Loď v bezvětří II

A/N:

Silence od PJ Harvey dokonale vystihuje význam kapitoly.

Loď v bezvětří II

Někdo zvonil. Jednou. Dvakrát. Hinata otevřela. Otec vstoupil dovnitř s úsečným Hinato namísto pozdravu. Přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Určitě si všiml očí zarudlých od pláče. Nic však neřekl. Podal jí svůj plášť a beze slova zamířil do obývacího pokoje. Hinata pověsila otcův svrchník na nejbližší věšák a následovala jej.

„Dáš si čaj? Kávu? Nabídla bych ti něco dalšího, ale vůbec jsem tě tu nečekala.

„Čaj.“

„Hned to bude.“

Zaplula do kuchyně. Otec už nejspíš listuje albem fotek, které nechala ležet otevřené na stole. Postavila konvici na sporák. Bylo to jako sypat si sůl do ran, nechat se takhle přistihnout. A přitom - Hinata přešla k oknu, odhrnula záclonku a vyhlédla ven – přitom otce Nejiho smrt zasáhla možná ještě víc. Po pohřbu už o něm nikdy nepromluvil.

V tom se otec s Narutem až bizarně podobali.

Vrátila se do obývacího pokoje. Posadila se do křesla, ruce úhledně složila v klíně. Otec odložil album.

„Krásné vzpomínky.“

„To ano.“

„Slyšel jsem, že zařizuješ oslavu.“

„A-ano... Bude to velké. Dorazí delegace z ostatních vesnic.“ Odkašlala si. „Musíme se předvést v co nejlepším světle.“

„Tsunade to nechala celé na tobě?“

„Nevadí mi to. Dělám to ráda.“ Usmála se. Ne očima. „Jen je toho trochu na mě moc. Práce a to zařizování. Nejprve tahle oslava a pak Narutovy narozeniny... Nezvládám to.“ V tom okamžiku, kdy to vyslovila, toho litovala. Otci se takové věci neříkaly. Nesměly.

Jeho prsty se znovu dotkly koženého obalu alba. „Od toho máš sekretářku.“

„Jak by to vypadalo, kdybych manželovu oslavu hodila na krk sekretářce?“

„Neměl jsem z tvého manžela dojem, že by si zakládal na takových maličkostech. Neklade si snad za cíl vidět tě v tomhle stavu. Nebo se mýlím?“

„Dělám to pro něj ráda.“

„Vaří se ti voda.“

„Hned jsem zpátky.“

Odběhla do kuchyně. Chystala čaj, aby zaměstnala ruce. Skoro se opařila horkou vodou, když zalévala lístky v šálku. Zasykla. Musela se uklidnit. Kdykoli se tu otec objevil, stávala se z ní bezmocná hromádka neštěstí, mumlající a neschopná. Některé věci se nikdy neměnily. Zadoufala, že otce brzy omrzí. Že půjde pryč. (Byla to jedna z myšlenek, které by si Hinata nedovolila ani zašeptat ve tmě o samotě. Hiashiho dcera chovala svého milovaného otce v úctě. Tečka.)

Do obývacího pokoje se vrátila s naloženým podnosem. Opatrně ho položila na stůl před otce.

„Co to je za čaj? Voní po skořici.“

„Naruto ho přinesl s sebou ze Suny.“

„Tráví tam poslední dobou dost času.“

„Tsunade se snaží zajistit kazekageho podporu mezi daimjó. Koho jiného by měla poslat než Naruta?“

„To je pravda.“ Otec se napil. „Kdy ses naposledy podívala domů?“

Domov. Čtyřpokojový byt pro otce nikdy nepředstavoval její domov. Ten zůstal za papírovými stěnami, kamennými zdmi a plný vzpomínek. O důvod víc se nevracet.

„Stalo se snad něco?“

„Hanabi se po tobě ptala.“

„Proč nepřijde ona?“

„Nemá čas. Připravuje se na převzetí klanu. Nemusela by.“

„Už jsme o tom spolu mluvili, otče.“ Poprvé mu pohlédla zpříma do očí. „Naruto mě potřebuje vedle sebe. Hanabi to zvládne.“ Jak jsi vždycky doufal, už nahlas nedodala.

„Nejde o to, jestli někdy převezmeš zodpovědnost za rodinu. Té představy jsem se vzdal už dávno.“ Odmlčel se. „Ale předstírat, že s námi nemáš nic společného...? Kolikrát ses objevila doma za poslední rok?“

„Neměla jsem čas-“

„Jako ho nemáš dnes?“ Sebral album ze stolu. Otevřel je.

Nejiho tvář. Čerstvých patnáct.

