Icha Icha (27) - Tokoyami

‚Co se děje? Kde to jsem? Nic nevidím… Sním? Co se vlastně stalo?!‘
‚Jo! Už vím. Nějaká technika… umřela jsem snad?‘
‚Takže takhle vypadá místo, přes které se duše dostává do pekla či nebe? Ale kde je takové to světlo, o kterém se pořád mluví? Je tu docela i zima…‘
Náhle se v temnotě něco pohnulo, což vydalo zvuk.
„Co to bylo?“ hlesl dívčí hlas ve tmě.
„Maličká…“ pronesl kdosi děsivým hlasem. Dívka sebou škubla.
Hlas byl slyšet z dálky, ale i přesto se bála, že není tak daleko, jak se zdálo.
„Má malá,“ tentokrát to slyšela přímo vedle sebe.
Vykřikla hrůzou a začala máchat rukama okolo sebe sem a tam, aby se k ní přízrak nemohl dostat. Ona nic neviděla, ale i přesto to vypadalo, že on vidí naprosto vše.
„Co seš zač?!“ křikla, avšak její hlas jí hrůzou přeskakoval.
„Já?“ tázal se opět ten strašák a na důkaz, že tam je a vidí ji, jí olízl pravou líci.
Dívka křikla a pokusila se jej odstrčit, ale jakmile dala ruce před sebe, o nic nezavadila. Nedokázala se ničeho dotknout, což ji vyděsilo ještě víc.
Udělala pár kroků vzad, ale o cosi zabrkla a spadla k zemi. Ač pád musel bolet, nevydala ani hlásku, ale místo toho se posadila a rychle se schoulila do klubíčka. Pevně semkla kolena k sobě a schovala si tvář do kolenou. V tomto posedu se začala mírně kolébat a něco si brblat.
„Je to jen sen… jen sen,“ opakovala si stále dokola.
„Ne, maličká! Není to sen,“ odpověděl ji nazpět, ale dívka ve své činnosti pokračovala dál, „A i kdyby… víš, že když zemřeš ve snu, zemřeš i ve skutečnosti?“ dodal vysměvačným tónem a položil ji ruku na rameno. Už jen z toho dotyku poznala, že má děsivě kostnatou ruku.
Poté ji pohladil ještě po vlasech a dívka se začala třást ještě víc. Pokud to tedy bylo možné.
„Jen sen… Je to jen sen!!“ snažila se vtlouct si do hlavy jedno a to samé. Přízrak se tomu jen hlasitě zasmál.
Avšak hned na to už nic nebylo slyšet a celkově po jeho přítomnosti ani stopy.
Pozvedla hlavu a porozhlédla se. I když nic neviděla, byla si jistá, že je pryč. Hlasitě si oddechla a stoupla si.
„Je pryč,“ řekla úlevně.

„Vážně?“ pronesl opět ten hlas a přímo před ní se zjevil dlouhý jazyk.
Všude byla absolutní tma, jen to bylo vidět. Rychle si dala ruku před ústa a druhou nastavila před svůj obličej, jakoby si jej kryla.
„Ne, ne, ne!“ zazoufala a hned na to se rychle rozeběhla pryč. Chtěla tomu všemu utéct.
„Čím víc se tomu bráníš, tím víc se bojíš!“ osvětlil ji situaci majitel onoho jazyku posměvačným tónem.
Utíkala, co jí nohy stačily a dokonce se i zdálo, že se mu ztrácí z ‚dohledu‘, neboť byl jeho hlas více vzdálenější. I přes tento fakt ale nechtěla nechávat nic náhodě a utíkala pořád dál.
„Baf!“ náhle se před ní objevil děsivý, bledý obličej s jazykem dlouhým skoro až na zem a špičatými, děsivými zuby.
Zhrozeně vykřikla a už cítila, jak strachy pomalu ztrácí vědomí. V životě se snad ničeho tak nebála. Při pohledu do těch očí ji přemáhal strach, že se už nemohla pohnout.
A co hůř… poté se po celém prostoru okolo ní i za tím obličejem, objevilo jedno jeho obrovské oko a propalovalo jí. Třásla se, nemohla byť jen mrknout, natož se pohnout. A aby toho nebylo málo, kolem nohou se jí začal obtáčet jeho jazyk.
Nedokázala utéct a ani nedokázala jazyk setřást… Bylo toho na ní už tak moc, že omdlela.

