Dračí bojovnice 2 Chuuninská zkouška 1/2

Probudila jsem se pozdě, všichni již byli na místě shromáždění. Líně jsem se zvedla z postele, oblékla se a trochu zkulturnila. Popadla jsem kosu a vyšla z pokoje. Naštěstí shromaždiště bylo právě u hotelu, takže jsem nemusela jít daleko. Zařadila jsem se právě v čas, protože zrovna četli mé jméno, znuděně jsem se ozvala a prohlédla si všechny ostatní. Byla jsem tu asi nejstarší, pak tu byli asi patnáctiletí a zbytek byli děcka. Oni si mě taky zkoumavě prohlíželi, jeden obzvlášť dotěrně.
"Co tak čumíš? Si nikdy neviděl kosu nebo co?"
"..."
"Jashine, za co?"
Celý hlouček se najednou dal do pohybu, šel do nějaké budovy, tam se asi bude odehrávat první část.

Sedla jsem si nejblíže ke dveřím. Na stole ležel test a tužka, když to zkoušející obkecal, mohli jsme začít, byla to nuda, všechny otázky byly nesmyslné. Když jsem došla k poslední otázce, zkoušející položil otázku, zase nesmyslnou, ale kupodivu hodně lidí odešlo, já jsem v žádném týmu nebyla, takže mi to bylo jedno.
"Chce ještě někdo odejít?"
*ticho*
"Výborně, gratuluji, ti co tu zůstali, postupují."
"Wau, vážně, to je super." rozlehlo se po místnosti.
"Tak a teď se přesuňte k místní černé poušti."
"Kamžeto?" zeptala jsem se.
"K černé poušti. Je to na konci vesnice."
"Aha."
Odešla jsem a loudavým krokem se vydala k onomu místu.

"Jste tu všichni? Asi jo, takže zde, v tomhle prostoru se bude odehrávat druhá část zkoušek. Každý z týmů dostane jednu malou lahvičku písku. Jeden je žlutý a druhý černý. Váš úkol je získat ten druhý, můžete k tomu použít cokoliv, hlavně, abyste získali ty lahvičky, ale za žádnou cenu je neotvírejte. Až ty dvě lahvičky budete mít, přijďte do písečné pevnosti, je uprostřed černé pouště. Máte na to tři dny. Nějaké otázky?"
"Když nejsem v týmu?" zeptala jsem se.
"Chceš se k nějakému připojit?"
"Ne, můžu být sama?"
"Hm. Normálně to neděláme, ale přece jenom jsi starší. Tak OK, jsi sama."
"Díkes."
Rozdali nám lahvičky s pískem, dostala jsem černý.
"Týmy, připravte se." otevřeli brány do černé pouště.
"Běžte!" všichni se tam rozeběhli jako dravá zvěř, já jsem se tam vydala normálním krokem. Poslední ninja vběhl a brány se opět zavřely.

Nebyla to poušť, spíš polopoušť, místy byly normální stromy, keře a tráva, jinde byla zase pustina. Opřela jsem se o strom, chtělo se mi spát, snažila jsem se zůstat vzhůru, ale únava byla silnější. Probudilo mě něco studeného u mého krku, pomalu jsem otevřela oči. Přede mnou stáli tři asi patnáctiletí kluci, jeden mi držel kunai u krku a druhý asi nejspíš hledal lahvičku.
"Co to? Ku.va, asi jsem spala příliš dlouho." chytila jsem toho magora za ruku a trhla jsem s ní, zakvílel a odskočil ode mě. V mžiku jsem byla na nohách. Všichni se postavili do bojových pozic. Trhla jsem pravou rukou, něco za stromem se pohnulo a prudce to vyrazilo k nim. Byla to má kosa. Ten naviják je velice užitečný, abyste věděli. Táta mě s ním učil pracovat a teď ho výborně využívám.
"Jashine, tohle budou skvělé oběti pro tebe."
Přitáhla jsem kosu zpět, jakmile byla v mé ruce, prudce jsem vyrazila k prvnímu, podařilo se mi ho jemně seknout. No jemně, nejspíše jsem mu rozpárala lýtko, ale to je vlastně jedno.
"Fajn, prvního máme." hodila jsem ji znovu, opět výborně trefila své cíle. Když se vrátila ke mně, slastně jsem se podívala na ty kapičky krve.
"Ty pi.o! Co to děláš?"
"Uvidíš."

