Ďáblem políbená: 3. kapitola

3. kapitola

Ráno jsem se probudila celkem brzy, ale překvapilo mě, že už jsou všichni vzhůru. Snažila jsem se nějak dostat z pokrývek a poté i ze stanu. Byla jsem celá rozlámána a snad každičká část těla mě bolela.
„Tak jak jsi se vyspala?“ Zeptali se mě holky najednou a já se jen chabě usmála.
„Zlatá postel.“ Odpověděla jsem jednoduše a přisedla si k nim. Všichni se zasmáli a já je napodobila, poté jsem se rychle šla obléct, zatím co ostatní zabalovali věci.
Když konečně všechno bylo zbaleno mohlo se konečně vyrazit. Docela jsem se divila, že mě Kiba nechal jet na Akamarovi, ale jak se zdálo jemu samotnému to nevadilo.
Cesta trvala dlouho, ale bylo mi divné, že nás vůbec nikdo nenapadl.
„Naru- chan.“ Oslovila jsem Naruta , který šel vedle Akamara.
„Hm.“ Uslyšela jsem, ale jeho pohled jsem nezískala.
„Možná, že se mýlím, ale není to divné, že nás ještě nikdo nenapadl.“ Řekla jsem sice váhavě, ale nakonec jsem to přece řekla.
„Taky jsem nad tím přemýšlel. Máš pravdu je to divné, ale můžeme být rádi, že se naše cesta obejde bez potíží, anebo nás napadnou před vesnicí.“ Odpověděl mi a konečně se na mě podíval usmívajícím pohledem. Já mu ho oplatila a poté se opět věnovala jízdě.
Nikdo nás nenapadl ani u vesnice, oddychla jsem si, ale stejně, když jsem konečně byla ve vesnici začala jsem se opět obávat. Bála jsem se pocitů, které jsem cítila od lidí. Ale nikdo si mě moc nevšímal, všichni spíše vítali ti, co se vrátili zpět, ale hlavně Naruta. Nedivila jsem se tomu, je to přeci Hokage.
Když jsme dorazili do jeho kanceláře, uviděla jsem na stole tunu papíru.
„To snad ne, už zase.“ Zazoufal Naruto a sedl si za stůl. Ostatní se jenom usmáli a poté se, se mnou rozloučili a opustili kancelář.
„Tak, co teď?“ Zeptala jsem se a přistoupila blíže ke stolu.
„No buď tu můžeš zůstat se mnou, což si myslím, že bude nuda, a nebo ti přidělím ochranku v podobě ANBU a můžeš se podívat po vesnici…“ Nestihl to doříct, protože jsem ho přerušila.
„Zůstanu tady.“ Řekla jsem a v mém tonu bylo znát, že jsem rozhodnuta a moje rozhodnutí nikdo nezmění.
„Opravdu?“ Když jsem kývla, opět se dal do práce. Nebyla to taková nuda, jak jsem si myslela, protože sledovat Narutovu zamyšlenou tvář se mi zdálo opravdu zábavné.
Nikdy udělal takový obličej, že jsem málem vybuchla smíchy, nikdy jsem zase nevěděla, cosi pod tím mám představit , nikdy vypadal opravdu roztomile
„Kolik ti vlastně je Hikari-chan?“ Zeptal se mě, ale oči od papíru neodtrhl.
„Sedmnáct.“ Odpověděla jsem jednoslovně a poté se ho zeptala na tu samou.
„Dvacet tři.“
„Jak dlouho jsi, už Hokage?“ Opravdu jsem se o něm chtěla hodně dozvědět, ale nemohla jsem ho hnedka vyzpovídat.
„Už to bude pět let. Když si to představím, že už pět let sedím za stolem a podepisuju nějaký papíry.“ Usmál se a orazítkoval další papír.
Takhle jsem tam s ním trávila asi čtyři hodiny, když už konečně vstal a protáhl se, až mu zakřupalo v kloubech.
„Tak a teďka se jde na večeři.“ Řekl a podíval se na mě. „ Zvu tě.“ Já jsem jenom kývla a také jsem vstala a šla pomalu za ním.
Byla, už tma, takže jsem se snažila držet, co nejvíce u Naruta, ale občas se mi zdálo, že se mi vzdálil, než pro mě bylo dobré.
„Tak jsme tady.“ Řekl a ukázal na stánek, kde byl napis „ Ichiraku ramen“ .
„Ramen?“ Řekla jsem si pro sebe a Naruto se jenom usmál a poté vstoupil dovnitř.
„Dobrý večer staříku.“ Pozdravil majitele obchodu, já udělala to samé, ale vynechala jsem tam to slovo staříku.
„Páni Naruto, vedeš si přítelkyni.“ Řekl a podíval se na mě.
„Ne to ne.“ Rychle jsem zagestikulovala rukama, že to není pravda.
„Jsme přátelé, viď Hikari-chan.“ Řekl a já rychle kývla na souhlas.
Parádně jsme se bavili a dokonce jsem si ramen i oblíbila. Byl výborný, ale celý jsem ho nesnědla, takže ho za mě dojedl Naruto a docela jsem koukala, když on jich snědl sedm najednou.
„Páni to jsem se najedl.“ Řekl, když jsme šli od obchodu.
