Romantika

V zemi Shinobiů existovali jistí jedinci, kteří uměli měnit vzhled podle požadavků svých klientů. Často vyřizovali záležitosti, které platící odmítal řešit, nebo se jimi nechtěl zabývat. Šlo například o požádání o rozvod cizí manželky nebo dělání dvojníka osobě, kterou kdosi ohrožoval na životě. Dokázali často vytvořit kopii tak věrohodnou, že i ten, kdo si je najal, začínal pochybovat o tom, zda je skutečný.

Omlouvám se za tu neomluvitelnou pauzu! Gomenasai!!!

Díl – 6

Tvé šílenství je mou záchranou!

„Mohla bys mi, prosím tě, předat alespoň pár tašek? Připadám si jako hulvát, když jdu s prázdnýma rukama,“ oslovil ji už poněkolikáté a téměř nešťastně ji sledoval, jak se sama vláčí s nákupem.
„Šetři síly!“ zavrtěla rázně hlavou Vera. „Máme dohodu, pamatuješ? Já vyberu jídlo a nakoupím a ty uvaříš.“
„To ale neznamená, že ten nákup nemůžu nést!“ rozčiloval se už doopravdy a snažil se jí ty tašky ukrást.

„Ale, co když jinou partnerku nechci?“ začal nesměle Shikamaru
„Prosím?“ ptala se ho, protože myslela, že se snad musela přeslechnout.
„Asi jsem se zbláznil, ale pokud to mám hrát, tak jedině s tebou,“ pronesl s ruměncem na tváři.
„Proč?“ zjišťovala stále Temari.
„Já ani nevím, prostě bych to s tebou chtěl zkusit. Pokud se mám s někým hádat, tak je to jedině s tebou,“ opět do ní trochu rýpnul.
„Blázne,“ ona se na něj usmála a zakroutila hlavu.
„Já vím.“

Kráčala som do budovy a pri vchode som zbadala postávať Niky.
,,Anamo-chan, čo tu robíš? Máš byť doma a odpočívať ak sa nemýlim... a čo tá maska?“ vrčala na mňa.

Všelijaký hmyz cvrnkal a vydával své prapodivné zvuky svých pocitů a nálad, bylo naprosté ticho a přitom příroda si vyzpěvovala svou noční píseň a vítr s listím jim hrál doprovod. Denní ruch utichl a každý denní tvor zalezl na kutě, aby se zase zítra mohl zbudit a užít si nový den, který pro ně určitě připravil spousty legrace, ale taky smutku a utrpení.
Až na jednu dívku.
Ležela na střeše vily, kterou ji dal její bývalý přítel. Jehož jméno bylo Suigetsu, momentálně asi bloudil světem se svým týmem a jejím bratrancem.

„My nejsme…“
„Naruto, nechtějte mě ještě víc naštvat! Vím moc dobře, kdo jste!“ a hodil mu jeho polorozpadlou výstroj, kterou marně hledal, když se mu paměť vrátila a neuvědomil si, jak se dostal sem do téhle vesničky.
„Tak proč jste mě rovnou nepoužili?“ zajímal se Naruto.

Seděla jsem v pokoji a dívala se skrz okno ven, všichni již dokončili druhou část, ovšem hodně jich ubylo, pár i mou rukou. Nad touhle skutečností jsem se musela zasmát, byla jsem mu tak podobná, on sice říkal, že jsem celá matka, ale povahou jsem byla on, sprostá, agresivní a sadistická. No je to pochopitelné, jsem Jashinistka. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále."
"Dobré odpoledne, mám pro vás zprávu, máte se rychle dostavit k sídlu Kazekageho, co nevidět začne příprava na třetí část."
"Příprava? Dobře, díky, můžete jít."

„Jak sis to pojistil?“ zajímala jsem se.
„Přece mojí sestřičkou.“ V tom jsem ucítila, jak mě zalévá syrový strach, věděla jsem, že Shino je skvělý, ale jeho sestra byla přebornicí v tichém zabíjení, předčila by dokonce i Zabuzu, jak jsem slyšela od Naruta.
Byla jsem ochromená strachem, že jsem dokonce zapomněla na to, co Senji konal. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale usmála jsem se a pravila: „Je mi jedno, co uděláš se mnou, ale pokud Shino zemře, tak to je stejné, jako bys mě zabil osobně a to přece nechceš, nebo se pletu?“

„Co se to tady, sakra děje?“ zajímal se Sannin.
„No… přišel jste pozdě, stala se tragédie, konečně se nám podařilo zajmout Kyuubiho a stalo se tohle.“ Řekl Sai, který ukázal na Itachiho, byl více mrtvý, než živý. „Itachi se mě snažil chránit proti Kyuubimu a teď je ve vážném stavu, je to moje vina. Hnal jsem se za pomstou jako šílený, abych konečně viděl Hinatu se usmát, ale docílil jsem jen tohoto, navíc Hinata je…“ Obvinil se Sai, včas se zarazil, málem řekl něco, co neměl.

„Ach, bože. To to ta baba fakt musela dělat? Jakoby ani nevěděla, kolik nám tím způsobí problémů. V tuhle chvíli se stydím, že jsem blondýna! No, jediný štěstí snad je, že Sai je pořád stejně zabedněnej, jako když jsme ještě byli spolu, takže mu to asi nedojde.“ Sotva se Ino vyškrabala z postele, už myslela na nejhorší a nezapomněla proklínat zatracenou Tsunade.

