DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 4

Než jsem se nadála, stmívalo se. Netušila jsem jak daleko je Konoha, ale jít po tmě nebyl dobrý
nápad. Mé zranění byly pořád bolestivé. Deidara seděl u okna zadíval se na podnik naproti našeho ubytování. Byl potichu, od toho, co jsme vešli do vesnice. Přihodilo se snad něco? Třeba tohle vše měl v plánu, aby mě teď zajal. Ne, dobře. Nebudu takhle přemýšlet.
„Deidaro…?“ začala jsem.
„…přespíme tu?“ zeptala jsem se váhavě.
Deidara se na mě podíval, bez známky radosti nebo jakékoliv jiné emoce.
„Zarezervoval jsem to tady na noc, snad sis nemyslela, že tě pustím za tmy. Je to nebezpečné. A nevíme, jak daleko je tvá vesnice.“ poslední slovo řekl s odporem.
Co se stalo, že je tak protivný? Mlčky jsem si sedla naproti něj a koukla mu do očí. Na jeho výrazu šlo poznat, že o něčem usilovně přemýšlí. Že by nad Akatsuki?
Podívala jsem se na oblohu, která byla naoranžovělá od sluníčka, které zapadalo. Měla bych být rozumná a nezdržovat se tu. Můžu čekat cokoliv a on mi může ublížit nebo mě dokonce zabít. Ale moje srdce mi říká, že není nebezpečný, aspoň pro mě ne. Vlastně, měla jsem ho i docela ráda. Neznáme se dlouho, ale rozumíme si. Je to blbec. Ale začíná mi na něm až moc záležet. Může to být snad pro mě nebezpečné? Honí se mu v hlavě to samé? Hmm.
Najednou mě vyrušil v usilovném přemýšlení.
„Sakuro…“ řekl a poslední slabika mého jmena se vytrácela, koukal pořád pryč jen ne na mě.
„…uděláme si hezký večer? Je tady festival.“ a ukázal na rušné ulice v dálce. Jen jsem s úsměvem přikývla a vydala se směrem do koupelny. Nemůžu mu přece dělat ostudu. Překvapil mě. Nečekala jsem, že by mě dokonce pozval na něco, jako tohle. Měla jsem šrámy a byla docela špinavá. Pohled na mě nebyl zrovna pěkný. No, udělám s tím to co se dá.

Hledají mě. A já se tady zahazuju s holkou. Dnes, jakmile usne, odejdu.
Slza se mi začala rýsovat v oku. Co se to děje?! Já brečím?!
Ne. To rozhodně ne. Rychle jsem si otřel oči. Sakura vyšla z koupelny, její tělo bylo omotané hebkým ručníkem a její vlasy se schovávaly v turbanu. Zčervenal jsem a díval se na ni, než se otočila. Rychlostí světla jsem upřel zrak na jiný předmět v místnosti. Pobrukovala si a vracela se zpět do koupelny a já koukal, jak mizí za dveřmi. Nakonec jsem se také zvedl a šel odložit mou čelenku na stoleček u dveří. Převlékl jsem se do všedního oblečení, jaké měli normální obyvatelé vesnice.
Vlastně, docela rád bych byl normální vesničan. Nebyl bych hledaný kriminálník a měl bych třeba roztomilou rodinu. Třeba s ní. Malé dvě děti. Malá roztomilá slečna s růžovými vlasy a modrými oči, jako studánka. A blonďatý chlapec s šibalským úsměvem a se zelenáma očima po mamince. Ach… je to nespravedlivé. Tohle možná bude žít v mých představách. Jen v mých představách Musím od ní odejít a rodinu… tu by se mnou ani založit nechtěla. Navíc, jsme shinobi a tenhle život… bychom prostě neměli. I kdybych chtěl sebevíc.
Sakura se neslyšně objevila za mnou v šatech a tak zahnala mé uvažování, co by mohlo nebo nemohlo být. Šaty měly bílou až nažloutlou barvu. Nebyly dlouhé, ani krátké. Jednoduše jí slušely. Řasy si zvýraznila a rty měla potřené průhledným leskem na rty. Vlasy byli lesklejší a o to krásnější. Všechny šrámy byly pryč. Voněla po jahodách, miloval jsem jahody a teď jsem je měl v lásce ještě víc.
Měl jsem chuť ji…
„Půjdeme?“ přerušila mé snění a na lesklých rtech se ji tvaroval úsměv. Měla opravdu šťastný a natěšený výraz a to mě těšilo. Byl jsem rád, když se usmívala na mě nebo kvůli mně. Věřte nebo ne, ale ucítil jsem motýly v břichu.
„Můžeme.“ a úsměv jsem ji oplatil.

Otevřel mi vchodové dveře a nechal mě projít.
„Děkuju.“ a snažila jsem se o vděčný úsměv.
Odpovědí mi byl jeho milý úsměv, který mě okouzlí vždy, když ho použije. Začínala noc a hluk byl větší a větší. Lidé přicházeli z každé strany a bavili se. Panovala tu mírumilovná nálada. Lidé se smáli a byli přátelští. Občas si na nás někdo ukázal s připomínkami, že jsme roztomilý pár. Nad touhle poznámkou jsme oba naladili svůj povrchní výraz, aby to vypadalo, že mezi námi není naprosto nic. Ale v duchu jsem se usmívala. Opravdu tak vypadáme? Hihih.
Koukla jsem na svého roztomilého ,partnera' a uviděla ho v křeči.
Deidara se rozhlížel okolo a jeho výraz vypovídal o tom, že tuhle atmosféru pořádně nezná. Obličej se změnil v nervózní a nejistý. Chytila jsem ho za zápěstí a utíkala s ním až ke stánkům, kde jsme mohli získat nějaké odměny. Když jsem se podívala za sebe, měl překvapený výraz, ale byl příjemný, což mě zahřálo u srdíčka. Šla jsem k prvnímu stánku, co byl na dohled, a všimla jsem si, že Deidara se mě pustil. A ztratil se mi. Horečně jsem ho hledala, viděla jsem všechny, ale jeho ne. Když v tom mi někdo poklepal na rameno. Prudce jsem se otočila a uviděla něco, co jsem nečekala.
„Oh, Deidaro…“ vykřikla jsem překvapeně.
Blonďák přede mnou měl v ruce umělou, červenou růži a podával mi ji. Snažila jsem se skrýt rozpaky a poděkovala jsem. Usmál se a pokračovali jsme v procházce festivalem, až jsme dorazili na místo, kde se nezdržovalo moc lidí. Bylo to skoro za vesničkou a bylo to u temného a strašidelného lesa. Jenže my to nevnímali.
Málem jsem umřela smíchy, když mi začal vyprávět o Tobim, se kterým je ve dvojici. Po procházce jsem začínala být unavená a Deidara si toho povšimnul. Beze slov jsme se vydali na cestu zpátky k hostinci. Ale po cestě…