Hokageho syn ep. 36

„Minato! Měl bys rychlo-jít! Zajisti, že Hokage se bezpečně-dostane ven!“ Byl slyšet Tanmův hlas, který i přes helmu zněl jasně.
„Ani na to nemysli, tati! Jsme v tom spolu!“ Byl slyšet Minato. Tanmovi se před očima rozjasnil obraz.
„Ghoste, tvrdo-kryj pravou stranu!“ Zněly Tanmovy rozkazy a muž jménem Ghost přešel na pravou stranu, vystřídal se s Minatem.
„Radši zůstaň naživu, tati!“ Zazněla Minatova poslední slova. Tanma se s trhnutím posadil na posteli, celý zpocený.
„Sakra! Jenom zlo-sen.“ Oddechl si Tanma a setřel si pot z čela. Ozvalo se zabušení na dveře.
„Tanmo! Budíček!“ Křičel Sasuke za dveřmi. Tanma se rozespale došoural, aby otevřel.
„Co se děje?“
„Prober se co nejrychleji. Kiro má pro nás misi.“ Odpověděl Sasuke a šel se nachystat.
„Dej mi chvilku.“ Zamrmlal Tanma a šel si zapálit. Po ranní klasice bez snídaně se šel Tanma holt taky nachystat.
„Minato už sedí na Akademii a Eli-chan je už taky v práci. Jde se na věc.“ Pomyslel si Tanma, když si připínal plášť a nasazoval helmu. Na stolku zanechal vzkaz a vyšel ven, kde už čekal Sasuke.
„Můžem?“ Zeptal se Sasuke, načež se setkal s Tanmovým přikývnutím.
„Fajn. Poslouchej. Zadání je takové. Letíme na jih. A to dost daleko, asi až někde na Polární oblast.“ Začal Sasuke s informacemi.
„Proč až tak daleko?“ Zeptal se Tanma, když kráčel se Sasukem do Hnízda.
„Kumonini se snaží si zvětšit oblasti, které můžou ovládat. Jelikož tam, kam poletíme, je taková neutrální oblast, snaží se toho využít. Jenže Mlžná se o to snaží taky.“ Pokračoval Sasuke, Hnízdo už bylo na dohled.
„Ale zlo-nedaří se. Jinač by nás nežádali o nutno-pomoc.“ Dorazil to Tanma.
„Přesně tak. Máš všechno?“ Zeptal se Sasuke, když dorazili do Hnízda. Tanma si prohledal všechny kapsy a podobně, měl všechno. Pak poslal svůj klon domů, aby přidal bližší informace na lísteček. Sasuke si už uvazoval šálu kolem krku.
„Tak pojď. Připravíme Altaira a rychlo-vyrazíme.“ Popohnal ho Tanma a vzal do rukou sedlo. Došli k Altairově… sakra, jak to jen nazvat? Dejme tomu, že box.
„Brý ranko, Altí. Pojď, vyrážíme na misi.“ Pronesl Tanma, když jeho orel otevřel oči a vytřepal si spánek z těla. Sasuke otevřel dveře boxu, ať může orel volně vyjít na hnízdo, kde ho už Tanma začal připravovat.
„Tak. Já mám taky hotovo.“ Ohlásil Sasuke, když zapnul svoje sedlo. Tanma stál u orlovy hlavy a hladil ho na čele. Okolo proletěla letka.
„Tak pojď.“ Pousmál se Tanma pod helmou a spolu se Sasukem se lehce poplácali po helmě, než nasedli a vyletěli.
„Jeho první mise v našem novém systému. Snad si poradí.“ Uznal Naruto, stojící na střeše Budovy Hokageho, když zahlédl bílého orla letícího z hnízda.
„Poradí, neboj se. Navíc, má tam Sasukeho. Když bude potřeba, dohlídne na něj.“ Utěšoval ho Kiro přátelsky.
„A co Elika?“ Znejistěl lehce Naru a Kiro si zapálil.
„Jak ho znám, určitě si nějak s tím poradil.“ Ujistil ho Kiro, ale musel už jít.
„Tak zatím, Šestej. Mám ještě pár rekrutů, na který musím dohlídnout. Zatím.“ Rozloučil se Kiro a opustil místo. Mezi stany Zdravotních jednotek přecházela Elika, připravovala léky a obvazy, když si všimla bílého orla, jak celkem nízko proletěl nad stany.
