Romantika
„Přesně tohle zaujalo i Orochimara.“
Kakashi se znovu zamračil, ale tentokrát mě nepřerušoval.
„Moje matka skutečně nikdy neprošla žádným výcvikem, nevěděla, jak se s chakrou zachází. Nedokázala by udělat jediné jutsu. Později se Sanninové shodli na tom, že její chakra zřejmě jedná samovolně, i když jim to přišlo nemožné.“
„To ho opravdu muselo zajímat,“ podotkl opovržlivě.
Otvorila som oči a zostala som civieť na bielu stenu. Rozhliadla som sa po okolí. Nemocnica? Ako som sa sem dostala? Odkryla som prikrývku a zahľadela som sa na svoje telo. Mala som obviazané brucho, no necítila som bolesť. Už som bola vyliečená. Posadila som sa a chcela som vstať, ale v tom ma niečo poťahalo. V rukách som mala pár hadičiek. Chcela som si ich dať dolu. Schytila som jednu z nich a išla potiahnuť, ale v tom momente som počula krik.
„Sasuke! Koukej vstávat nebo si tam pro tebe dojdu!“ ozýval se ženský hlas po celém domě Uchiha klanu.
Hlas patřil dívce s modrými oči, hnědými vlasy které se jí vlnily až po lopatky a s nasupeným výrazem stála pod schodištěm.
„Fajn mladý muži, řekl sis o to sám…!“ prohodila a vydala se do prvního patra.
Rozrazila dveře jednoho z mnoha pokojů a mířila si to rovnou k posteli.
Umění první zamilovanosti
Najednou Shikamaru začal přemýšlet nad tím, že tohle asi vážně přehnal. Jeho pohled padl na Temari, která stále seděla zády otočená k němu, rukama objímala své kolena, které měla pod bradou a stále měla ten nepřítomný pohled na dveře.
Lepší budoucnost
3. kapitola
Společně strávený den
Tato trojice zabránila, aby byl kazekage zabit.
„Co tady děláte?“ zajímal se Gaara.
„My, mu milostivě zachráníme písečnou kazekagovskou zadnici a on nás ještě bude peskovat! No, nezabil bys ho?“ Kisame se obrátil na svého týmového kolegy, a usmál se tím svým žraločím úsměvem.
První noc, kdy u Soijira spal Itachi alias Kiryuu Kusaka byla poměrně klidná, i když Itachi věděl, že Soijiro je Narutův kamarád nemohl mu stoprocentně věřit. To samé mohl říct i Soijiro o Itachim, možná kdyby hned věděli o sobě, že jsou vlastně skoro kolegové, jejich vzájmné chování by bylo jiné…
„Máte tady útulno,“ Itachi se snažil o uvolnění situace.
Probudila jsem se pozdě, všichni již byli na místě shromáždění. Líně jsem se zvedla z postele, oblékla se a trochu zkulturnila. Popadla jsem kosu a vyšla z pokoje. Naštěstí shromaždiště bylo právě u hotelu, takže jsem nemusela jít daleko. Zařadila jsem se právě v čas, protože zrovna četli mé jméno, znuděně jsem se ozvala a prohlédla si všechny ostatní. Byla jsem tu asi nejstarší, pak tu byli asi patnáctiletí a zbytek byli děcka. Oni si mě taky zkoumavě prohlíželi, jeden obzvlášť dotěrně.
"Co tak čumíš? Si nikdy neviděl kosu nebo co?"
Naruto utíkal s Hinatou na zádech. Neustále narážel do lidí kteří po něm rozčileně koukali. Hinata upadala do bezvědomí.
"Hinato, prosím vydrž." Pomyslel si Naruto.
Zanedlouho byl u nemocnice. Medici hned Hinatu vzali na vyléčení. Naruto jen viděl Hinatiny modré vlasy jak lemovaly bílý polštář. Nic víc už nemohl spatřit protože ji nesli rychle pryč. Sedl si na lavičku a pozoroval přes okno putující mraky na obloze.
"Hej Naruto!" Vykřikl dívčí hlas. Naruto se otočil a spatřil Sakuru.
"Sakuro-chan." Povzdechl si Naruto.
Byl nádherný letní podvečer, slunce jasně svítilo a vál jemný teplý vítr který vyprávěl příběh mladé kunoichi.
Možná je to naposledy, co se k němu tisknu, ale je načase jít dál. Povolila jsem stisk a otočila jsem se k němu zády. Nezastavil mě, nechal mě jít a za to jsem mu byla vděčná. Ještě naposledy jsem se otočila, jen abych znovu pohlédla do pokoje, kde to vše začalo, ale i skončilo.
