Boj proti Osudu 22

Slunce bylo skryto ještě daleko za obzorem, ale devítičlenná skupina už byla na cestě. Procházeli sytě zeleným lesem. Stromy rostly stále hustěji a zakrývaly tak svými mohutnými korunami noční nebe. Po mlze už nebylo ani stopy. Neklamně se blížili k Vesnici Skryté v Listí.
Oba Hyuugové měli aktivovaný Byakugan a neustále pročesávali svými rentgenovými pohledy okolní vegetaci a pátrali po nebezpečí. V lese ale nebyl snad ani jeden člověk. A právě to jim dělalo starosti. Myslí si snad všichni, že by si netroufli projít Zemí Ohně? Hledají je jinde?
Raději nechali starosti starostmi a jako vítr uháněli k Zemi blesku.
Cesta Ohňovou zemí proběhla nad očekávání klidně. Procházelo jí sice několik Listových týmů, všichni Mlžní ale prošli nepozorovaně.
Netrvalo dlouho a vdáli před nimi se začal rýsovat ohromný oblak. Všichni moc dobře věděli, co to znamená. Vesnice Skrytá v Mraku již nemohla být daleko. Týmy zvolnily tempo a brzy se ocitly před branou do vesnice. Směle vešly dovnitř. Jakmile je strážci vesnice zpozorovali, ihned k nim vykročili.
„Vy jste z Mlžné.“ Konstatoval jeden, zatímco druhý si potřásal rukou se Sarou. „Pojďte za mnou.“

Návrat z Vesnice Skryté v Oblaku probíhal nezvykle sklesle. Všichni ze skupinky mlčeli a sledovali ubíhající cestu. Tíživé ticho, jež mezi nimi panovalo, narušovalo jen šustění listí ve větvích vysokých stromů a hučení vody vzdálené řeky.
Hinatu ta napjatá atmosféra deprimovala. Chtěla něco říct, ukončit to věčné mlčení, jenže nenacházela slova. Zvedla hlavu a upřela pohled na svého bratra, běžícího vedle ní. Měl skloněnou hlavu a nepřítomným pohledem hypnotizoval rychle ubíhající zem pod svýma nohama. Ruce měl volně spuštěné podél boků. V jeho očích ale Hinata zahlédla něco, co tam ještě nikdy dříve neviděla. Bylo to snad... zděšení?
Pokud ano, hned se to z jeho fialkových očí vytratilo. Nejspíš si všiml jejího pohledu, a tak zvedl hlavu a zadíval se jí do obličeje. Ihned sklopila oči. Připadala si v tu chvíli jako za starých časů. Jako kdyby opět stála před Narutem, nervózně přešlapovala a svůj pohled soustředila kamkoli, jen ne na něj. Připadala si znovu jako malá hloupá holka, která se tomu, koho miluje, nedokáže dívat do očí. Pravda, bála se podívat se mu do očí, ale ne proto, že by se styděla. Ne proto, že by se bála, že se jí tváře v rozpacích zbarví do ruda. Děsilo ji něco jiného. Znala ho už odmalička, dalo by se říct, že spolu vyrůstali. Ale za celou tu dlouhou dobu, co spolu strávili, neviděla v jeho očích ten prázdný výraz plný beznaděje...
„Už je pozdě.“ Jeho hlas ji vyrušil z přemýšlení. Zvedla hlavu, v očích vystrašený výraz. Ten hlas byl stejný, jako jeho oči.
„Měli bychom rozdělat tábor.“

Ležela, zachumlaná pod dekou a tiskla obličej k jeho hrudi. Věděla, že nespí a byla si jistá, že ví, že je i ona vzhůru. Začala ho jemně hladit po ruce. Doufala, že něco řekne, nebo že se na ni alespoň podívá tím láskyplným pohledem, kterým ji ještě před pár dny obdařoval každou chvilku. Marně. Dál nehybně ležel, víčka pevně sevřená. Stísněně sledovala jeho obličej. Snažil se předstírat spánek, ona ale stejně v jeho obličeji viděla to napětí. Propletla svoje prsty s těmi jeho a pevně sevřela oči. Věděla, co musí udělat. Měla z toho ale nesmyslný strach. No tak, vždyť jsou to jenom dvě hloupá slova! Opakovala si stále dokola. Uvolnila jeho dlaň ze svého sevření a místo toho mu ruku ovinula kolem pasu. Zhluboka se nadechla. Jen otevřít pusu a promluvit! Zamrkala a otevřela oči. Znovu se dívala do jeho obličeje a další chvíli se odhodlávala. Potom pevně stiskla víčka a přitiskla se k němu.
„Miluju tě.“ zašeptala sotva slyšitelně. Ucítila, jak sebou cuknul, nedávala ale nic znát.
Co se vlastně mezi nimi změnilo? Co se stalo, že se k ní začal chovat tak odtažitě? Proč jí za celý den nevěnoval ani jeden pohled, kterým by jí naznačil, že je všechno v pořádku? ... Nebo tu snad bylo něco, co v pořádku nebylo? Že by snad bylo něco špatně? Srdce se jí prudce rozbušilo. A v té stejné chvíli jí došlo, že to není kvůli těm myšlenkám plným nejistoty, ale kvůli ruce, která se jí opatrně obtáčela kolem pasu. Cítila na sobě jeho pohled, a tak musela odolávat nutkání zvednout víčka a podívat se mu do očí, jenom dál nehybně ležela a užívala si jeho dotek. A potom uslyšela jeho něžný hlas.
„Já tebe taky.“