„Dávej na sebe pozor.“ Popřála mu Elika potichu, než se opět sehnula pro krabici a šla ji odnést.
Tanma a Sasuke pomalu doráželi na místo. Vzduch už začal být chladnější.
„Tajga na trojce, příteli!“ Oznámil Sasuke sedící za Tanmou.
„Dobře. Pomalu půjdu.“ Učinil i Tanma tak a stočil let na tajgu.
„Pamatuj. Najdi jejich základnu, vezmi plány a znič tu základnu.“ Připomněl Sasuke a Tanma se připravil na seskok.
„Jasně. Hlavně nezapomeň mě rychlo-vyzvednout, když bude potřeba.“ Opáčil Tanma a seskočil ze sedla. Sasuke ho rychle vystřídal a hledal nějaké místo, kde se bezpečně usadit.
„Kdo tu dal ty stromy?!“ Zakřičel Tanma ve vysílačce a Sasuke měl možnost zaslechnout tvrdou ránu a následně tvrdý dopad do sněhu.
„Žiješ?“ Zeptal se Sasuke a našel prázdnou jeskyni. Tanma se zvedl a oklepával si róbu od sněhu.
„Zatracený stromy!“ Prskal Tanma a sundal si helmu, ať si může přes nos a pusu hodit tmavě modrý šátek.
„Jsou zlo, co?“ Zeptal se Sasuke s humorem v hlase a rozdělal v jeskyni oheň.
„Mi povídej. Heh, si pamatuju na jednu misi. Jsem se taky rychlo-škrábal na strom, abych se daleko-porozhlédl. Zprvu ta větev vypadala pevno-stabilně. Ale prd. Ozvalo se křup a já rychlo-letěl dolů. Přes co všechno jsem tvrdo-propadl, to už nevím. Pamatuju si akorát, že jsem p****í zlo-skončil v mraveništi.“ Řekl Tanma svoji vtipnou příhodu a Sasuke chytal výbuchy smíchu.
„Ještě doteď zlo-vidím před očima, jak jsem si rychlo-vyklepával mravence z trenek.“ Utrousil Tanma a nasadil si helmu. A byla tma jak v pytli. Polární noc je sv**ě. Sasuke ještě rozdýchával záchvaty smíchu a Tanma už bloudil zasněženým lesem.
„Sas, aspoň mi rychlo-řekni směr.“ Nakázal Tanma. Musel počkat, než se oslovený uklidní.
„Mělo by to být na východ od tebe.“ Ohlásil Sasuke a Tanma se vydal na východ.
„Sněží jak kráva, zima jak ani nechcu zlo-říct kde…“ Mrmlal Tanma, když se brodil sněhem. Už od základny byl slyšet psí štěkot a vytí.
„Kurňa, ti psi mě začínaj zlo-znervózňovat!“ Zaklel Tanma a dál procházel mezi stromy. Narazil na malý tábor Kumoninů, kteří se ohřívali u táboráku. Občas byla slyšet jejich konverzace, které Tanma poslouchal za stromem, občas se tlumeně zasmál.
„Sas, poslouchej. Tohle bude stát za to.“ Upozornil Tanma se smíchem a zaposlouchal se. Jeden z Kumoninů přešel k druhému si stěžovat.
„Člověče, mě nějak bolí žaludek.“ Postěžoval si ten první držíc se za břicho.
„Zase?“ Zeptal se druhý vyjeveně a čekal, co z jeho kolegy vypadne.
„Od tý doby, co tady pracuju. Víš, tohle jídlo z kantýny je pěkně hnusný.“ Stěžoval si opět ten první.
„Možná se přejídáš.“ Hlas druhého pomalu přecházel do pobaveného tónu.
„Ne, kámo, to je ta nová dieta. Je to samý maso. Prej, tělo vyrobí více svaloviny a spotřebuje více tuku.“
„Slyšel jsem, že maso je z mutantů. Nějací jim možná uhynou.“ Ten druhý Kumonin si začal dělat z toho prvního srandu. Tanma se tlumeně začal dusit smíchy, Sasuke pomalu taky.