Chtělo se jí ječet.

„Proč jsi přišel?“

„Protože ty nepřijdeš nikdy.“

Neodpověděla. Neměla jak.

Tiše popíjeli čaj. Jeden druhého opatrně ignorovali. Hinata pamatovala doby, kdy ji otcovo mlčení děsilo víc než jeho nesouhlasný pohled.

„Hinato...“

Vzhlédla.

„Pokud... pokud potřebuješ pomoc se zařizováním, stačí jen říct.“
Jeho tvář připomínala spíš dřevěnou masku než živou bytost. Člověk snadno zapomínal. Jenže teď před ní neseděl Hyuuga-sama, ale její starý otec, syn mrtvého, bratr mrtvého, strýc mrtvého.

„Já...“ Sevřela drobný šálek. Spálila si prsty. „Díky.“

Strávili hodinu společným mlčením, které přerušoval jen zvuk porcelánu pokládaného na desku stolu a pak zašustění otcova roucha, když se zvedl, jejích kalhot, když vyskočila a spěchala za ním do předsíně. Vzala ho za ruku – kůže ještě stále hladká, vždyť mu bylo teprve padesát – a držela. Otec se na ni ještě ve dveřích podíval tak, jak se jí celé její dětství ani nesnilo.

Dveře se zavřely a Hinata klesla k zemi.

Naruto dorazil pozdě večer o několik hodin později. Svou ženu našel, jak spí nepřikrytá na pohovce v obývacím pokoji. Po krátkém zaváhání jí přinesl deku.

„Květiny koupím sama,“ oznámila dalšího dne Hinata sekretářce. Yuri na to nestihla nic říct. Hinata už stačila odejít. Ještě na schodech si navlékla kabát, prsty pročísla vlasy. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu a to hned. Yuri nosila parfém sladký jako med a malá kancelář po vytápěném odpoledni se proměnila v cukrové peklo.

Květiny. Musela pořídit květiny na Narutovu oslavu, i když ho nikdy jejich krása nezajímala.

Ino ji přivítala ve svém obchodě se zářivým úsměvem a škádlivým dloubnutím do žeber. Hinata, vždy nesvá z výrazných projevů náklonnosti, se od ní nenápadně odtáhla. Jen trochu, aby ji neurazila. Ale Ino si toho nevšímala. Její pozornost se upírala na květiny, na Hinatino přání, na klepy a na vlastní klenuté břicho plné budoucího Akimichiho.

„Chtěla bych růže a chrysantémy.“ Zahlédla lilie. „A lilie taky. Ne bílé.“ Budou hýřit barvami pod světlem lamp. Pro ni, ne pro něj. Žluté, rudé, fialové. Je sobecká? Snad.

„Kolik jich budeš chtít?“

Hinata se zamyslela. Přesně tolik, aby si připadala jako v pralese. Řekla to nahlas. Ino se zakřenila a naškrábala cosi na papír.

„S tebou je radost obchodovat, Hinato.“

Místo odpovědi se usmála. Ino si mimoděk pohladila břicho.

„Kope?“

„A jak. Sáhni si, hele.“

„Kdy se narodí?“ Bylo zvláštní a svým způsobem zneklidňující dotýkat se Ino a cítit přitom někoho jiného.

„Uprostřed prosince.“ Ino se pohodlně opřela o pult. „A co ty? Žádný miniaturní Uzumaki s byakuganem se ještě nechystá?“

„Ne.“ Složila paže na prsou. „Nějak jsme o tom ještě nepřemýšleli.“

„No, to my jsme nad tím s Pašíčkem nepřemýšleli taky. My jsme vlastně nemysleli vůbec, jestli chápeš...“

„Samozřejmě.“

Hinata vzpomínala, jak nervózní Ino třeštila oči na těhotenský test. Tři mladé ženy před umývadlem na toaletách a jedna budoucí matka, která se poté, co se objevila druhá čárka, složila jako pytel brambor. Prvotní panika se brzy proměnila v nadšení. Ino milovala vše krásné a roztomilé a tak přibližně od začátku druhého měsíce věděla přesně, jak rozkošný bude mít její potomek pohled, jak bude krčit nos a špulit rty a že zdědí její krásu a Choujiho něžnost. Výbavu pro dítě měla Ino nakoupenou už ke konci prvního trimestru, kdy si většina párů teprve oddechne, že přečkali tu nejnejistější dobu. Hinata netušila, jestli má jejich potomkovi závidět, protože jej jeho rodiče zahrnou vší možnou láskou a pozorností, nebo litovat, protože Ino si lásku často pletla s panenkou na hraní.