Vytáhla jsem kunai a řízla se, z krve, která mi kapala z ruky, jsem na zem nakreslila symbol, postavila se doprostřed a olízla hroty kosy. Mé tělo zčernalo, bílé byly pouze kosti a malé kolečko na mém hrudníku, lepší, než ho mít uprostřed čela.
"Co to je? Hoši, zdrháme."
"To si nemyslím." vrazila jsem si kosu do pravé nohy, všichni tři se s hlukem zřítili na zem.
"Tohle miluju, hoši, zapamatujte si, nikdy se nepouštějte do křížku s člověkem, co má na zádech kosu, jak vidíte, pěkně se vám to vymstilo."
"Ty zkurv.ná, zmrda.á, pi.o!!!!"
"Šetři dech miláčku, spíš bys měl prosit o život" ani to neudělal, složil nějakou dost rychlou pečeť a něco zamumlal. Ze země kolem mě vystřelily tři velké trny poseté stonky květin, obmotaly mě a zaryly do mě ty trny, ovšem tohle byla chyba, všichni tři se začali svíjet v agónii. Zlověstně jsem se zasmála. Kosou jsem rozsekala stonky a vytrhla si trny. Musela jsem vypadat strašně. Vytáhla jsem skládací černý bodec z pláště. Rozložila jsem ho a přiložila si ho k srdci.
"Navalte tu lahvičku, nebo…,“
"Dobře, dobře, tady ji máš." hodil mi ji k nohám.
"Díkes, debi.e."

Zarazila jsem si bodec do těla, vyšel druhou stranou. Na okamžik zařvali a pak jejich hlasy navždy utichly. Mé tělo se vrátilo do normálu, sundala jsem si růženec a začala si pro sebe potichu mumlat. Po chvíli jsem si vytáhla bodec z těla, trochu ho očistila a zase složila a uschovala do pláště. Kosu jsem rovněž očistila a pak jsem se pomocí magie zahojila. No teda, ono by se to zahojilo samo, ale chodit tu s velkou dírou v místě, kde je srdce, taky nebylo nějak obzvlášť příjemné. Vzala jsem lahvičku a odešla.

Vydala jsem se k místu, kde jsme měli jít, když máme obě lahvičky. Najednou něco prosvištělo vzduchem, byl to kunai, který se odrazil od mé kosy.
"Ukaž se." ze stromu seskočilo nějaký malý děcko asi dvanáctiletý a za ním ještě další dva, tentokrát tam byla i holka, tu si vychutnám.
"Dej sem lahvičku nebo…,“
"Nebo co? Si trochu troufáš ne? Ale pokud chceš přijít o život tak prosím." ta holka se trochu rozklepala.
"Já se nebojím."
"Já taky ne!" ozval se druhý kluk.
"Chjo, to bude otrava." prudce jsem hodila kosou, ti dva se vyhnuli, ale ta holka to schytala. Ihned k ní přiběhli.
"Murasaki! Jsi v pořádku?"
"J-jo, snad."
"S vámi je to ztráta času. Tentokrát vás ušetřím." přehodila jsem si kosu na záda a v mžiku byla pryč.

Zanedlouho jsem se bez dalších obtíží dorazila k pevnosti, teda žádná pevnost to nebyla, byla to taková malá opevněná budova. Vešla jsem dovnitř a sedla si na židli, byla jsem první. Naproti mě byly napsané další pokyny, měla jsem ty lahvičky otevřít a smíchat ten písek dohromady. Udělala jsem, jak bylo psáno, a přede mnou se objevil malý štír a oznámil mi, že teď se smím vrátit domů a připravit se na další zkoušku. Pak zmizel. Tahle zpráva mě potěšila, ihned jsem se zvedla a odešla, v této pevnosti byl skrytý východ přímo k sídlu Kazekageho, byla jsem ráda, že jsem odtamať odešla. Zamířila jsem si to rovnou k hotelu.