„Co? To je blbost, abychom jedli mutant-burgry. To jim nestačí, že dřu jak osel na těch jejich věcech, ještě ze mě udělaj pokusnýho králíka?“ Zeptal se ten první zoufalým hlasem.
„Uklidni se! Dělám si z tebe p***l!“ Zasmál se ten druhý.
„To doufám, tý v**e!“ Vydal ze sebe ten první, než se vrátil na své místo. Sasuke v jeskyni zase chytal záchvaty smíchu. Tanma měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Smát se může potom, tábor musel nejprve vyčistit.
„Mutant-burgry. To je dobrý!“ Začal se Tanma konečně smát, když tábor padl. Sasukeho róba v jeskyni málem chytla, jak se smíchy válel po zemi. Když se Tanma konečně dosmál, vydal se zase na cestu, opět doprovázen křupáním sněhu pod nohama a psím vytím.
„Už jsem říkal, že ti psi mě začínají zlo-znervózňovat?“ Zeptal se Tanma, když na dálku odstranil pár Kumoninů pomocí luku a vzdušných střel.
„Jak je tam dole?“ Zazněla Sasukeho otázka, zatím co udržoval oheň.
„Začíná mi bejt menší chladno-zima.“ Utrousil Tanma a postupoval dál.
„Nekecej, tobě začíná být zima?“ Zeptal se Sasuke překvapeně, ale Tanma už stanul před branami do pevnosti.
Ke Konoze se pomalu blížil konvoj. O čemž Kiro věděl. Především kvůli zprávě, kterou dostal, ale taky díky strážním přeletům.
„Jsou ještě daleko. S takovou by to Zlatej Orel a Černej Plamen mohli stihnout.“ Utrousil Kiro, když procházel kolem cvičišť. Rekruti trénovali pilně a poctivě, což způsobovalo Kirovi radost. Na druhou stranu ho to ale znepokojovalo.
„Ve velení jsem víc, než doma. Ino-chan asi musí mít radost. Měl bych si vzít dovolenou a věnovat se svý rodině.“ Probíhalo Komandérovi v hlavě, málem narazil do sloupu. Naruto stál na střeše Residence, sledoval Konohu a vítr si mu pohrával s pláštěm. Nedávno mu přišla zpráva od Gaary. Gratuloval mu k jeho úspěchu a nabízel svoji podporu.
„Hlavně to přežijte, kluci.“ Pronesl Naruto do městského ruchu, než se vydal zpět do své kanceláře.
Tanma se skrčeně pohyboval chodbami, aby našel nejprve plány a poté výbušniny. Všechno prováděl v naprosté tajnosti.
„Další dveře. Schválně, co tam rychlo-najdu.“ Zašeptal Tanma utlumeně a otevřel dveře. Rychle zabodl jednoho Kumonina pomocí pravé SČ a porozhlédl se po místnosti. S ním tam byl ještě jeden, který naštěstí o ničem nevěděl. Tanma levačkou chytil mrtvého kolem krku a hodil jeho vrhací nůž po tom druhém.
„Plány jsou naše.“ Oznámil Tanma do vysílačky, když prohlédl stůl.
„Výbušniny budou buď ve skladu, nebo ve zbrojnici. Tam bych se podíval.“ Poradil Sasuke, když Tanma schovával nepřátelské plány.
„Dobře, rychlo-mrknu tam a můžeme vypadnout.“ Uznal Tanma a šel hledat výbušniny. Po cestě skolil pár překážejících nepřátel, většinu ale zatáhl do temných koutů, ať už omráčené, nebo rovnou mrtvé.
„Zbrojnice na dohled. Sakra, tady je větší chladno-zima než venku.“ Postěžoval si Tanma a stačil jeden ladný kotoul a byl ve zbrojnici.
„Vidíš něco?“ Zeptal se Sasuke, když Tanma prohledával zbrojnici.
„Tvrdo-těžko říct. Samý zbraně, brnění, ale žádný výbušniny.“ Odpověděl Tanma mírně zklamaně, ale všiml si něčeho čouhajícího zpoza krabic.
„Počkej, myslím si, že něco vidím.“ Tanma zjevně něco našel. Podíval se na obsah krabice.
„Máš něco?“ Zazněla Sasukeho otázka, když si Tanma prohlédl výbušniny.
„Stačej čtyři bedny výbušnin jako dobro-odpověď?“ Opáčil Zlatý Orel a šel výbušniny naskládat na základ budovy.
