Romantika

Je jedna z těch nepříjemných parných nocí. Táhne na desátou, v tu dobu přichází nejvíce zákazníků. Před chvílí jsem dorazila do pokoje s výhledem na třešňový sad, je to jeden z nejkrásnějších v domě. Můj dnešní zákazník bude někdo bohatý, protože tenhle pokoj si může dovolit jen málokdo. Docela se divím, že byl přidělen právě mě. Jsem dost mladá a nejsem tady moc dlouho. Asi má rád mladé.

„K-Kyoko-kun?!“ zašeptala jsem.
Jmenovec ještě chvíli šokovaně stál, ale pak se na mě podíval.
„Adria-sama?! V-Vy…“
„Ano… zdá se, že ano…“
Kyoko se mě okamžitě ujal a chvatem odvedl do nemocnice. Hlavou se mi honilo snad milion věcí, které teď absolutně nedávali smysl.
„Shinju-san není nikde k nalezení Adria-sama… asi to budete muset zvládnout bez ní,“
„Dobře, dobře… takže… tohle jsme trénovali nejmíň 5x… teď se hlavně musím uklidnit…“ říkala jsem si sama pro sebe.

„Mým otcem je…“
Zdvihnutím ruky mě zarazil. Udivilo mě to. Vždyť přece chtěl, abych mu odpověděla. Tak proč mě teď najednou zadržel? Proč mě to nenechal doříct, dokud mám na to odvahu? Pomalu jsem znovu otevírala ústa, abych zjistila, co se stalo, ale najednou mi to došlo. Cítila jsem to. Už si pro mě jdou. Nesmí mě najít, nesmí mě chytit. Prostě nesmí…

Byla překrásná noc a Konoha byla zahalená rouškou tmy, vál jemný větřík, jenž hladil na duši a šeptal do vlasů. Vyprávěl osudy mnohých zasloužilých hrdinů i obyčejných lidí. V Konoze nebyl ani živáček kromě jednoho chlapce tiše šel utichajícími uličkami vesnice, s jeho havraními vlasy si pohrával vítr a jeho tajemné černé oči se dívali směrem k nebi. Jen tak se procházel Konohou bez jakéhokoli cíle, strašně se nudil tak se tedy rozhodl pro noční procházku.

Začala ho líbat, jí ani nevadila ta hnusná pachuť v jeho ústech ani to, že nedělá skoro nic. Jenže to netrvalo dlouho. Pochvíli jejího snažení se připojil i on. Nejdříve asi nevěděl, co má dělat, ale pak jí jemně vzal a položil na postel.

Už se chystala k poslednímu švihu, když najednou se Kamisori objevil těsně u ní. Zaskočeně vykulila oči a vteřinku nato ucítila v hrudi silnou ránu. Zlomila se v pase, načež odletěla o několik metrů dál a pak za doprovodného řinčení tvrdě dopadla na zem - její mysl totiž uvolnila všechny zbraně, jejichž formace křídel se rozpadla jako domeček z karet.
Náraz na kámen jí vyrazil dech. Vyprskla další krev. Popojela ještě pár metrů, načež zůstala ležet. S překvapením si uvědomila, že rány se začaly okamžitě hojit. Kopie se činila.

Milující člověk

Cesta probíhala v klidu a pohodě až na občasné zastávky, když Vera zahlédla něco zajímavého a Narutovi záchvaty, že je jenom zdržuje. Po pár dnech stanuli před branami vesnice.
„Přináší to mnoho vzpomínek,“ nezvykle tiše pronesla Vera, když se dívala na vysoké hradby.
„Připravená?“ zeptal se Kakashi povzbudivě.
„Ani ne,“ odpověděla, ale dala se do pohybu.
Tiše prohlížela vesnici a vzpomínky se k ní draly ze všech stran.

Když se Shikamaru konečně vzpamatoval, Tsunade mu oznámila, že by mohl Temari odvézt k sobě domů, aby věděla, kde bude po následující dva měsíce bydlet a Temari na oplátku řekla, že až se trochu zabydlí, tak muže svého hereckého partnera seznámit s plánovanou hrou.
Při cestě domů se Shikamaru tvářil, že by nejraději někomu ublížil a jeho pohled stále směřoval na Temari.
„Co na mě stále tak hledíš?“ zeptala se ho najednou Temari.

[i]Třiadvacátý červenec rok 1756
Byl už to rok, co opustil tu chatrč s malým brečícím uzlíkem. Teď ten malý uzlík seděl na posteli a sledoval svého opatrovatele jak spokojeně odpočívá v posteli. Byl den a on stále spal, kde byl v noci to chlapeček nevěděl. I když ho pláčem volal, nikdy nepřišel. Už naučil bez něj moc přečkat, ale přes den se nudil.
Začal mu po obličeji šmatrat ručičkami a tahat ho za vlasy. Muž se probudil, ale oči nechal zavřené, jen ho naslepo odháněl rukama. Chlapeček to bral jako hru a nedal se jen tak odehnat.

