Sakura a její kluci 11. - Dejavu

Když se Sakura probudila podruhé, bylo odpoledne druhého dne. Sakura se rozhlédla po pokoji. Byl tmavý, spoře zařízený, jen lehátko, na kterém ležela, malá šatní skříň a stolek se zásuvkami. Stěny byly šedé a na podlaze nebyl ani koberec. Žaluziemi do pokoje pronikalo světlo, ve kterém tancovaly částečky prachu. Sakura se chytila za hlavu a zaskuhrala.
Kde to zase jsem? Sakra, neměla jsem to udělat hned najednou.* Pomalu s námahou se zvedla z podlahy a přešla ke skříni. Otevřela ji a uvnitř našla vybledlé kimono, které sice nebylo nic moc, ale pořád bylo lepší než oblečení, které měla na sobě. Na stole našla porcelánové umyvadlo se studenou vodou a hřeben. Hm, hostitel myslel na všechno. Ušklíbla se pro sebe a šla se trochu opláchnout a učesat. Nakonec se převlékla do kimona a šla ke dveřím. Zatáhla za kliku a nic. Dveře zůstaly zavřené.
Sakra oni mě ti zamkli! Co budeme dělat? Slyšíš mě? Nebavíš se se mnou za to, co jsem provedla? Hej! Ale nikdo jí neodpovídal. Hlas, který jí dlouho rozčiloval, jí najednou neodpovídal. Pocítila příval smutku.
Náhlý zvuk odemykání dveří jí nenechal dlouhé přemýšlet nad tím, zda je to na stálo, nebo se vrátí. Dveře se otevřely a v nich stál ten, který ji zachránil.
„Ty! Já si tě pamatuju!“ ukázala a podívala se na něj zkoumavým pohledem. Prohlédla si jeho tmavé vlasy a temné oči.
„Samozřejmě, však jsi mě včera viděla, zachránil jsem ti život, pokud si to nepamatuješ.“ Odsekl dotyčný a sledoval, co to ta Sakura vymýšlí. Toho rána si z hlavy sundal ochrannou čelenku a další věci. Nepotřeboval, aby ho hned poznala.
„O to nejde.“ Osekla Sakura a změřila se na jeho rysy. Někoho jí připomínaly, ale nemohla si vybavit koho. „Já vím, že tě znám déle. Určitě tě znám déle.“ Ukázala na něj prstem a pomalu ho začala obcházet, aby se na něj podívala lépe. Černý plášť ze včerejška vystřídalo oblečení ninjů, pohodlné, ale ne zbytečně volné, aby jim nepřekáželo. Jeho vzhled připomínal elitního ninju zabijáka.
„Jsi ninja, že?“ zeptala se ho.
„Ano.“ Nespouštěl z ní oči.
„A kde máš čelenku.“
„Nepotřebuju ji.“
„Tys věděl, kdo jsem, musíme se tedy znát déle.“ Sakura si ho stále prohlížela a snažila si vzpomenout na cokoli, co by jí pomohlo. Ve své mysli viděla postavu a snažila se tu postavu zvýraznit, aby poznala, o koho jde, ale ať dělala, co mohla, nic nepomohlo.
„Nech to!“ chytil jí muž za ruku a podíval se na ni. Jeho temně černé oči se vpily do těch jejích. On hledal známky po tom, proč před ním, z celku dobrého ninjy, stojí jen troska a ona zase pátrala po jeho identitě. „Dostal jsem za úkol tě odvézt dolů. Šéf by s tebou chtěl mluvit.“ Otočil se k ní zády a vystoupil ze dveří. Znovu se jí v mysli objevila ta postava. Měla stejný postoj, podobné rysy, ale neviděla mu do obličeje pořádně, protože i v její vizi k ní stál zády.
