveří, uslyšeli prosebné volání. „Pomoc! Shikamaru!“ Jelikož stáli na konci chodby, jasně poznali Hanabiin žádoucí hlas. Shikamaru se automaticky rozeběhl k východu. Sice poznal podle tónu hlasu, že asi nehrozí žádné nebezpečí, ale přesto ho jako velitele a kamaráda zajímalo, co se děje. Naruto ho instinktivně následoval. Rychle seběhli schody a vyřítili se ven. Jelikož nikoho nezahlédli, běželi dál k lesu. Po pár metrech zahlédli aktivovanou past, ve které viseli polonazí Kiba s Hanabi.

„Zdá sa mi to alebo si mi práve porozprával o tom, čo sa ti snívalo?“ spýtala sa neveriacky Tsunade Sasukeho a na posledné slovo vo svojej otázke dala dôraz. Sasuke jej na to nič nepovedal, iba sklonil hlavu, mračil sa do zeme, zatínal čeľusť a zatínal päste pri svojich stehnách.

Upozornenie:

Na konci je to trochu (dosť) morbídne

Vonku zúrila bitka medzi členmi Akatsuki a Alianciou spojených národov, pričom sa zapojili aj Kagovia. Nemohli uveriť, že kdekoľvek sa pohnú, narazia na Akatsuki. Nevedeli sa rozhodnúť či majú utiecť, alebo sa pripojiť k boju.

Než jsem se nadála, stmívalo se. Netušila jsem jak daleko je Konoha, ale jít po tmě nebyl dobrý
nápad. Mé zranění byly pořád bolestivé. Deidara seděl u okna zadíval se na podnik naproti našeho ubytování. Byl potichu, od toho, co jsme vešli do vesnice. Přihodilo se snad něco? Třeba tohle vše měl v plánu, aby mě teď zajal. Ne, dobře. Nebudu takhle přemýšlet.
„Deidaro…?“ začala jsem.
„…přespíme tu?“ zeptala jsem se váhavě.
Deidara se na mě podíval, bez známky radosti nebo jakékoliv jiné emoce.

Hinata
„We are fighting dreamers takami wo...“ Hinata se rozespale natáhla po budíku, který neodvratně hlásil ráno. Neochotně vstala z postele a protáhla se jako kočka. Co nejtišeji přehupkala do koupeny a zastrčila dveře. Učísla tmavé vlasy, vyčistila si zuby… No prostě udělala to co dělá každá dívka každé ráno, ovšem s výjimkou, že ne všechny dívky mají byakugan a zkoušejí Juken.
„Dělej!“ zařval Neji zpoza dveří.
„Aby ses nezbláznil.“ křikla na oplátku a natruc byla v koupelně dalších deset minut.

Ino

Opětovné upozornění!!

Tady v mé povídce je minulost trochu jinak podaná. A hledejte za vším něco víc, než vám naznačuji.
Dále bych pak chtěla dodat, ode mě čekejte vše. I to, že Gaara nebude takový jako je v mých ostatních povídkách.

Další den už mohl Naruto opustit nemocnici.
„Nepřehánějte to tolik s tím mluvením, jinak Naruto skončí zle,“ varovala Sakura.
„Budeme se snažit.“ Uzumaki nechápal, za to Hinata byla celá rudá.

„Co teď?“ ptal se Naruto.

Konečne pridávam 20-ty diel, tak dúfam, že sa vám bude páčiť
Ani neverím! 20-ty!

„No... nemyslím si, že som práve jej typ.“ Nie, rozhodne nie.
„Ani ja si to nemyslím, ale na jednorázovku by si jej stačila.“
Stačila by som jej. Stačila. Au. Moje sebavedomie práve utrpelo peknú ranu.
Čo keby som mu povedala – Sasuke, ako by si sa cítil keby ti po sexe dievča povedalo, že to nestálo za nič? Myslím, že tvoje pocity by sa zhodovali s mojimi, ktoré mám práve teraz.

Zrodenie Legendy II: 5. Ticho pred búrkou 2.časť

„Akú odmenu máš presne na mysli?“ uškrnula sa čiernovláska na Naruta.
„Pôjdeš so mnou na rande.“ Aikemi sa zasmiala nad blonďáčikovým sebavedomým hlasom.
„Ako si môžeš byť taký istý.“ Odbila ho a jeho stowatový úsmev povädol. Pristúpila k nemu bližšie a on zostal stáť ako obarený. Všetko mu zrazu začalo dávať význam.
„Využila si ma?“ zašepkal neveriaco. Čiernovláska sa zatvárila smutne.