Jednoho krásného večera za svitu měsíce na obloze jako vždy Hinata trénovala, když tu náhle uslyší Naruta, jak se prochází a nahlas přemýšlí. Hinata z povzdálí sleduje Naruta, který ani netuší, že ho někdo pozoruje.
Druhý den se Sakura opět hádá s Ino, že Sasuke Ino nechce. Naruto je zaslechne a myslí si: "Sasuke jak ty to děláš? Si nafoukanej, ale holky tě mají rády, no počkej, já tě jednou dostanu!"
Hinata ho vyruší:"Eh... Naruto ahoj... já... já..."
"Hinato, copak chceš?"
Slunce bylo skryto ještě daleko za obzorem, ale devítičlenná skupina už byla na cestě. Procházeli sytě zeleným lesem. Stromy rostly stále hustěji a zakrývaly tak svými mohutnými korunami noční nebe. Po mlze už nebylo ani stopy. Neklamně se blížili k Vesnici Skryté v Listí.
Kushina seděla opřená zády o strom. Vypadala úplně nehybně. To způsobil šok, velká úleva a obrovská zodpovědnost najednou. Toto vše se na Kushinu nahrnulo v okamžiku kdy jí Kisuke řekl že Sitera žije. Přitáhla si nohy až k obličeji a začala plakat. Do toho pláče dala celé své srdce. Z očí se jí řinuly slzy které tak dlouho potlačovala. Už nebylo možné je zastavit. Plakala ze žalu a velké ztráty, ale také z pocitu obrovského štěstí. Všechny tyto pocity, které Kushinou proudily, se slily do jediného, vše odplavujícího pláče.
„Koťátka, vstávejte,“ zašeptal čísi hlas. Nedočkal se ovšem žádné reakce.
„Brambůrci, probuďte se,“ přidal se další, tentokrát hlasitější hlas. Blonďák se jen nespokojeně zavrtěl, překulil se na druhou stranu, a dál spal.
„HOŘÍ LEDNIČKA!“ Zařvaly oba hlasy najednou, čímž spící dvojici dokonale probudily.
„Eh – co to?“ Mnul si modroočko hlavu, do které se udeřil, když padal z postele.
„Ale to už překračuje všechny meze! Vysvětlete mi, jak se to zatraceně mohlo stát?“ Pein zuřivě rozhazoval rukama, málem už uhodil několik svých podřízených a ryčel jak zuřivý býk. „Jak jste vůbec mohli dopustit, aby se to stalo znovu? To si neumíte ohlídat ani vlastní teritorium?“
Ovšem než se mohl zapojit do boje po boku Uchihů zastavil ho poslední „volný“ Pein, který ničil domy, jen tak pro radost z ničení.
„Ach jo, tohle se může stát jen mě!“ postěžoval si Naruto, který se s ním musel vypořádat, aby se mohl posunout dále, v sage modu zaznamenal přítomnost ještě jednoho hosta a podle jeho chakry poznal, že je to Kankurou. „Tak posily, jo?“ řekl si pro sebe.
„Budeš tam jen stát, nebo budeš bojovat?“ zaburácel Pein.
Vše je tak, jak má být
Když jsem se, se všemi rozloučil zamířil jsem do pokoje, kde byla Sakura.
Potichu jsem otevřel dveře a vstoupil jsem dovnitř. Ale to, co jsem viděl mi vyrazilo dech.
Stála u okna a dívala se na měsíc, který ji ozařoval, takže v tom světle vypadala, jak nějaký anděl. Potichu jsem k ní zezadu přistoupil a objal ji kolem pasu. Malinko se lekla, ale jakmile poznala, že to jsem já usmála se.
„ Omlouvám se.“ Řekla, což jsem malinko nechápal.
3. kapitola
Ráno jsem se probudila celkem brzy, ale překvapilo mě, že už jsou všichni vzhůru. Snažila jsem se nějak dostat z pokrývek a poté i ze stanu. Byla jsem celá rozlámána a snad každičká část těla mě bolela.
„Tak jak jsi se vyspala?“ Zeptali se mě holky najednou a já se jen chabě usmála.
„Zlatá postel.“ Odpověděla jsem jednoduše a přisedla si k nim. Všichni se zasmáli a já je napodobila, poté jsem se rychle šla obléct, zatím co ostatní zabalovali věci.