„A nech toho!“
Muž se zastavil na prahu a pomalu k ní otočil hlavu. Sakuře ten pohyb, když otáčel hlavou, to jak mrkal a díval se na ni i to jakých stylem otevřel rty, připadalo jako jedno velké dejavu. Najednou se na ni podíval divným pohledem, který snad ani nebyl jeho a řekl:
„Jsi otravná, Sakuro!“
V její hlavě zazněl cizí hlas a rezonoval jí tam ještě dlouho po tom, co slova dozněla. Zůstala stát na místě s otevřenou pusou a dívala se na muže před sebou. Viděla jeho oči a ty zapadaly do očí postavy v mysli. Viděla jeho rysy, stejné rysy, stejný postoj. Zamrkala a najednou ho viděla před sebou. Stejné oči, stejná tvář, stejná ústa, stejná gesta, jenom jiný člověk.
„Itachi.“ Hlesla Sakura. Jak mohla ten stejný obličej zapomenout, když po něm její srdce prahlo?
„Vzpomínáš si, hezké, můžu si ji tedy zase nasadit.“ Ušklíbl se a sáhl do kapsy pro čelenku. „Pojď! A chovej se slušně.“
Rozhovor proběhl pro Sakuru jako v mlze a skoro nevnímala co jí „šéf“ chce. Pochopila jen, že tam smí zůstat. Super, je hezké že mě nevyhodíte.Pronesla si pro sebe a pak se rozhodla, že stejně nemá kam jít, tak proč nezůstat u bandy zločinců, kteří chtějí zabít její kamarády a podobně. Prázdniny v Akatsuki sídle, super.
Když se vrátila do pokoje, snažila se utřídit si myšlenky.
Sasuke, jak jsem na tebe mohla zapomenout. Udělal to ten experiment* nebo to je něco jiného? Vždyť mi o tobě ten hlas každou chvíli mluvil, až mě to přivádělo k šílenství. A teď tu mám tvého bratra, jsem v jeho sídle a vůbec nevím, co dělat. Měla bych si s ním promluvit, co myslíš? Hlásku, ty už tu fakt nejsi?
Sakura si posteskla, ale nezabývala se tím dlouho, rozhodla se vyhledat Itachiho a rychle se ho na spoustu věcí zeptat.
Procházela se budovou a vůbec netušila kam jít. Všude bylo plno chodeb a spousta dveří, kdyby jí nikdo nedovedl do jejího pokoje, určitě by se někde ztratila. Přišlo jí to skoro jako genjutsu, které už každý zná a umí se v něm orientovat, ale ona se ztrácela. Po chvíli už ani nevěděla, jak se dostat do svého pokoje. Bloudila tam a sem. Snažila se genjutsu uvolnit, ale přišlo jí, jako by už ani neuměla být ninja. Když už začínala být pomalu zoufalá, zahlédla na chodbě muže. Postával tam a díval se na ni.
„Ztratila ses?“ zasmál se, nebo spíše se jí vysmál.
„Ano, co se to děje, proč mě ten dům nenechá se vrátit do ložnice?“ zeptala se jako by nic netušila, ale potřebovala se přesvědčit.
„Hádej!“ začal se smát.
„Genjutsu, že? Proč nejde prolomit?“
„Nemůžeš jen tak prolomit genjutsu, které vymyslel Pein.“ Rozesmál se na celé kolo, ale vzápětí udělal několik pečetí a naznačil Sakuře, ať je zopakuje. „A teď tě zavedu do ložnice.“
„To je v pohodě.“ Sakura se otočila, ale pak se na něj obrátila zpátky. „Nevíš, kde najdu Itachiho?“ zeptala se ho.
„Itachiho? Proč chce každá hezká holky vždycky jen Itachiho? Když nechceš do ložnice, nechceš se zajít něčeho napít? Itachi je stejně někde u Peina, takže ho ani nehledej.“
To Sakuře stačilo. Měla novou střechu nad hlavou v domě plném zabijáků a pohledný muž ji zval na skleničku. To se nedalo odmítnout.
Dobře si spolu promluvili, a když šla večer Sakura spát, myslela na prožitý den. Slíbila si, že promluví s Itachim, proč chce, aby, zůstala u Akatsuki a taky musí znovu vidět toho muže z kuchyně.
Ještě než usnula, zaměřila se na svoje myšlenky:
Už tady opravdu nejsi? Víš, že mi to bude líto? Aspoň si semnou někdo povídal.
Na to zavřela oči. Najednou ji ze spaní něco probudilo a nedovolilo jí to usnout.
Jsem zpátky!