Romantika
Když se Hinata ráno probrala, Orochimaru už vedle ní nebyl. Celé tělo jí bolelo. Není to tak hrozné, chodit můžu, ujistila sama sebe a vstala. Ve stoje se najedla a oblékla se. Podívala se na hodiny a zalekla se. Za tři minuty má být na cvičišti! Jestli se vůbec pohne….
Na cestě ke dveřím se srazila s Kabutem.
„Áh, Hinato-san, zrovna tě hledám!“
„Je pravda, že jsem se sotva hnula z ložnice,“ řekla suše hledaná. „Co se děje?“
„Ha! Našel jsem ji!“ křičel jsem po Sakuře s úsměvem plného života.
V prstech jsem držel bylinku, která by měla být nejlepším kořením na ryby, které budeme za chvíli opékat na ohni. Bylinku jsem držel tak jemně, jako bych se bál, že ji zlomím pouhým silnějším stiskem. Sakura je úžasná, že se vyzná v bylinkách. Pro mě byla každá stejná.
Ráno bolo strašné. Aspoň so Sasukeho pohľadu. Po tom čudnom, až priveľmi živom sne, nespal. Iba bdel. Čakal, že sa naňho vrhne tá bláznivá Sakura, alebo sa znova objavia dve? Sám nevedel. A tie indície, čo mu dala prvá Sakura...Naozaj to nazval indíciami?...tušil, že tie rady, alebo ako to mal nazvať, ho mali k niečomu dostať, čiže svojím divným spôsobom boli indíciami. Čo mali znamenať? Najdôležitejšie veci, ktoré sa počas toho sna dozvedel, i keď bolo diskutabilné či boli vôbec pravdivé, mu nedávali zmysel a to ho miatlo.
Sorine telo dopadlo na zem a neprejavovala žiadne známky života. Z pút na jej rukách sa dymilo, čo bol jediný dôkaz toho, že sa jej to podarilo. Mreže naozaj spôsobili skrat, ale čo na tom záleží, ak je mŕtva a nemôže zrušiť pečate na mrežiach. Keita sa pozeral na jej telo a nemohol uveriť tomu, že jej naozaj dovolil urobiť tú hlúposť. Určite by ho neposlúchla, ale aspoň by sa snažil zachrániť jej život a nie ešte povzbudzovať ju v tomto šialenom nápade. Daisuke mal pravdu. Mali počkať kým nevymyslí niečo bezpečnejšie.
Lehce si promnu obličej a unaveně zamžourám, když se mi do očí nečekaně dostane až příliš ostrý paprsek světla. Ještě chvilku mrkám, než se mi ze zorného pole vytratí i poslední zbytky černých skvrn, které způsobilo právě ono jasné světlo. Konečně se můžu pořádně rozhlédnout, kde že jsem se to vlastně ocitl. Všude kolem mě se rozprostírá až těžce uvěřitelná krajina. Vzduch je svěží, prosycený vůní květin a letní přírody. Zelená tráva jemná na dotek a nebe safírově modré. Mám pocit, jako bych byl právě vstoupil do ráje.
Na dveře se ozvalo zaťukání a Kankurou trochu překvapeně zvednul hlavu. Nečekal návštěvu, vlastně ani nečekal, že by po něm mohl někdo něco chtít. Všechnu práci měl dokončenou.
Kankurou otevřel dveře a trochu překvapeně se podíval bratrovi do očí.
„Co tu vlastně děláš?“ vyhrkl, než ho stihl Gaara pozdravit.
„Chtěl jsi udělat něco, čím by jsme se rozloučili, tak jsem tady.“ odpověděl Kazekage a ustoupil stranou.
Bratr jeho tiché pozvání ven sice pochopil, ale nijak na něj nereagoval.
„Proč?“ zeptal se Kankurou bez výrazu.
Keď Naruto odišiel do kancelárie, aby vybavil potrebné veci, Ayame sa práve vrátila. Hneď sa dala do práce a ja som sa zatvorila v izbe. Spratala som dôkazy o tom, že tu bol ranený Sasuke a vyšla som von z domu. Musím sa s ním porozprávať, vyriešiť to. Nevedela som čo mám robiť. Napadlo ma, či nie je u Naruta. Vedela som, že to bude riskantné, ale musela som ho nájsť. Keď som sa dostala do budovy Hokage, zastala som pred dverami, pretože som počula v Narutovej kancelárii ruch. Bol to Sasuke a Naruto. Zatajila som dych.
Hikarin pohľad
„Ahojte. Ako sa máte?“ opýtala som sa Sakury a Minari-chan.
„Dobre,“ odpovedala mi Sakura s úsmevom.
„Mám sa fajn a ty?“ pýtala sa ma Minari-chan.
„Dožívam,“ použila som moju najobľúbenejšiu odpoveď.
„Stalo sa niečo?“ zvedavo sa opýtala Sakura.
„Ani nie. Len som sa musela ospravedlňovať Kiogovi a nebolo mi to dvakrát príjemné.“
„Tak to dopadá keď sa necháš uniesť,“ povedala s menším smiechom Minari-chan.
„Ja už musím ísť. Tak ahojte,“ rozlúčila sa s nami Sakura.
„Moje hlava, to bolí.“ Stěžoval si Naruto.
„Na-kun.“
„Na-kun? Cože?“ ušklíbl se Naruto.
Naruto začal vstávat z gauče, zamotala se mu hlava a tak si radči sed zpět. Hin mu přinasla snídani.
„Hin, jak se cítíš?“ zeptal se Naruto.
„Je to v pořádku akorát mě bolej záda a otékají nohy a taky chodím moc často čůrat.“
„Aha…“ řekl Naruto a začal jíst.