„Dobře! Jdu tě vyzvednout!“ Řekl Černý Plamen, když Tanma naskládal výbušniny a čekal venku.
„Rozumím. Dobro-sleduj výbuch! Budu tam!“ Souhlasil Tanma a zapálil knot. V lese byl vidět výbuch a rozezněl se alarm.
„Vydrž, kámo!“ Ozval se Sasuke a už byl celkem dost blízko k bořící se základně. Zrovna prolítával kolem stromu, když Tanma naskočil.
„Mise splněna!“ Potvrdil Tanma a vytočil se na sedle, aby dorazil tu trošku Kumoninů.
„Tak se předveď, můj orlí příteli! Mávni do toho!“ Popohnal Sasuke Altaira a byli už pryč.
„Konoha, k***a jo!“ Zaradoval se Sasuke a sundal si helmu, protože Altair zpomalil tempo. Už byli na cestě domů.
„Kiro bude mít veselo-radost.“ Uznal Tanma a taky si sundal helmu a sundal šátek.
„Vysoká pětka, příteli!“ Načal Sasuke a dal si s Tanmou solidního placáka.
O týden později. Podnikalo se spousta dalších misí, všichni rekruti, ale i zkušení se víc a víc dostávali na své vytoužené hodnosti. U KAF bylo ve velení dosti rušno. Tanma i Sasuke se dokázali dopracovat na poručíka a vedli s Tatsumakim spory o vedení.
„Co se děje, Tatsumaki? Ti někdo ráno zlo-n*****l do kafe?“ Popichoval Tanma svého bývalého vedoucího, když posedával na útesu. Tatsumaki jak žárlil, tak i zuřil.
„Dej sakra pokoj, Namikaze! Nebo až se n****u, postarám se ti o snížení hodnosti! A o Uchihovi to taky platí.“ Vyhrožoval Tatsumaki, což Tanmu nevyvádělo z klidu.
„Planý řečičky.“ Vysmíval se Tanma v duchu a potáhl. Sledoval letící zvědy.
„Hlásí se Ghost. Poručíku Namikaze, tohle by jste měl vidět.“ Ozvalo se Tanmovi ve vysílačce.
„Pokračujte, Desátníku. Rychlo-chystám se na cestu.“ Pronesl Tanma, zahodil nedopalek a zvedl se. Šel se připravit a po cestě minul Tatsumakiho závistivý výraz.
„Co se děje, Ghoste?“ Zeptal se Tanma, když dorazil ke svému podřízenému. Ghost mu jen podal dalekohled.
„Koukněte, Poručíku.“ Nabídl Ghost a Tanma tak učinil. V dálce, která už nebyla ale tak velká spatřil konvoj. A to byl ještě před týdnem skoro u hranic se Zemí Ohně.
„Delegace ze Skrytý Vzdušný. Ghoste, rychlo-vrať se ke Kirovi a rychlo-podej mu zprávu. Já se o tohle postarám.“ Nakázal Tanma a po Ghostovi a jeho káněti zbyla jen tmavě hnědá šmouha.
„Tak pojď, Altí. Startuj.“ Popohnal Tanma svého orla a udělal dobře. Konvoj byl přepaden divochy z lesa. Stráže s nimi sice neměli problémy, ale bylo jich moc.
„Živel Oheň: Modrá sprcha!“ Ozvalo se z výšky a z nebe začaly padat ohnivé koule modré barvy. Několik jich zasáhlo divochy, většina ale ještě stála. Tanma stočil let střemhlav, Altair se břichem skoro dotýkal země.
„A rychlo-zvedáme!“ Pomyslel si Tanma a zvednul to. Pár divochů skončilo na zemi.
„Stále je jich moc, Leii-sama! Co budeme dělat?“ Ozvalo se od stráží. Lei neměl co říct, ale Tanma bleskově jednal. Vysunul svůj nový luk a zamířil k obloze. Z nebes tentokrát začaly padat blesky a všechny trefily divochy.
„Vřelo-zdraví vás Konoha, Králi Tengrisi. Rychlo-opatrně-následujte mě a budete v cíli.“ Ozvalo se opět z výšky a Tanma se vytočil směr Konoha. Konvoj mohl bezpečně pokračovat taky.