„To se ani nedivím, snědl si jich sedm+ polovinu toho mého.“ Řekla jsem a poté se zasmála. Nešli jsme moc dlouho a nakonec jsme se zastavili celkem u velikého domu.
„Naru-chan, kde to jsme?“ Zeptala jsem se, když Naruto něco hledal v kapsách.
„U mě doma.“ Odpověděl, a když konečně vytáhl klíče a opravdu s nimi otevřel dveře malinko jsem se zasekla ve dveřích. Když si Naruto všiml, že ho nenásleduju, zastavil se a otočil se na mě.
„Copak se děje?“ Zeptal se mě, když viděl můj výraz ve tváři.
„No já se jen chtěla zeptat, kde budu bydlet?“ Řekla jsem malinko nesměle.
„Tady. Jinými slovy u mě doma. Tak, už pojď dovnitř nebo nastydneš.“ Řekl, chytil mě za ruku a poté mě dotáhl do domu a zabouchl za mnou dveře.
Vedl mě dovnitř domu a já si ani pořádně nestihla prohlédnout dům a už jsem stála v obýváku.
„Není to tu sice tak velké, jako u tebe, ale pro jednoho člověka tu je, až moc místa.“ Odpověděl a mě něco málo došlo.
„Takže nemáš přítelkyni?“ Zeptala jsem se s malinko zvědavým tonem.
„Ne nemám.“ Řekl a malinko se pousmál. Já zase zčervenala, ale poté jsem se ihned probrala.
„A , kde budu spát, jsem celkem unavená?“ Jakmile jsem otázku dořekla, zívla jsem.
„Pojď, ukážu ti pokoj.“ Vedl mě někam nahoru po schodech a poté jsme šli celkem dlouhou chodbou, až jsme nakonec zastavili u nějakých dveří.
„Taky budeš teďka bydlet.“ Otevřel dveře a pustil mě dovnitř.
„Páni je velký a překrásný…a nemám slov.“ Opravdu byl velký. Měl balkon, velkou postel s měkkými dekami a polštářem, krásné komory a mnoho dalších. Ale všechno ladilo do bílé barvy.
„Páni netušila jsem, že víš, že moje jedna z oblíbených barev je bílá.“ Malinko jsem se usmála, když jsem rukou přejížděla povlečení.
„Nějak jsem to tipnul a jak se zdá tak dobře. Teď tě tu nechám.“ Řekl a byl na odchodu, když se ještě v dveřích zastavil. „ Jo a mám tu jenom jednu koupelnu, takže se jdi teď ty umýt a poté půjdu já.“ A poté opravdu odešel.
„Takže jedna koupelny, super.“ Řekla jsem si pro sebe a poté ze sebe konečně shodila to kimono. Srovnala jsem ho a poté ho uložila mezi ostatní, které jsem měla položeny vedle jedné komody. Když jsem otevřela skříň byly tam nějaké věci. Tedy lépe řečeno jedno tričko a krátké kraťasy.
Jenom jsem pokrčila rameny a vzala si je a poté se vydala do koupelny. Kde jsem se pořádně umyla a poté jsem si obvázala ručník kolem těla a začala si sušit vlasy. Ani jsem netušila, jak jsem v koupelně dlouho, až když se otevřeli dveře, jsem si to uvědomila. Rychle jsem se otočila a tím pádem se mi povolil ručník a jednoduše sklouzl po mém těle.
V tu chvíli jsem nebyla schopná slova a Naruto vypadal taky velmi v rozpacích, až když se prudce otočil ke mně zády, tak jsem se probrala. Rychle jsem si obmotala ručník kolem těla a tentokrát jsem si ho jednou rukou držela.
„Om-omlouvám se…ne… nevěděl jsem, že jsi ještě tady.“ Začal koktat Naruto a já se malinko usmála.
„Není to tvoje vina, prostě mi to trvalo a to, že mi spadl ručník je taky moje vina, protože jsem si ho špatně utáhla.“ Tímto náš rozhovor končil, protože jsem kolem něj prošla a rychle jsem zalezla do svého pokoje, kde jsem zády sjela po dveří dolu. Rozdýchávala jsem to ještě dlouho a vůbec jsem nemohla uvěřit, co se teď stalo. Když jsem o tom ještě dlouho přemýšlela, uvědomila jsem si, že Naruto je vlastně první, kdo viděl moje tělo. Pod touto úvahou jsem zčervenala, ale poté jsem zatřepala hlavou a šla se konečně převléct do věcí, které jsem našla a nakonec jsem ulehla do měkké postele a během pár minut jsem usnula.
Když jsem se ráno probudila, slunce bylo, už celkem vysoko. Proto jsem rychle vylezla z postele, šla udělat ranní hygienu a poté sešla dolů do prvního patra. Ale Naruta jsem nikde neviděla, až když jsem vešla do kuchyně, kterou jsem hledala docela dlouho, jsem uviděla na stole ležet papírek.
„Šel jsem do kanceláře, udělej si snídani a poté si můžeš dělat, co chceš. Naruto.“
Jenom jsem se pousmála, ale nakonec jsem ho poslechla. Udělala jsem si něco k snídani, co jsem našla a poté se šla převléknout a vyrazila jsem prozkoumat vesnici.