Po snídani se Naruto snažil dojít do práce. Sice mu to trvalo ale nakonec tam došel.
Au... bože, kde jsem se tak zřídila. Zvedla jsem se a opřela o stěnu, předpokládám jeskyně. Bylo
tu poměrně chladno. Podle všeho jsem byla ošetřená. Začala jsem bloumat v paměti a po chvilce jsem se rozpomínala.
Bojovala jsem s přáteli proti Akatsuki a šlápla na výbušninu. Zamyslela jsem se na moc dlouhou dobu a uslyšela, jak se ke mně přibližují kroky. Šáhla jsem rychle po kunai, ale moje vybavení bylo pryč. Zpanikařila jsem.
„To si vážně myslíš, že nejsem opatrný?“ řekl posměšně hlas.
Hinata se odmítala od Naruta hnout. I jen nepatrný krok, co udělala, se jí zdál moc.
„Hinata, musíš odpočívat,“ domlouvala jí Sakura.
„Ne, Naruto mě potřebuje. Musí vědět, že tu jsem,“ bránila se Hinata, i když po skoro celodenní stráži na ní začínala doléhat únava. Připočteme-li její špatný spánek posledních dvou dnů. Od té doby, co se probudila v Narutově náručí, spala sotva dvě hodiny.
Při pohledu na skvěle ošetřenou ruku se pyšně ušklíbnu. Můžu být zmlácená třeba až do modra, nebo díky podlitinám v obličeji vypadat jako rajče, ale pořád mám sílu pomáhat lidem. To je můj život i poslání. To jediné na co mám snad opravdový talent. Rozhodně si v takovém oboru věřím víc, než jako malá s misí zabíjet. No, i když jsem právě teď vyléčila paži jednomu z členů Akatsuki. Docela nepřirozené, ale pořád pomáhám lidem. Počítá se to také jako dobrý skutek?
V lese na malé mýtině stojí strom. Na první pohled na něm není nic zvláštního, ale když přijdete blíže a pozorně se podíváte na kmen, nemůže vašemu zraku uniknout malé srdce s iniciály S+H navždy...
A když budete ještě pozorněji naslouchat uslyšíte listy jak tiše vyprávějí příběh dvou mladých lidí...
„Počkej na mě!“ Křikla dívka na chlapce. Ten se jen ušklíbnul a dále pokračoval v běhu.
Musím na tebe pořád myslet. V hlavě mi plave spousta otázek. Vrátíš se? Žiješ? Změnil ses? Zesílil si? To všechno nevím. Musím jen doufat, že ano.
Od té doby, cos odešel z vesnice s Jiraiya-san. Už je to pět let. Od té doby tě nikdo z vesnice neviděl.
„Hinata-chan!“ Křičel kdosi za mnou. „Tomu bys nevěřila, kdo je v kanceláři Hokage.“
Otočila jsem se a uviděla Sakuru. Zamyslela jsem se. Hnedka mě napadlo, že by se mohl, vrátil Naruto. Nevím, stále doufám v kladnou verzi.
V tej chvíli ju od seba odstrčil a postavil sa. Mračil sa na Sakuru, zovierajúc ruky
v päsť, ktorá sa tvárila pobavene a v zelených očiach, ktoré upierala na Sasuke, sa jej blýskalo. Vyviedla ho z rovnováhy a to ju tešilo. Zahryzla si do spodnej pery a potláčala úsmev. Sasuke sa ani nepohol, nič nepovedal, len sa na ňu vražedne pozeral, akoby potajme dúfal, že bude schopný zabíjať pohľadom.
...Som v neistote.
Predo mnou stojí človek ktorého tak milujem, za ktorého by som zomrela, ale tiež by som ho z celého srdca zabila. Milujem ho, to zmeniť nedokážem. No zabiť ho tak veľmi chcem, že to ani povedať neviem. Stojí, nehýbe sa, len usmieva sa. Ako keby sa usmieval môjmu utrpeniu. Neznášam ho? Milujem ho? Čo mám robiť?!
...Som v neistote.
Poletoval jsem nad tou slabou skupinkou na svém jílovém výtvoru. Měli docela dobré postavení, uznal jsem, že ten klučina s copem nebude zas tak hloupý. Neznal jsem je jménem. No, ne všechny. Naruta jsem znal. Grr, jak já toho klučinu nesnáším. Jeho blonďaté bodliny na hlavě mě dostávali do varu, měl jsem chuť se vykašlat na celý plán a sejmout ho jedním jílovým pavoučkem. Umění je výbuch, hmm!
Jsem monstrum skrývající se v temnotě. Jsem zrůda skrytá pod rouškou člověka.
Bola v nemocnici. Prišiel za ňou Kenji. Mal rozbité koleno a bedákal na celú ošetrovňu, ako veľmi ho to bolí. So šteňacím pohľadom ju požiadal, aby mu poranenú nohu vyliečila. Súhlasila, pričom sa malého chlapca so smiechom spýtala, kde sa takto dokaličil.
On jej však neodpovedal. Jeho tvár sa z ničoho nič zmenila. Nadobudla rysy modrookého dievčatka.
021 – Láska lidi mění...
„Ehm...“ odkašlal jsem si, „myslím, že to... nepůjde,“ zamumlal jsem.
„Musíš! Nebo si sundej kus oblečení!“ řekla vytlemená Sakura.
„Uch,“ sundal jsem si oranžovou mikinu a zůstal jen v (oranžovém – jak jinak) tričku. Ale měl jsem ještě poslední záchranu pod ním – síťované tričko.
„Srabe,“ utrousil Sai. Zatočil jsem a padlo to na Leeho a Sakuru. To už se tak netlemila. S pocitem uspokojené jsem si zamnul ruce.
„Tak co to bude, Sakuro?“ zeptal se sladce Lee.
