Romantika

Tobiho popáleniny se hojily pomalu. Skrček s oranžovou maskou si navykl natahovat moldánky pokaždé, když někdo prošel kolem něho. Soucitná Konan se o něho pokoušela starat, ale nadělala víc škody než užitku.

Bloom teď rozveselovala pány každý večer, teď už jen za doprovodu bubnů. Mrzelo ji, že Sasori už nepřišel. Netoužila být nenáviděná.
Zdálo se, že Akatsuki si nové zpestření pochvalují. Vůdce jí dokonce přede všemi udělil čestné uznání a prohlásil, že není tak neschopná, za jakou ji velice dlouho považoval. Cenila si toho.

Když jsem byla malá, moji rodiče zemřeli. Má matka byla jednou ze tří kněžen v Demoní zemi. Takže není divu, že všichni cítili smutek ve svých srdcí , ale že to budou dávat za vinu mě, to jsem opravdu nečekala. Už od malička mi říkali ďáblem políbená. Nikdy jsem nechápala, co tím myslí. Ale jediného koho jsem se na to, kdy mohla zeptat, byl můj strýc, ale ten byl pořád zaneprázdnění. Takže moje otázky byly nezodpovězené. Byly pořád stejné. Proč mě všichni nenávidí? Proč se na mě koukají skrz prsty? Proč se mi straní?

,,WHUÁÁÁ.'' Naruto si hlasitě zívl a díval se kde to vlastně je. Naposledy si pamatoval jak se topil v ledové vodě. Podíval se na pravou stranu a uviděl nejkrásnější stvoření na světě, svou milovanou Hinatu.

„Tak mládeži, konečná,“ ozval se odněkud zvenčí Kakashiho hlas. Odemknul dveře kufru a pustil dovnitř trochu teplého poledního světla. Pobaveně se usmál, když viděl tu scenérii vevnitř. Osazenstvo hluboce spalo.

Nebyla to normální svatba. Spíš jakýsi rituál, ale Tyrosi říkal, že to musí být. Takže teď jsem byla něco jako alpha žena.
Být manželkou vůdce vesnice byla pocta. Nejenom, že jsem se teď mohla plést do jeho věcí, ale i jsem si získala respekt ostatních.
Měla jsem ale i povinnosti. Musela, prostě MUSELA jsem mu porodit syna. Syna, aby jeho místo převzal. Po necelém roce se mi místo jeho manželky začalo zajídat. Nejenom, že jsem nesměla s ostatními bránit vesnici, ale už jsem se ani nesměla podílet na jejím vedení.

Naruto pomaly otvoril oči. Bol v akejsi miestnosti kde bol strašný neporiadok. Ležal na rohoži pri dverách. Hlavu mu išlo roztrhnúť. Poobzeral sa po izbe, videl Sasukeho ktorý je rozvalený na stole a Hinatu ktorá ležala na gauči. Pozrel okolo seba. Dlážka na ktorej spal bola celá ovracaná. Ako som sa sem dostal? pomyslel si. Prišlo mu zle. Utekal rovno do kúpelne kde však vo vani ležali v chúlostivej polohe Neji a TenTen. Zamieril teda ku kuchynskému drezu.
„Sasuke“ ozval sa Sakurin zlomený hlas z vedlajšej izby.

Nevím, proč, ale tady tenhle obrázek mě inspiroval a taky Kakari, tím ji chci tuhle povídku věnovat.

Do dnešního dne jsem neměl ponětí o lásce, jako takové mezi lidmi. Jen díky Matsuri - jedna z mála, která mi částečně porozuměla a také moje první studentka - jsem ji poznal a do smrti jí za to budu vděčen... asi tomu chtěla náhoda, že jsem jí potkal té letní teplejší noci.

Než přejdu k povídce, mám tu pro vás třídílný příběh o jedné podstatné postavě, budou to kratší dílky, které ovlivní další průběh událostí…

Bylo zvykem, že když chyběl Naruto, jeho kolegové ho měli nahradit a plnit další úkoly. A jednu misi si vzal Itachi, šel sám, protože Konan musela naléhavé ke své sestře, která právě rodila…
„Budeš mi chybět.“ Řekl Iatchi, když se loučili.
„Ty mě taky. Buď na sebe opatrný.“ Varovala ho Konan.

Ticho přerušovala jen suť valící se z díry ve skále. Tělo se však už nepohnulo. Hametsu čekala, až usedne prach, ale sotva se tak stalo, vystřelil proti ní předlouhý slizký jazyk. Po dalším mrknutí ovšem uviděla Dakena stojícího před ní, jak jazyk omotaný kolem paží pevně svíral a drtil v obrovských dlaních. V tom okamžiku ji polilo horko. Zahleděla se do díry, v níž spatřila pár žlutých očí. Nebezpečí z nich přímo sálalo.

Svit Slunce 12

Naruto zvedl hlavu a spatřil obrovský rudý ocas. Liška ho obmotala a posloužila jako hromosvod, který svedl blesk do země.
"Není špatné!" zaslechl Naruto hlas, který zněl jako hrom.
"Uvidíme co řekneš na toto."
Liška se otřásla po dalším úderu blesku. Naruto pociťoval podivné napětí ve vzduchu a ježili se mu z toho vlasy.

Ani nestihl mrknout a objevil se u známe klece.

[i]"Musíme si promluvit prcku," začala liška.
"Teď nemáme čas ne?" zeptal se a hleděl na bránu.