'Obdivuji tě a to celou dobu. Od momentu co jsem tě uviděla. Koukala jsem z povzdálí, jak si plníš tvůj sen. A byla vždy při tobě, Naruto. Jen ty nevidíš. A přehlížíš mě. Možná jen mám takový pocit, možná se mi to jen zdá. Jsem asi sobecká. Jistě, nemůžeš mít čas jen na svou jednu kamarádku. Jsem přece tvoje kamarádka, jako mnoha dalších z Konohy. Jen kamarádka.

Ahoj! Jedná sa o moju prvú poviedku, ktorú som kedy začala písať...takže začiatky sú tak slabšie napísané, ale potom sa to rozbehne.

Tento príbeh, keďže je moja srdcovka mi dala vlastne aj môj pseudonym. :3 Upozorňujem, že táto séria je stále rozpísaná (už 5 rokov ) a momentálne mám rozpísaný jubilejný 70. diel < 3. Táááák, dúfam, že ten počet nikoho neodradí! Príbeh je to skvelý ;)

...Som v neistote.

Čakám naňho už päť rokov. On nikde. Desať rokov. On stále nikde. Už nepríde... Tak aspoň budem naňho spomínať. Je to už dávno, ale ja si všetko pamätám. Bol nešťastný, sklamaný a utrápený. Bol stratený v temnote. V temnote, ktorú si vytvoril sám. Nevidela som ho. Temnota vyhrala. Ale ja som ho pustiť nechcela.

...Som v neistote.

„Minato! Měl bys rychlo-jít! Zajisti, že Hokage se bezpečně-dostane ven!“ Byl slyšet Tanmův hlas, který i přes helmu zněl jasně.
„Ani na to nemysli, tati! Jsme v tom spolu!“ Byl slyšet Minato. Tanmovi se před očima rozjasnil obraz.
„Ghoste, tvrdo-kryj pravou stranu!“ Zněly Tanmovy rozkazy a muž jménem Ghost přešel na pravou stranu, vystřídal se s Minatem.
„Radši zůstaň naživu, tati!“ Zazněla Minatova poslední slova. Tanma se s trhnutím posadil na posteli, celý zpocený.

‚Co se děje? Kde to jsem? Nic nevidím… Sním? Co se vlastně stalo?!‘
‚Jo! Už vím. Nějaká technika… umřela jsem snad?‘
‚Takže takhle vypadá místo, přes které se duše dostává do pekla či nebe? Ale kde je takové to světlo, o kterém se pořád mluví? Je tu docela i zima…‘
Náhle se v temnotě něco pohnulo, což vydalo zvuk.
„Co to bylo?“ hlesl dívčí hlas ve tmě.
„Maličká…“ pronesl kdosi děsivým hlasem. Dívka sebou škubla.
Hlas byl slyšet z dálky, ale i přesto se bála, že není tak daleko, jak se zdálo.

A/N:

Silence od PJ Harvey dokonale vystihuje význam kapitoly.

Loď v bezvětří II

Někdo zvonil. Jednou. Dvakrát. Hinata otevřela. Otec vstoupil dovnitř s úsečným Hinato namísto pozdravu. Přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Určitě si všiml očí zarudlých od pláče. Nic však neřekl. Podal jí svůj plášť a beze slova zamířil do obývacího pokoje. Hinata pověsila otcův svrchník na nejbližší věšák a následovala jej.

Když se Sakura probudila podruhé, bylo odpoledne druhého dne. Sakura se rozhlédla po pokoji. Byl tmavý, spoře zařízený, jen lehátko, na kterém ležela, malá šatní skříň a stolek se zásuvkami. Stěny byly šedé a na podlaze nebyl ani koberec. Žaluziemi do pokoje pronikalo světlo, ve kterém tancovaly částečky prachu. Sakura se chytila za hlavu a zaskuhrala.

"Bráško! Bráško!"
"Hm?"
"No, víš, chtěl jsem tě o něco poprosit."
"A?"
"Jde o Kushinu."
"Ahá. Poslouchám."
"Potřeboval bych, abys zjistil, jaká je její oblíbená kytka. O mně se už říká, že s Kushinou chodím, i když jsem ji dnes poprvé někam pozval, a tak nemůžu jen tak jít a vyptat se na to někoho, protože by se to hned rozneslo."
"Jasně."
"Ale poslouchej, Shiki, neudělej nic pitomýho."
"Ty mi nevěříš?"
"No, tehdy jsem taky říkal, ať jí nic nenakecáš, a tys..."
"Ale pomohlo ti to, ne?"
"No, pomohlo."