„Sme tu“ oznámil Neji, „chrám ohňa.“
„Fajn. My ideme na sever, Shikamaru s Narutom na východ ku pobrežiu!“ povedal Sasuke.
„Naruto“, hovoril Shikamaru, „môžeme vyraziť?“
„Hai! Ideme!“ odpovedal Naruto.
A tak vyrazili. Ku pobrežiu dorazili okolo obeda budúceho dňa. Loď odchádzala až o štvrtej, tak si povedali že sa zatiaľ pôjdu najesť.
„Majú tu slušné ramen, dattebayo!“ vyhlásil Naruto keď dojedol štvrtú misku.
„Nemal by si sa tolko napchávať“, kritizoval Shikamaru, „bude ti zajtra na lodi zle“, konštatoval.

Od vtedy, čo sa Madara stiahol ubehol už týždeň a ja som stále mala len istý sen, ako sa prechádzam pomedzi mŕtve telá mojich blízkych. Som si istá, že to nič neznamená. Je to len sen, napätie z toho, čo sa bude diať. Stála som pred Administratívnou budovou ako každý deň a sledovala okolie.

„Teď se trochu pobavím!‘‘ řekl s úsměvem na rtech a popadl Hinata za paži. Přitáhl si ji k sobě a pohladil ji po vystrašené tváři, přitom ji druhou rukou přejížděl přes pas. Hinata se odporem otřásla a snažila se od něj dostat, co nejdále. Když si o tom pokusila nepříjemně ji zmáčkl zápěstí. Bolestně sykla a svůj pohled odvrátila od něj, nedokázala se mu podívat ani do očí.

Kabuto se zrádně krčil na kraji lesa a sledoval, co to tam sakra ten člověk vyvádí? Očividně řezal polena a nosil chroští na hromádku...
„Tududuu, hmm, hmmm...“ pobrukoval si Asuma, když už měl pěknou hraničku. Konečně si užije toho, co mu tak moc chybělo... koukání do ohně! Byl možná divný, ale jednou za čas to prostě potřeboval... Cigareta byla chabá náhražka. Rozhlédl se, jestli nikde nikdo není, a pak zašeptal: „Hósenko-mástře, vyzývám tě!“

„To už je zase ráno?“ pomyslela si Karin, když otevřela oči.
„Kolikátého dnes vůbec je?“ přemýšlela, když si nasazovala brýle, jenže pohled do kalendáře jí nijak nepotěšil. V kalendáři totiž stálo 14. února.
Pomalu se zvedala s myšlenkou, že tento den nenávidí.
„Víte co je dnes za den?“ ptal se u snídaně nadšeně Suigetsu.
„Úterý?“ zjišťoval bez většího zájmu Sasuke.
„Je sice pátek, ale to jsem na mysli neměl, dnes je přece 14. února, sv. Valentýn, svátek všech zamilovaných,“ rozplýval se dál nadšeně Suigetsu.

Plachtila jsem si to vzduchem, studený vzduch mě příjemně ochlazoval a bílé mraky se kolem mě líně povalovaly. Trochu jsem klesla, uviděla jsem zvláštní pouštní...vesnici? To byla asi písečná, klesla jsem ještě víc, nakonec jsem se dotkla země, váha mého těla mě zabořila do písku. Složila jsem křídla a proměnila se. Z oblečení jsem setřepala písek a vydala se směrem k vesnici, za několik málo minut jsem byla na místě.

,,Hin, lásko moje, kde jsi?'' Volal svou milovanou Naruto. Měl pro ní nachystané romantické překvapení, protože měli konečně volno. Nikdo u nich nebyl a oni nebyli pryč.
,,Tady jsem. Potřebuješ něco?'' Naruto se otočil přitáhl si Hinatu k sobě.
,,Jsme konečně sami.'' Odhrnul ji vlasy, začal jí líbat na krku a pomalu přešel k jejím rtům. Nachvál se ozvalo klepání na dveře. Hinata se okamžitě odtrhla od Naruta.
,,Říkal jsi, že už budeme mít klid.''

Poznámka: původně jsem to pojmenovala "Zoufalství si říká láska" ale pak se mi "Bezcitný květ" zdál taknějak lepší... tak tomu říkejte, jak chcete a kdyžtak napište, co je lepší, ať vím

Neměla jsem v úmyslu vyhrknout zrovna tahle slova, protože nás to oba šokovalo. Narutova tvář byla dokonce překvapenější než ta má. Nedokázala jsem zabránit studu, který se mi zračil v obličeji. Náhle byly Narutovy ruce na mém krku, přitáhl si mě k sobě na další polibek a mně trvalo jen malou chviličku, než jsem mu pusu opětovala.
„Ty… ty mě máš ráda, Sakura-chan?“Jeho hlas zněl pěkně nedůvěřivě.
„Jo,“ zamumlala jsem.

Hneď, ako som objavila svoje podstaty, išla som za učiteľom, ktorý mi odporučil techniky, poradil, ktorou by som mala začať a odporučil mi literatúru na preštudovanie môjho typu čakry.
„Zvládla si to veľmi rýchlo a myslím si, že si nadaná, možno si vymyslíš vlastnú techniku,“ vravel, keď mi podával hromadu kníh.
Každopádne, bola som mu vďačná a snažila som sa myslieť pozitívne a nespočet prebdených nocí, ktoré ma čakajú.