„Kapitáne.“ Hlesl Seso a chytil Sali za ruku.
„Tanmo.“ Hlesla Sali a konvoj pomalu dorážel ke Konoze. Tam je vřele přivítal Naruto, jak se sluší a patří a předváděčka mohla začít.
„Tak, pro dnešek končíme, děti moje. Zase zítra.“ Ukončila Elika další vyprávění. S čímž její vnoučata zjevně nesouhlasila.
„Tak dobře, babi. Zase zítra, to beru. Ale, jak je možné, že znáš dokonale dědův život? To ti to vyprávěl?“ Zeptal se chlapec v rohu místnosti.
„Něco mi převyprávěl, něco mi pověděli jeho přátelé, ale hlavně mi pomohl jeho přívěsek.“ Odpověděla Elika a ukázala v ruce Tanmův přívěsek.
„Táta do něj vložil své vzpomínky?“ Podivil se Minato, když se podíval na Tanmovu nejdražší věc.
„Ano. Nějak to uměl, ale sám mi to nechtěl říct. Tanma byl někdy až moc tajemný. A to říkal, že hádanky nesnáší.“ Pousmála se Elika a schovala přívěsek do kapsy.
„Co vlastně znamená ten symbol?“ Zeptal se opět chlapec.
„Sněžný levhart, Takeo.“ Odpověděl Minato, když se otočil na svého syna.
„A proč zrovna to?“ Chtěl vědět Takeo. Odpovědi se chytla Elika.
„Tanma tyhle zvířata miloval. Často říkal, kdyby se tak narodil jako jeden z nich, možná by měl větší klid. Ale i tak si nestěžoval.“ Vysvětlila Elika, než se Minato zvedl.
„Tak fajn! Mazejte už do pelechu. Zítra je toho hodně na práci.“ Nakázal Minato a jeho potomci vyklidili místnost.
„Neber to až tak vážně, synu. Tvůj táta byl klidnější v tomhle směru.“ Klidnila ho Elika a zvedla se.
„No, tak s takovou jsem spíš po tobě.“ Zasmál se Minato. Úsměv stejný, jako Tanma.
„Ale smysl pro humor má rozhodně po tobě, Tanmo. Ale má pravdu.“ Pomyslela si Elika, ale Minato už taky odešel.
„Rychlo-uteč! Běž!“ Ozvaly se Elice v hlavě poslední Tanmovy slova. Po tváři jí začaly pomalu stékat slzy.
„Ne! Nenechám tě tu!“ Zaslechla svůj hlas. Vzdorovala Tanmovým požadavkům. Ani si nevšimla, že už byla ve svém pokoji. Slz přibývalo. Na svém stolku si všimla malého krystalu. Ale jak to? Kde se tam vzal?
„Ani nevím, že jsem ho měla. Myslela jsem, že jsem ho někde ztratila.“ Pomyslela si Elika a vzala krystal do ruky. Byl jasně modrý. Ten, co jí dal Tanma, když byli ještě mladí. Další vzpomínka.
Opět byl prosinec a sněžilo jak prase. Zrovna Štědrý den, večer. Všichni byli zalezlí doma. Elika taky, klečela na své posteli a popíjela horký čaj na zahřátí. Ani si nevšimla postavy krčící se na protější střeše.
„Tak tady bydlí.“ Zamrmlala postava a sňala kapuci. Dlouhé vlasy zavlály ve větru. Elika na své posteli přemýšlela. Z přemýšlení ji ale vytrhlo silné zaklení z venku.
„Do háje!“ Zaslechla mužský hlas a pak spatřila modrozlatou šmouhu letící dolů. Šla opatrně k oknu, aby se podívala na svého návštěvníka.
„Co to mohlo být?“ Ptala se sama sebe, chtěla odejít, ale na parapetu se ozývaly divné zvuky. Nejistě tedy okno otevřela a pátrala po zdroji.
„Ty vado! Ten pád mohl bolet.“ Lamentoval Tanma, když získal na parapetu stabilitu.
„Tanmo! Co ty tady?“ Vyzvídala Elika, když ve tmě a hustém sněžení rozpoznala zlatou hřívu.
