Jiný svět 01:Krutá pravda a nalezená spřízněná duše

Byl nádherný letní podvečer, slunce jasně svítilo a vál jemný teplý vítr který vyprávěl příběh mladé kunoichi.

Běžela přeplněnými ulicemi Konohy, po cestě srazila i pár lidí, někteří na ní i křičeli, ale ona jejich křik nevnímala byla si jista svým rozhodnutím, že mu to konečně musí říct, říct mu o citech, které k němu tu dlouhou dobu chová, ty kvůli kterým se celou tu dobu tak chovala. Každým svým krokem si dodávala víc a víc odvahy, byla přesvědčená že všechno dopadne tak jak má. Běžela přímo k domu, kde dotyčný bydlel, před očima si pořád promítala jeho obraz, jeho blondaté vlasy a jeho modré zázraky, které jí dodávali tolik odvahy. Připomínala si chvíle, které s ním strávila, když byla v plném vědomí. Myslela si, že on je pro ni ten pravý ten co ji vždycky rozumněl a díky, kterému se tak značně změnila.

Vyběhla strmé schody a zastavila přímo u jeho dveří, nevěděla jestli má zaklepat nebo jestli vejít bez ohlášení. Ale v tu chvíli její všechny naděje na spokojený život pohasly.
"S...Sakuro?" spatřila růžovovlásku stojící ve dveřích, která si právě dopínala vestu a upravovala rozcuchané vlasy, na první pohled na ni bylo znát, že se právě probudila ze spánku. Hinata trochu natočila hlavu a vyděla spícího Naruta a vedle něj proležené místo. Kéž by tam nebyla, kéž by se ji tohle všechno zdálo a tohle všechno, byla jen noční můra,cítila se jako by někdo její srdce zmačkal a bez slitování zahodil jako bezvýznamný papír.
S očima plné slz a zlomeným srdcem seběhla schody a běžela co nejdál od Narutovo domu, nechtěla se zastavit, nohy ji nesly dál a dál ani nevěděla kam míří, ale to ji nezajímalo, hlavně že se od něj vzdalovala. Myslela si, že on je ten co jí rozumí, ten s kým stráví celý svůj život, ale tuhle krutou pravdu nečekala. Probíhala ulicí plnou lidí, všichni se za ní otáčeli a podivuhodně se na ni dívali výrazem, který jen urazí. Snažila se všech těch lidí kolem ní nevšímat, ale nešlo to, po chvíli ale zakopla a upadla na něco ostrého, ošklivě se poranila, její fialová bunda se začala zabarvovat červenou krví. Snažila se nevnímat zranění a běžela dál, díky přebytku slz ani neviděla na cestu a omylem spadla na osobu, kterou v tuhle chvíli vůbec nepoznávala. Hned co si uvědomila, co se vlastně v tuhle chvíli stalo se zeptala:
"Si v pořádku?"
Chlapec si ani neuvědomil v jaké to pozici vůbec jsou, jen se zadíval do jejích překrásných levandulových očí plné slz a bolesti, vypadala jako by utekla z bitevního pole, ale toho si vůbec nevšímal, zaujali ho její překrásné vlasy, její dlouhé hedvábné vlasy, její pronikavé levandulové oči a její bílá plet, která mu připomínala prosincový sníh, v tu chvíli se cítil jako by mu srdce tlouklo rychleji a zárověň pomaleji.
"J...Já jsem, ale ty nevypadáš zrovna nejlíp"
"Hele, můj osobní život tě nemusí vůbec zajímat" rozkřikla se
"Ale ne, já myslel tvoje tělo, ošklivě ses poranila"
"Co?To bude dobrý"

S těmito slovy se zvedla z mladíka, rozeběhla se a přeskakovala střechu po střeše aby utekla. Nevšímala si okolí, chtěla jen být co nejdál od všech, kteří jí kdy ublížili. Běžela už několik hodin, nohy a tělo jí pomalu těžkly a začalo se ozývat zranění o, kterém mluvil ten neznámí chlapec z ulice. Snažila se zranění nevnímat, ale po chvíli zakopla a upadla. Otočila se na záda a vstřebala informace z okolí, všimla si, že leží v nějaké zatuchlé ulici, kde není ani živáček,v tu chvíli si pomyslela:"Umřu tady?" jen zůstala ležet na místě, zavřela oči a nechala se předat do rukou osudu....

Ráno bylo pro Hinatu dost zatěžující. Pomalu otevřela své levandulové oči, zpočátku měla mžitky před očima, díky slunci prosvítajícímu hedvábnými závěsy. Pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti, když si uvědomila, že leží v neznámé posteli, v neznámé místnosti, v neznámém domě přepadl ji strach, pokusila se o útěk, ale ve chvíli kdy se pokusila zvednout své zesláblé tělo projela celým jejím tělem obrovská bolest, která se neobešla bez bolestného výkřiku. Spadla na zem, držela se za břicho a svalila se do klubíčka, v myšlenkách se jí promítala jen jedna otázka"Kde to sakra jsem?".Z té neustálé bolesti pronikající jejím tělem a vzpomínek na Naruta ji začaly z očí téct nepřetržité potoky slz. V tom najednou uslyšela kroky blížící se k pokoji, Hinata netrpělivě a ostražitě sledovala dveře, ale toho koho tam viděla opravdu nečekala:
"S..Sa..Sasuke?"
"Neblázni ještě nejseš úplně v pořádku" přiběhl k ní Sasuke a pomohl ji zpátky do postele
"Měla bys spát, abys nabrala síly.“Odešel od postele. Už byl skoro u dveří, když se ozval její jemný hlásek.
"Proč?“
"Proč, co?“ zeptal se nechápavě.
"Proč si mě zachránil? Proč si mě tam nenechal zemřít?“
"Víš,nemohl jsem tě tam nechat jen tak ležet"
Nevěděla proč, ale jeho oči ji fascinovali, byly tak tajemné a proto jí tak přitahovali, při pohledu na ně se cítila v bezpečí a cítila, že mu může věřit.

O PÁR DNÍ POZDĚJI
Sasuke Hinatě připadal jako spřízněná duše, někdo kdo ji se vším pomohl, pečoval o ni a rozuměl jí. Vždy když ji Sasuke spatřil, slyšel její hlas nebo když se podíval do jejích překrásných očí, měl pocit jako kdyby měl uletět, dlouho dobu nebyl s nikým tak štastný jako s Hinatou, miloval ji od chvíle, kdy mu doslova spadla do náručí, ale cítí Hinata to samé k Sasukemu?