„Možná by bylo lepší, kdybyste nechali věcem volný průběh...“

„To si nemyslím, Ino. Teď opravdu není vhodná doba.“

„No, ty to víš nejlíp,“ řekla Ino a podala jí papír s vyplněnou objednávkou a tužku pro podpis. „Teď, když bude Naruto oficiálně Tsunadin zástupce, tak se z její kanceláře už nejspíš nehne. A jak všichni víme, hlavní úloha muže je při tvorbě dětí krátká avšak klíčová. Takže pokud se ti nepodaří infiltrovat nejhlídanější budovu ve vesnici, aby sis s ním užila pár nemravných chvilek, tak žádní malí špunti na svět nepřijdou. Pech.“

„Tady.“ Vrátila jí podepsaný formulář.

„Díky. Pozítří ti přivezou kytky. Domů, že?“

„Ano, domů. Zdržela bych se, Ino, ale...“

„Já vím, Tsunade je bezostyšná otrokářka.“

„Moc ráda jsem tě viděla.“

„Stav se někdy na kávu a na obscénní množství dortíků. Pašíček se naučil zacházet s troubou. Netušila jsem, že jsem si vzala pekařského génia.“

„Určitě.“ Zamávala. „Na shledanou.“

„Ahoj.“

Květiny přivezli v osm hodin, večer před oslavou. Ráno je Hinata spolu se Sakurou rozmístí v atriu, rozvěsí lampiony. Připravila vše: pozvala hudebníky, objednala jídlo a pití – spoustu pití; po válce chlastali všichni. Pozvánky, oblečení, ostatní prostory, protože přijede spousta lidí, spousta hostí, nádvoří bylo velké, ale ne dost.

A Sakura nepřestávala švitořit – bude to krásné, Hinato, bude mít z toho takovou radost. Hinato. Hinato. Hinato. A Hinata měla sto chutí jí otrávit čaj, který Sakura ucucávala z půvabně vykrouženého šálku, chrstnout jí horký nápoj do krásného obličeje, jenom aby už konečně zmlkla. (Ale Hinata si nemohla stěžovat, neměla právo. Vždycky věděla, že mít Naruta znamená mít i ty, kteří k němu patřili, bez ohledu na její vlastní nechuť k nim.)

Jednou se s manželem bavili o jeho přátelích. Snad nežárlíš, vysmál se jí Naruto. Později se tomuto tématu Hinata raději vyhýbala.

Květiny si nechala přinést až nahoru do ložnice. Naruto zůstane přes noc s Tsunade v práci. Ino se nemýlila. Galeje.

Vdechla vůni bílých lilií, žlutých a rudých růží a fialových chrysantém. Červené toulitky na parapetu se rýsovaly proti tmě za oknem. Zelené stěny a zelené listy. V džungli chyběli jen rajky a tygr. Mokré vlasy ze sprchy, zarudlá kůže jen letmo zakrytá ručníkem. Dokonalá kořist pro šelmu. Posadila se na okraj postele a vydechla.

Občas přemýšlela, co by se bývalo změnilo, kdyby Neji před ni tehdy neskočil. Zasáhly by ji úlomky dřeva? A kdyby ano – přežila by? Vzal by si ji pak Naruto? Byla by to láska z povinnosti, něha k dívce, která nedovedla nikdy nic, než se jen vrhala mezi jím a jeho koncem? Stačilo by jí to? Lišilo se to nějak od skutečnosti? Ne. Až na Nejiho.

Nejimu bylo osmnáct. Pět let mrtvý, pohřbený a promlčený.

Musela přestat na to myslet. Vypnout se. Zapomenout se. Potřebovala vyš***t mozek z hlavy.

Vstala, přešla k oknu. Dotkla se prsty bizarního květu toulitky. Červený list, žilnatý a jakoby zalitý krví a z něj se tyčící žlutá palice. Erekce nořící se mezi zarudlé labie vzrušené ženy. Rostlina řvala obscenitou a Hinata se zachvěla touhou, potřebou a vším, co nemohla vyslovit ani před Narutem.

Samotnou ji překvapovalo, jak nevinný Naruto byl. Potutelný úsměv a škvíra ve stěně oddělující ženské a mužské lázně představovaly vrchol jeho představy o perverzi. Přejela si jazykem zuby. Vypnula světlo, odhodila ručník. Ulehla do zelených pokrývek postele, vlasy rozprostřené, rty semknuté.

Té noci se jí znovu zdálo o moři. Bylo rozbouřené, vlny si hrály s lodí, jako kdyby to byla pouhá hračka. Naruto nikde. Volala po něm, ale nikdo neodpovídal. A pak ji prudký náraz smetl do vody.

Utopila se.