„Co? Nazdár, Eli. Ale, šel jsem jen tak kolem a vzpomněl jsem si, že jsem ti nic nedal.“ Odpověděl Tanma a dál udržoval rovnováhu. Jeho modrá mikina byla krapet od sněhu. Asi, jak uklouzl na střeše.
„Vážně? A nechceš jít dovnitř?“ Navrhla Elika, když se Tanma trošku oklepal od sněhu. Trošku se i zatřásl zimou.
„No, pokud bys byla tak hodná. Tady jako sněhulák totiž skončit nechcu.“ Přijal Tanma a Elika ho pustila dovnitř.
„Nebudeš se zlobit za ten sníh?“ Znejistěl Tanma, když byl napůl v jejím pokoji.
„To pak vytřu. Netrap se.“ Ujistila ho Elika s úsměvem a Tanma skočil. Dopad zmírnil kotoulem a vyzul se.
„Uf, díky. Mnohem lepší, než venku.“ Poděkoval Tanma, když Elika zavřela okno a Tanma se oklepal zimou.
„To ti věřím.“ Uznala Elika a znovu si sedla na postel. Tanma si hodil svoji mokrou mikinu na topení a taky si přisedl.
„Kiro tu už byl?“ Zeptal se Tanma, když se přizpůsobil teplotě. Odpovědí mu bylo zakývání hlavou.
„Mimochodem, máš to tu hezký. Pravda, kdybych nežil sám, možná bych to měl taky tak.“ Pochválil Tanma uznale, což vedlo k Eličinému mírnému zčervenání.
„To snad ani nestálo za řeč.“
„Ale jdi. Jo, málem bych zapomněl.“ Vzpomněl si Tanma a začal si prohledávat kapsy.
„Myslíš si, že se jí ta mikina bude líbit?“ Zaslechl v hlavě Kirův hlas.
„Tak vidíš, co věčně nosí, ne? Ta modrou miluje.“ Zaslechl Tanma v hlavě svůj vlastní hlas. Nakonec něco vytáhl z kapsy.
„Nevěděl jsem, co ti dát. Ale snad se zalíbí.“ Ozval se Tanma a cosi dal Elice do rukou.
„Co to je?“ Zazněla její otázka. V rukou třímala něco menšího a modrého.
„Kdysi jsem našel takovou jeskyni s krystaly. Fakt pěkný růžice. Tak jsem jednu vzal. Bylo to vážně hezký.“ Odpověděl Tanma a krystal se zaleskl.
„To je to tak malé?“ Zeptala se Elika, když sledovala ten zajímavý tvar.
„Vůbec. Tam byly asi takhle vysoký.“ Naznačil Tanma velikost od země. Kdyby se postavil, dosahovalo by mu to do úrovně pasu. Elika vyjeveně vytřeštila oči.
„Až tak?“
„Až tak. A barev tam bylo ještě víc. Červená, zelená, fialová, pokaď si dobře pamatuju tak i zlatá. Prostě široký barevný spektrum. Víš, chtěl jsem ti dát něco na památku, kdyby se něco zlýho přihodilo.“ Usmál se Tanma optimisticky. Abych pravdu řekl, v té době ještě žádný jiný neuměl. Elika se pomalu a nenápadně podívala na místo, kde Tanma stál. Nad ním měla zavěšené jmelí.
„Kuk nahoru.“ Popohnala ho Elika a Tanma tak učinil.
„Děláš si ze mě p***l? To snad ne!“ Zhrozil se Tanma, když nad sebou spatřil tu rostlinku. Elika se už zvedla z postele.
„A víš, co se v tenhle den o tomhle říká?“ Zeptala se Elika trošku svůdně a přistoupila k Tanmovi.
„Eeh, že to má nějak přinést štěstí?“ Zeptal se Tanma nejistě a už ucítil Eličiny ruce ve své hřívě.
„Přesně tak.“ Potvrdila Elika a přibližovala se blíž k Tanmovi. Ten až teď odtrhl oči od jmelí a pohled mu padl na Eliku.
„Safra, sekne jí to v tý mikině. Kiro se dobře trefil. Fakt že…!“ Nestihl si Tanma ani doříct v palici a už zase měl Eličiny rty na jeho. Venku se zvedl vítr.
„Co to? Jak je možné, že to cítím i teď?“ Zděsila se Lehce Elika, když ukončila vzpomínku. Vítr se u ní zvedl jen lehce. Odložila krystal a hledala otevřené okno. Nic. Jen malá, zlatě zářící kulička ji poletovala kolem hlavy.