Hinata polekaně nadskočila a co nejrychleji seběhla ke schodišti. Její rodiče si právě sundávali kabáty a potěšeně se usmívali. Bylo přeci příjemné být znovu doma. Hinata se kousla do rtu. Podle plánu se měli vrátit až za dva dny.
„Jak si se měla?‘‘ optala se matka a jemně ji objala. Hinata se snažila zachovat klidnou a usměvavou tvář. Modlila se jen, aby Sasuke zůstal nadále v koupelně. Mohl by z toho být hodně velký problém.

Čekala jsem v tom pokoji snad půl století, mezitím jsem si alespoň mohla sbalit těch pár věcí, co jsem tady měla. Přesněji řečeno byl to starší černý plášť, sukně, triko, kalhoty, nátělník, spodní prádlo, ponožky, sandály kartáč, dárky od strýčků, kunaie, schurikeny, fotka mámy a plášť Akatsuki. Naštěstí jsem od strejdy Deidary dostala na vánoce empétrojku, takže to tady v tom zatuchlém sídle nebylo tak hrozné. Když konečně můj milovaný "papá" přišel, tak naštvaně spustil:
"Ten ....,.....,.....,.... Šéf!!!"
"Co se stalo?"

V podzemních prostorách bylo chladno. Hidanovi se drala na jazyk slova jako „pěkně ubohá márnice“ a „strašně smradlavá kobka“, ale nahlas neřekl nic.
Jejich průvodce z nich byl očividně dost nervózní, počínal si totiž jaksi roztržitě. Ninja s bílými vlasy s nevolí pozoroval, jak chlapík otevírá a vysunuje mrazicí box a žádá Kakuzu, aby ještě chvíli počkal, že si musí ještě zaskočit pro archy s daty a čísly. Maskovaný mu v odchodu nebránil. Pohodlně se usadil na vysunovací část boxu a trpělivě čekal.

Domem se teď neslo tíživé ticho. Prostor v něm byl docela prázdný a neobydlený.
Celou místností se rozlehl zvuk cinknutí skleničky, jež ruka růžovlásky dovedla až na vodorovný povrch linky.

Taká malá rada:Keď čítate toto FF pustite si k tomu pieseň z tohto odkazu. Najlepšie čítať pomaly a počkař príde refrén
http://www.youtube.com/watch?v=QujJlmGxges

Nevidel som ešte takú,
ktorá by to chcela spraviť,
ktorá by sa pre lásku obetovala,
a nechala sa zabiť.

Nevidel som taký boj,
v ktorom by bola naozaj zomrela,
keby ju neuchránil stoj čo stoj,
a keby v ňom deväť-chvostová líška nezahorela.

Nevidel som takého chlapca,
ktorý bol tak dlho sám,
odstrkovali ho znova a zasa,
len preto, že bol Kyuubiho chrám.

„Gaara, kazekage Suny.“
„Naruto, ninja z Konohy.“

„Konečně se potkáváme, Kyuubi,“ začal na úvod Gaara. Kyuubi se zarazil, protože nečekal, že ho někdo odhalí. Jenže si u Gaary, jakožto kazekageho nemůže být jistý ničím.
„Fajn, prokousl mě a prozradíš mi, jaks na to přišel?“ zajímal se celkem vyděšený Kyuubi.
„Nemusím odpovídat, není to má povinnost,“ ohradil se pravdivě Gaara.
„Změnil ses.“

„No tak Temari! Povedz kam ideš. Keby to nebolo pod moju úroveň tak ťa aj poprosím.“ Dožadoval sa Kankurou.
„Veď sme teraz na návšteve v Konohe a ja sa nemôžem ani ísť popozerať ako sa to tu po takom dlhom čase zmenilo.“
„No...pochybujem že ideš kontrolovať, koľko nových stromov tu narástlo. Ako ťa poznám, určite ide skôr o niekoho než o niečo, a stavím sa že to nebude nijaký starý sensei.“ Zaškeril sa.

Znáte ten pocit, když něčemu věříte, žijete pro to a najednou zjistíte, že to byla jen faleš, jako když najednou zjistíte, že Ježíšek není?

Kráčali sme po ulici, a ani som si neuvedomovala kam vlastne ideme. Myšlienkami som bola stále pri ňom. Keď som na neho hľadela, mala som pocit, akoby som ho už niekde videla. Snažila som sa spomenúť si, ale čím viac som sa prehrabávala v myšlienkach, tým viac ma začínala bolieť hlava. Nahnevane som si vzdychla.
,,Deje sa niečo?" spýtal sa ma otec, ktorý si toho všimol. Nemu nikdy nič neujde.
,,Nie." zamrmlala som a zamračila sa.
,,Kam vlastne ideme?" spýtala som sa.
,,Už som ti hovoril, že ideme do budovy ANBU." pozrel sa na mňa.

Jste moji rodiče?
Bylo to tam obrovské a všude bylo uklizeno. Starý nábytek, který byl tam vzácný, že kdyby si ho chtěl někdo koupit, nedoplatil by se.
Obrovský skleněný lustr, který osvětloval celý pokoj. V kamenném krbu hořel oheň, díky němu tady bylo příjemné teplo. Jakmile jsem pohlédla do leva uviděla jsem muže, který seděl u stolu a jak se zdá čekal na svou ženu.
„Přivedla jsem hosty drahý.“ Řekla a ten muž se na nás usmál a mi mu to oplatili. Poté jsme si sedli ke stolu a čekali na večeři.