* * *
„Myslím, že přestala dýchat,“ vysoukala ze sebe Tsunade, když zírala vyděšeně na dívku, která ležela na zemi.
„Cože?“ vyjekl poustevník.
„A… co je tohle?!“ vypálil ještě poté, když si dívku pořádně prohlédl.
„Bělaj jí vlasy… strachy,“ vysvětlila Ayano a klekla si k dívce, aby na ní snad viděla líp, „Zatím je to jen jeden pramen, tak se není čeho bát. Stále má naději… Jen musíme počkat, co bude dál…“
Tsunade sklopila mírně zrak. Trochu se uklidnila a následovala Ayaniného příkladu a klekla si k ní také. Jiraiya na druhou stranu zůstal stát, ale pečlivě dívku pozoroval jako obě jeho společnice.

* * *
Pomalu otevřela oči. Opět byla ve tmě a nebyla schopná nic rozpoznat. Matně si pamatovala bledý výjev, který ji před pár okamžiky tak vyděsil.
‚Co se mi to stalo?‘ říkala si v duchu a až poté se ji vše vybavilo v plné parádě. Opět ji pohltil strach.
„C-Co to vůbec bylo? A p-proč mě to tak děsí?!“ špitla roztřeseným hlasem.
„Noc…“ zaznělo prostorem velice tlumeně, že to slovo sotva dokázala zaslechnout.
„Co to bylo?“ vyjekla a při pomyšlení, že se přízrak vrací, jí začaly téct slzy, aniž by si toho byla vědoma.
„Tvá…“ tentokrát to bylo slyšet trochu srozumitelněji, ale stále bylo jasné, že je daleko.
Hitomi si opět rychle klekla, popadla se za kolena, do kterých zarazila svou uplakanou tvář. Nechtěla ho znovu vidět.
„Můra…“
„Á! Běž pryč!!“ vykřikla. V jejím hlase šlo poznat, že ji brek už přemohl.
„To nepůjde,“ opáčil opět přímo vedle ní. Teď se zdálo, jako by seděl přímo naproti její osobě, „Já jsem tvá největší noční můra, maličká. Mě se nezbavíš jen tím, že mě slovně pošleš pryč,“ vysvětlil ji.
Slyšela to pokaždé z jiné strany, že měla představu, jako by chodil okolo ní strašnou rychlostí.
Kolena si tedy přitiskla ještě víc k sobě, neboť ji strach úplně pohltil.
„Proč… Proč by si měl být ty… mou noční můrou?!“ říkala mezi vzlyky.
„Není to jasné? Bojíš se mě víc než čehokoliv jiného.“
„Ale proč? Vždyť… vždyť já tě nikdy dřív nevi-neviděla!“
„Ale ano… Pocházím z tvého nitra. Ať už jsem skutečný nebo z dětství vymyšlený strašák… Stále jsem z tebe,“ vyjasnil situaci svým hrozivým hlasem.
Neviděla ho, ale živě si dokázala představit jeho hrůznou tvář. Při vědomí ji už jen drželo to, že ji v tuto chvíli nestrašil.
„P-Prosím… Nech mě!“
„To nepůjde,“ odsekl mírně, „Ale když si takhle hezky povídáme, tak ti zodpovím jakoukoli otázku. Na strašení mám celou věčnost,“ hrozivě se zasmál, což způsobilo, že sebou Hitomi cukla, ale hlavu držela stále zabořenou v kolenech.
„Co jsi mi udělal, že mám z tebe takový strach?!“ využila své šance, „Je nemožný to překonat, když nevím, proč se tě bojím…“
„Chytrá holka… Můžu ti ukázat minulost, ale očekávej, že uvidíš živě pravý důvod svého strachu. A to může způsobit horší následky než bych ti způsobil já sám,“ opáčil.