„Co to je?“ Nevěděla. Kulička jí pořád kroužila kolem hlavy, než vyletěla z pokoje. Elika se vydala za tím. Kulička ji vedla ven, až na temnou louku. Tam už po kuličce nezbylo ani památky.
„Proč jsem tady? A co to mělo být?“ Ptala se Elika sama sebe a rozhlížela se kolem.
„Mám spoustu otázek. Vážně. Mezi nimi je i ta, kde se tam vzal ten krystal.“ Pronesla Elika do ticha, lehce naštvaně. Opět se zvedl vítr.
„Já jsem ho tam dal.“ Ozval se jí známý hlas. Hlas, který vždy ráda slyšela, který milovala.
„Tanmo-kun?“ Vyřkla otázku a spatřila v dálce zlaté světlo, které se přibližovalo a zvětšovalo.
„Je to snad…?“ Nedokázala si sama odpovědět. V záři se začala objevovat tmavá silueta a nabírala tvar.
„To není možné.“ Vytřeštila Elika oči, když rozpoznala obrys těla a styl chůze.
„Ty jsi…“ Zajíkala se Elika a silueta došla k ní.
„Scházela jsi mi.“ Promluvila silueta.
„Jsi…“ Nemohla Elika dokončit. Silueta ji nabídla svoji levačku.
„Tak vezmi mě za ruku a dozvíš se.“ Nabídla silueta. Elika chvilku váhala, ale nakonec si všimla jen čtyř prstů. Pak odhodlaně ruku přijala a zatočila se jí hlava.
„Kde to jsem?“ Ptala se Elika zmateně. Neviděla vůbec nic. Nevěděla, kde je.
„Tak otevři oči, lásko. Pak zjistíš.“ Poradil jí nejvytouženější hlas a Elika tak učinila. Pěkně pomalu otevřela jedno oko a pak druhé. Všimla si nádherné krajiny a padajících listů.
„Kde to jsem?“ Položila znovu tu samou otázku.
„Takhle to vypadá po smrti.“ Odpověděl mužský hlas vedle ní. Rychle se otočila za zdrojem. Vedle ní seděl Tanma tak, jak ho pamatovala. Zrovna v době, kdy zemřel.
„Tanmo-kun? Já jsem mrtvá?“ Zazněla její otázka. Na Tanmově tváři bylo možné spatřit pousmání.
„Ne, nejsi. Tvůj čas ještě nenadešel. Neboj se, to poznáš, až si pro tebe přijdu.“ Odpověděl Tanma normálně, bez špetky Vzdušného dialektu.
„Tak co tu dělám?“
„Dostal jsem ‚povolení‘ ti to tady ukázat. Prý, že ať si zvykneš.“ Odpověděl Tanma a sundal si z pláště pár listů. Elika se podívala na své ruce, pak si prozkoumala pramen vlasů.
„Já jsem mladá!“ Vyjekla Elika lehce překvapeně, což Tanmu nechávalo klidným. Jen si ze svého oblečení dál sundával listy.
„Tady dostaneš i pár dobrejch výsad.“ Vysvětlil Tanma a sedl si za Eliku.
„Opři se.“ Pronesl tiše a Elika tak učinila. Tanma seděl pevně, Elika se mu opírala o hruď. Společně sledovali krásnou krajinu.
„Nechce se mi zpátky.“ Posmutněla lehce Elika a svěsila hlavu.
„Máš ještě čas. Nejprve jim to musíš dopovědět.“ Uklidnil ji Tanma s úsměvem.
„Tak to, abych si pohnula.“ Zasmála se Elika a znovu se opřela o Tanmu, který ji jemně šimral levačkou ve vlasech.
„Tohle mi taky chybí. To tvoje vískání ve vlasech.“ Zaslechl Tanma a nepřestával.
„Budeš to mít potom častěji.“ Ujistil ji Tanma a naklonil se nad její tvář. A musel při tom dost nadávat na bolesti za krkem.
„Ještě tady zdržím čas. Teď ale nám to končí.“ Informoval Tanma. Elika pomalu ztrácela sytost barev.
„Počkej na mě, lásko.“ Nakázala mu Elika před posledním polibkem.