Než se slunce vyhouplo nad obzor, týmy už byly na cestě ke své vesnici. Pomalým, přesto ostražitým krokem procházely územím Země Ohně a dávaly bedlivý pozor, aby je někdo z Listových ninjů náhodou procházejících kolem nezpozoroval. Ovšem v celém okolí panoval klid. Až podezřele velký klid.
,,Nii-san, děje se něco?" položila Nejimu ruku na paži Hinata a starostlivým pohledem se mu zadívala do napjaté tváře.
Neji ještě chvíli kráčel pod jejím dotykem, ale po pár krocích drobnou ruku setřásl a podíval se své mladší sestře do tváře.
,,Ne, nic se neděje. Jen nemám zrovna dobrý pocit, že musíme procházet zrovna tímto...územím." opáčil bezduše a znovu se ujal vedení osmičlené skupiny.
Hinata se za ním překvapeně dívala, načež jí povadly koutky úst a ona zabodla svůj smutný pohled do promáčené země.

V podvečer následujícího dne už se oba týmy objevily u bran Skryté Mlžné Vesnice. Všichni vyčerpaní a zmožení, ale přesto šťastní, že se znovu vrátili domů.
,,Dobře, týme. Jděte se domů pořádně vyspat. Zítra máte volno, takže se uvidíme na cvičišti pozítří," kývla na své tři svěřence Hinata a s mírným úsměvem na rtech sledovala, jak se pomalu otáčí a opřeni jeden o druhého odchází domů.
,,S vámi se uvidím zítra odpoledne. Buďte v hale včas," řekl svému týmu Neji a bez zájmu se otočil k cestě vedoucí k sídlu Mizukageho. Dlouhými kroky se rozešel k nejvyšší budově ve městě za doprovodu své tiché sestry. Nepromluvila na něj. Věděla, že teď nemá náladu na to se s ní o čemkoli bavit.

Před vchodem se octli za pár minut. Otevřeli silné dveře a schod po schodu vyšlapali až do posledního patra, kde sídlil Mizukage. Na konci schodiště je ale čekalo ne zrovna příjemné uvítání. Tři ninjové v maskách připomínajících ANBU byli živou barikádou pro kohokoli, kdo by se chtěl k vládci vesnice dostat.
,,Jdeme za Mizukagem, zpráva z mise," promluvil k jednomu z nich diplomaticky Neji.
Zřejmý velitel černých návštěvníků se na mladíka z patra podíval, ale jeho oznámení naprosto ignoroval. Dál stál na svém místě jako kamenná socha a odmítal se pohnout.
,,Nerozuměl jste? Potřebujeme mluvit s Mizukagem," zavrčel už netrpělivě mladý Hyuuga a se svraštěným obočím pohlédl na masku jednoho ze strážců. Ten však stále bez řečí stál a nevěnoval mu pozornost.
,,Já jsem vám něco ře...," chtěl už nezvykle vypěnit, když v tom mu jeho mladší sestřička položila ruku na rameno.
,,Nech to být, Nii-san. Zajdeme za Mizukagem zítra." Promluvila tichým, přesto pevným hlasem a stejným pohledem jako před chvílí její bratr se podívala na tři strážce.
Neji se s překvapeným výrazem ve tváři na Hinatu otočil.
,,Nemůžeme tu misi nechat takhle otevřenou. Předání informací patří k úspěšnému dokončení!" sykl.
,,Sám vidíš, že se k němu nedostaneme...určitě má důležitější věci na práci než se s námi právě vybavovat o dokončení rutinní záležitosti!" oplatila mu jeho peprný tón.
,,Hi..."
,,Neji! Jdeme domů." Zavelela a chytla svého bratra za rukáv. Neměla sice takovou sílu jako on, ale přesto se jí podařilo strhnout ho aspoň o schod dolů.
Vyjeveně se na ni podíval. Takhle...poníženě se ještě v životě necítil. Cuknul se svoji rukou zpátky a otočil se směrem k východu. Rychle seběhl shody a rozrazil dveře, kterými před pěti minutami přišel. Nemohl tomu uvěřit...jeho vlastní sestra ho takhle ponížila...před ostatními ninji...a co je horší...on, sám Neji Hyuuga...utekl.

Poznámky: 

Po dlouhé době, po skoro čtyřech měsících, jsme se s Kimm-chan rozhodly napsat další díl. Trvalo nám to, to víme obě. Ale zároveň i vy musíte pochopit, že jsme potřebovaly nějakou pauzu...všechno si v hlavě srovnat, odpočinout si od všeho kolem a k tomu se začít připravovat na přijímačky...
Teď jsme se ale vrátily. A pořád doufáme, že i když pokračování nebylo opravdu hodně dlouho, že se stále najdou lidé, kteří si další díl FaF přečtou.

...

Tímto se také specielně chceme omluvit nettie, která nás, co se týče FaF, podporovala asi nejvíc. Promiň nám to, my už se pokusíme nečekat s dalším dílem uherskej rok, ale budeme se snažit napsat ho zase příští týden . Děkujeme, jestli jsi na nás nezanevřela a přečetla jsi i tohle pokračování...protože tvoje podpora pro nás obě opravdu moc znamená .