Dívka konečně zvedla hlavu. Nic neviděla, ač se rozhlížela všude. Oddechla si.
„Proč to pro mě děláš? Nemáš být moje můra?“
„Tohle je už druhá otázka a já ti dovolil jen jednu.“
„Ne… neřekl si počet,“ utrousila. Skoro se zdálo, že už se nebojí.
Rozhovor s ním, ač byl jakkoli pro ni děsivý, ji ukázal, že se nemusí bát. Alespoň ne teď.
„Jseš mazaná, maličká. Ale dobrá… ač je tohle jen technika, pochop, že všechno, co prožíváš, prožívá i tvé reálné tělo, takže si nemysli, že jentak vyhraješ. Vysvětluji ti to, protože jsi v Genjutsu na vyšší úrovni, které ovládají hlavně pocity vlastníka. A ten ti tímhle nechce ublížit. Ovšem je to pořád Genjutsu temnoty, takže to nezabrání tomu, abys zde strachy neumřela. Jen nejsem tak tvrdý… Jinak by ses po tom tvém prvním omdlení už neprobrala… Buď se strachu postavíš anebo mu podlehneš. To jsou nyní tvé jediné možnosti!“
„Já se tě ale už nebojím,“ pronesla vítězně.
„Vážně?“ opáčil opět hrozivě a zjevil se přímo před ní. Lekla se, že v sedě dala ruce rychlostí světla za sebe.
Z úst mu vylézal dlouhý, slizký jazyk a po bradě mu tekla ještě krev. Zelené propalující oči psychopata a špičaté zuby. Bledá pleť a něco jako drápy na hrozivých, kostnatých rukách.
Náhle si začal pohrávat se svým jazykem, což způsobilo, že Hitomi mírně vykřikla a nohama i rukama se začala odrážet od země, aby od něj byla co nejdál.
„Kdyby ses nebála… nebyla bys tu,“ odpověděl a děsivě se rozřechtal.
Poté se k ní začal plazit a Hitomi s výkřiky se posouvala stále dál.
„Jdi pryč! Jdi!“ křičela a do očí jí vhrkly opět slzy.
Tak pospíchala, že se jí smekla dlaň a přízrak se tedy zjevil přímo nad ní. Do kostnatých, studených rukou vzal její hlavu a svým jazykem, celým od krve, jí olízl tvář. Hitomi se pak přestala vzpírat, jakmile otevřel svá ústa. Už se totiž viděla mrtvá.

...
Avšak poté jediné co cítila byl chladný větřík, jak jí čechral vlasy. Když otevřela oči, byla konečně schopná vidět i okolí. Viděla na zelenou louku, kde poletovaly neohroženě babočky, a modré nebe. Ještě se jednou rozhlédla.
„Jsem z toho venku,“ vydechla.
„Kabuto!“ zaslechla však čísi hlas nedaleko od sebe. Za ní byl malý lesík, odkud hlas vycházel, takže zvědavě přilezla k nejbližšímu stromu.
„Ano?“ odpověděl malý kluk s šedivými vlasy.
„Máš to?“ tázal se onen první.
„Ano, pane… Tady,“ opáčil Kabuto a vytáhl z béžové brašny, kterou měl přehozenou přes rameno, něco co tvarem připomínalo snad lebku.
„Výborně…“ pochválil jej jeho pán, který stále úspěšně skrýval svou identitu.
‚Co to je? Kde to vlastně jsem? …Je to snad ta minulost, o které se zmínil? Asi bych je měla sledovat…‘ řekla si pro sebe, takže jakmile se dvojice někam vydala, tiše je následovala.