Oba bratři jakmile to slyšeli a viděli, nemohli uvěřit svým, že něco takového existuje, horečnatě přemýšleli, aby eliminoval tuto, pro ně neznámou hrozbu, ani nevěděli, co ta technika umí.
„Co budeme dělat?“ zajímal se Sasuke.
„Nech mě chvilku přemýšlet.“ Kdysi, když vstupoval do Akatsuki, slyšel od Orochimara báchorku, která se vztahovala k Rinneganu, slýchal, že to je nejsilnější oční technika. K tomu Orochimaru přidal legendu o dvou ultimátních technikách tohoto Rinneganu.

4. kapitola

Prošla jsem ji snad křížem krážem, ale pořád jsem se ji nemohla vynadívat. Byla opravdu krásná.
Když jsem zrovna procházela kolem jednoho květinářství, uslyšela jsem svoje jméno. Vstoupila jsem dovnitř a za pultem jsem viděla Ino a ještě tam stála nějaká holka.
„Ahoj Ino- chan.“ Pozdravila jsem ji a poté se malinko usmála.
„Ahoj. Vy dvě se ještě neznáte, že ne?“ Zeptala se nás a mi obě jsme zavrtěli hlavou, že ne.

Uběhlo pár dlouhých chvil přerušovaných jen vrzáním kamery houpající se nad bazénem. Pak se z dálky začaly ozývat tiché kroky, které se čím dál tím víc přibližovaly, a zpěv doprovázený občasným škytnutím.

„Budu tě pít… co budu – he!“

„Vínéčko bílé…“

Celý ples Temari splýval dohromady. Bylo to několik velmi pěkně strávených hodin, během kterých se tančilo, jedlo, pilo a konverzovalo.
Nejčastěji mluvila přirozeně s Shikamarem, jenž se výjimečně ani jednou nezakoktal.
Mimo svého tanečníka strávila většinu času se Sakurou, která umíněně odmítala i sebemenší taneček se svým velmi neodbytným doprovodem.
Nakonec se obě dívky vytratily zadními dveřmi ven a chlapci je tak museli hledat.

„Vidíš něco?“
„Ne, ale bylo by to jednoduší, kdybys mi nezabíral celé moje zorné pole.“

A tak jsem zůstala s nimi. Nebylo to jako za starých časů, takže mi to ani moc nevadilo. Péče o Yasuo mi zabírala skoro všechen čas, ale mělo to i jisté výhody.
Když byla Yasuo trochu větší, nechávala jsem jí s ostatními dětmi v jeslích. Asi osm dětí a jedna žena, která je hlídala. Já sama jsem pak chodila na různé mise, většinou s Matarim. Byli jsme jen my dva, protože se většinou jednalo o takové mise, jako třeba něco ukrást nebo někoho dostat na naši stranu. Většinou ale také dopadli neúspěšně a my dva jsme byli mistry v braní roha.

Stála u okna, pozorovala východ slunce. Oblohu prozařovaly rudé paprsky. Tiše sledovala a přemýšlela o nadcházejících hodinách. Paprsky na jejích havraních vlasech vytvářely svými neviditelnými prsty naoranžovělé proužky. Za ní se na manželské posteli, jež před chvílí opustila, neklidně převaloval Asuma. Sem tam lehce zachrápal, dnes však méně než obvykle. Jeho podvědomí tížily noční můry. Noční můry, které se za několik málo hodin stanou skutečností. Kurenai se lehce dotkla svého břicha, v němž se schovával nový člověk.

Zdá se vám také, že ať už je dovyprávěn jakýkoli příběh nikdy není stejný? Že se pokaždé najde odchylka, která činí ten následující život odlišný? Ovšem všechno živé a dýchající mají dvě věci společné a to je zrod a zánik.
Moje smrt je na dosah, cítím to z pohledu mého pána, který se mračí a s mým stavem není spokojen. Poslední lístky padají… padají jako by je nezajímalo, že zemřou, když se ode mě oddělí.

Bloom k sobě tiskla už poněkolikáté spravovaný polštář, měla ze sebe radost, všechny plány jí skvěle vycházely. A ten vesničan… chutnal výtečně. Aspoň na něčem se černá s bílou shodly. Ale Zetsuovo nesmyslné chování zelenovlasé přivandrovalkyni pořádně vrtalo hlavou. Byl tak úzkostlivý a… zuřivý. Nesedělo jí to na něm. Nebála se ho, jen se v jeho přítomnosti cítila nejistě.

Jigoku dostala výraz nepopsatelného chtíče. Pomalu obešla stůl a sedla si Narutovi na klín.
„Chtěl-bys-te-to-vyz-kou-šet?“ usekávala a ruce mu ovinula kolem krku.
„No… myslím, že n-“
„Ale Hokage-sama…,“ sjela mu laškovně jednou rukou po hrudníku dolů.
Naruto jí ze sebe sundal a vstal, ona s ním.
„Promiň Jigoku… ale oba víme, že naše srdce patří někomu jinému,“ položil jí ruce na ramena.
Smutně sklonila hlavu. „Máte pravdu… Hokage-sama,“ zašeptala.
Naruto se na ní mile pousmál a tak jí dodal trochu sebevědomí.